Zapomenuté „šmakulády“ z redakce aneb Dětství plné kečupu a majonézy. Jedli jste to také?

V době, kdy  gastronomii vládnou rafinované recepty, si málokdo vzpomene, že pravá chuť domova spočívala v  zapomenutých „šmakuládách“, tedy v jídlech, nad kterými bychom dnes nejspíš ohrnuli nos. Vydejte se s námi na nostalgickou cestu do doby, kdy se obědy tvořily z netradičních kombinací – od špaget se sýrem a kečupem přes instantní čaje a dezerty jako banana split až po netradiční dresinky a dýňové kompoty, které okouzlily celé generace a nad vzpomínkou na ně občas ukápne i slza (povětšinou smíchu).

Redaktorka Lucka Š.: Jedním z rychlých obědů u nás doma bývaly špagety. Zatímco dnes by to byla italská klasika aglio olio, před dvaceti lety jsme si s chutí dávali špagety zamíchané s kečupem a strouhaným eidamem. Nyní to člověku přijde hrozně „chudé“, ale tenkrát to byl jeden z oblíbených obědů. Také si pamatuju, jak jsme s mamkou rády pily instantní čaje (které jsem chodila potají mlsat z dózy) a často jsme si dělaly dezert banana split - na banán jsme jednoduše nastříkaly šlehačku a posypaly grankem.

SEO editorka Tereza R.: Když jsem byla malá, doma se vařila poctivá klasika – žádné větší experimenty, žádné extra výstřelky. Takže na pořádné „dobroty“ jsem si musela počkat, až se za rodiči zaklaply dveře. A pak to začalo! Vydala jsem se na svůj kulinářský výlet, kde hlavní roli hrál sýr. Hodně sýra. Kombinovala jsem sýr se sýrem, ideálně na sýru, a když mi to přišlo málo, přihodila jsem ještě trochu sýra. Vrcholem mého mistrovského umění pak bylo zapékání surimi tyčinek – ano, nečekaně se sýrem. Nevím, co přesně mě k tomu vedlo, ale v tu chvíli mi to připadalo jako geniální tah a mistrovská gastronomie.

Redaktorka Tereza Š. D.: Jako malá holka jsem ráda mamince asistovala při pečení. Tedy spíš jsem vyškrabávala těsto, které jsem jedla. Tehdy nikdo neřešil, zda je to zdravé nebo jaké zdravotní následky by to mohlo mít. Při pečení cukroví nám mamka dokonce kus těsta nechávala schválně. K tomu všemu vždy patřilo, že maminka vyndala ještě o jedno vajíčko navíc. Z bílků udělala sníh například do bábovky a mně potom smíchala žloutek s cukrem. Milovala jsem to! Sama už jako matka vidím riziko v podobě salmonely, proto jsem tuto dobrotu svým synům ochutnat nedala, ale když nad tím tak přemýšlím, možná je čas vrátit se do dětství…

Editorka Hanka: Skoro se stydím k tomu přiznat, ale ve věku zhruba dvanácti let bylo vrcholem mého gastronomického umění smíchat majonézu s kečupem. Považovala jsem to za skutečně unikátní dresing dle vlastní receptury, který jsem přidávala úplně ke všemu. A také ho všem nutila, fakt jsem toužila, aby tenhle můj mistrovský kus každý ochutnal! Když jsem si chtěla opravdu dopřát, přimíchala jsem k němu magi nebo sojovku, díky čemuž tato „delikatesa“ získala odpornou hnědou barvu. Na mé budoucí kulinární umění to naštěstí nemělo vliv, myslím, že vařím docela dobře. Trochu mě však šokovalo, když si tuhle šmakuládu začali vyrábět i moji synové, aniž bych jim předala recept. Asi je to dědičné…

Redaktorka Simona: Vzpomínám si, že u babičky na vesnici byl celoročně plný sklep malých skleniček s dýňovým kompotem, který je myslím dodnes populární jako retro hit „dýně à la ananas“. Se železnou pravidelností jsme ho dostávali snad při každé návštěvě, jako dezert k obědu, babička ho používala do koláčů a zmrzlinových pohárů nebo k uvařenému pudinku. Na rozdíl od mého bratra, který se snažil dýni vyhnout stůj co stůj, já tu výraznou aromatickou vůni přímo zbožňovala (do kompotu se přidávalo koření jako hřebíček, kardamom, badyán a muškátový oříšek). Babiččin recept se během let bohužel někde ztratil, což je škoda, docela s chutí bych její dýni zase vyzkoušela.

Jana: Jako dítě jsem milovala „teplý chleba“. Kečup, šunka, plátek sýra a šup s tím do mikrovlnky, dokud se na sýru neudělala bublinka. Tuhle rychlovku mi mamka dělala často k večeři, v závěsu se drželo cokoli polité kečupem (naslano) nebo posypané kakaem (nasladko). Dodnes si pamatuju, jak mi sypala kakao (a lila máslíčko!) na zbylé těstoviny nebo rýži. Před lety jsem si to chtěla odvážně zopáknout, ale už to nějak nebylo ono. K rodinným klenotům patřily i špagety promíchané s majonézou a prolisovaným česnekem, které se servírovaly výhradně k pečenému kuřeti. A i když se to jako milovník italské kuchyně stydím přiznat, občas si je takhle dám i teď.

Redaktorka Renata: Když se řekne „šmakuláda“, vždy mi naskočí babiččina mléková polévka. Asi je třeba říct, že babička pracovala v kravíně, tudíž byla bandaska s čerstvým mlékem vždy k dispozici - takže i polévka, kterou jsem upřímně nesnášela a můj bratr miloval. V podstatě to bylo jen mléko, ve kterém se uvařilo pár hrstí kolínek a vše se osolilo… Už při té vzpomínce se mi dělá ouzko!

Šmakuládou, kterou dělám dodnes a všichni ji vyžadujeme, je „falešný humr“, tedy pomazánka na chlebíčky, bez které se neobejde žádná rodinná slavnostní chvilka. Pamatuji si, že kdysi jsme ji dělali ve velkém z kilové kostky filé, ale teď už jedeme ve skromnějších poměrech. Je vždy skvělá a zmizí jako první, takže rozhodně vyzkoušejte.