Článek
Dnes u silnice stopují jen dobrodruzi, a to spíš ještě v jiných částech světa, neboť u nás to díky síti dálnic ani moc nejde. Kdysi ale byl tento způsob dopravy, zejména pro mladé lidi, naprosto běžný a v určité době dokonce v komunistickém Československu představoval hotový fenomén. Lidé stopovali jak z praktických důvodů, tak čistě pro radost ze svobody a dobrodružství. Takto se často po republice přesouvali třeba trampové. Lidé jezdili sami i po dvojicích a jen málokoho tehdy napadlo, že by se jim během autostopu mohlo něco stát.
Autostop jako koníček v inzerátech
Autostop se stal velmi populárním v 60. letech, kdy se takto začali přepravovat hlavně mladí lidé. Přesouvali se tak kupříkladu mezi domovem a školou, ale i do přírody či na delší trasy po celé zemi.
Jejich motivací však mnohdy nebyla jen snaha dopravit se pohodlně a zadarmo do cíle, nýbrž poznat nová místa a lidi. Mnozí proto o stopování hovořili jako o specifické zálibě či dokonce sportu a coby koníček se objevoval kupříkladu také v seznamovacích inzerátech. „To nebylo jen o tom, dostat se z bodu A do bodu B,“ vzpomíná Svatava, která se stopem dopravovala na přelomu 60. a 70. let.
U výpadovky byla fronta
„Cestovala jsem takhle na gymnáziu a pak během vysokoškolských studií. Takhle nás jezdilo hodně, i když to mělo svá specifika. Člověk musel dojít až na výpadovku za město, což býval kus cesty,“ líčí Svatava, která absolvovala Karlovu univerzitu. „A nebyly žádné mapy v mobilu, tak bylo občas těžké se zorientovat. Nakonec jsem si koupila nějaký autoatlas a jezdila s ním, abych věděla, kam mám jít.“
Když pak stopař konečně dorazil na vhodné místo, častokrát zjistil, že už je tam klidně pět dalších stopařů svírajících v rukách ceduli s místem, na které chtějí dojet, a tak se musel zařadit do fronty za nimi.
Tehdejší ženy strachem sednout do auta k někomu cizímu příliš netrpělyFoto: ČTK
O zážitky nebyla nouze
Mladí často nestopovali jen ze školy domů a opačně. Jízdenky byly poměrně levné, a tak se to mnohokrát ani nevyplatilo. Spíše to využívali k cestám po naší zemi a sbírání zážitků.
„Jednou jsem takhle putovala z Jeseníku do Brna, to jsem jela dva dny. Při každé zastávce jsem si prohlédla to město a pak šla najít výpadovku. Přespala jsem v nějaké veřejné noclehárně,“ líčí Svatava.
Dodnes nezapomene na některé z řidičů. „V roce 1968 mi zastavili ruští vojáci v náklaďáku. Na korbě seděli vojáci a jejich velitel v kabině, kam mi nabídl, abych si sedla. To byl hrozný šok. A jednou jsem se takhle projela ve fekálním voze,“ směje se.
Nejen hezké zkušenosti
O tom, že by autostop představoval nějaké vážnější riziko, tehdy mladí příliš neuvažovali. I když pamětnice má dodnes před očima kupříkladu jednoho muže, který se jí pokusil obtěžovat.
„Zastavil mi nějaký dědek v trabantu a brzy začal: ‚Vy jste tak krásná a mladá. A nechcete si to řízení vyzkoušet?‘ Tak jsem mu řekla, že by mi to určitě nešlo, protože trabant měl jiné řazení, a při nejbližší příležitosti vystoupila. Jiný chlap zase z nepochopitelného důvodu odbočil ze silnice k takovému lesíku, kde zkrátka zastavil. Když jsem viděla, že nepotřebuje na záchod, tak jsem radši také vystoupila,“ dodává další historku.
S dálnicemi přišel konec
Většina tehdejší mládeže přestala stopovat s pořízením rodiny či automobilu, i když někteří to měli jako koníček i nadále. Ti, kteří přesedlali z role stopařů do úlohy řidičů, bývali těmi, kdo u silnice na signál zvednutého palce zastaví.
„Měla jsem pocit, že to nějakým způsobem musím vrátit. Ale brala jsem jen takové, kteří na mě působili slušně, a vždy jsem chtěla, aby seděli vedle mě a nikoli za mnou,“ doplňuje Svatava. Autostop dobře fungoval ještě v 90. letech, pak ovšem tento fenomén z naší země hlavně kvůli budování rychlostních komunikací, na nichž se nesmí stavět, vymizel.
