Pionýr: Červené šátky, kladení věnců i stráž u pomníku. Na letní tábory ale mnozí vzpomínají rádi

„Slibuji dnes přede všemi jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.“ Říká vám to něco? Tak to jste se pravděpodobně narodili nejpozději na začátku 80. let minulého století a coby prvňáci a druháci jste chodili do jakési „přípravky“ na pionýra, tedy jisker.

Tyto oddíly dětí patřily do Pionýrské organizace Československého svazu mládeže, založené v dubnu roku 1949 a vybudované vlastně na základech Junáka, Sokola a dalších zakázaných „buržoazních“ spolků věnujících se dětem.

„Zda chci, nebo nechci chodit do jiskřiček, se mě v první třídě nikdo neptal. Mám dojem, že jsme tam zkrátka chodili všichni ve třídě. Ale nijak mi to nevadilo. Vedoucího nám dělal táta jedné spolužačky, který byl moc fajn,“ vzpomíná na své dětství Petra z Liberce.

„Jednou týdně jsme měli schůzku, kde jsme hráli různé hry, nebo jsme šli ven. Že by se do nás někdo pokoušel vpravit nějakou ideologii, to si nepamatuji, spíš asi ne. Ten vedoucí nebyl žádný kovaný komunista, spíš nadšenec, který měl rád děti. Ostatně, dělal to zadarmo.“ Vstup do pionýrů ale už dnešní pětačtyřicátnice nestihla – kvůli revoluci.

To, nač naráží Petra zmínkou o ideologii, byl jeden z cílů celé organizace – formovat mládež k věrnosti vlasti a režimu. Zákony jisker o tom sice ještě otevřeně nehovořily: děti měly mluvit pravdu, být zvídavé, cvičit, zpívat, kreslit si, být pracovité a pomáhat rodičům. A tyto záměry ani dnes nejde nijak rozporovat.

Ovšem starší děti, tedy pionýři, měly ve svých pravidlech již vetknutou lásku k lidově demokratickému zřízení, jeho armádě i našim osvoboditelům v podání Sovětského svazu. A měli se stát uvědomělými a platnými budovateli socialismu.

>>> Pionýrské tábory: buzerace, rozcvičky, ale také týdny v přírodě plné smíchu, her a prvních lásek

Zda jsou k tomu, a hlavně jakým způsobem, vedeny, záleželo především na dospělých vedoucích oddílů, které čítaly zhruba patnáct až dvacet dětí ve věkových kategoriích 8 až 12 let (mladší pionýři) a 12 až 15 let (starší pionýři).

Běžnou součástí života pionýrů (tedy těch „vyvolených“, kteří měli takové akce „za odměnu“) bylo kladení věnců padlým hrdinům či čestné stráže u jejich pomníčků.

A neopominutelné byly samozřejmě i pionýrské kroje. Ty tvořila bleděmodrá košile s červeným šátkem a u chlapců modrošedé kalhoty, u dívek stejnobarevná sukně a pásek s kovovou sponou. Na košili pak byl připnutý pionýrský odznak – vlající státní vlajka nad otevřenou knihou korunovaná rudým plamenem.

Někteří lidé dodnes na pionýra vzpomínají se značným odporem jako na „vymývárnu mozku“, v rámci níž byli nuceni recitovat básničky o míru či oslavující socialistické zřízení, mnohem více pamětníků to však zpětně vnímá pozitivně.

„Chodili jsme do přírody, dokonce na puťáky, naučili jsme se morseovku, různé šifry, jak rozdělat oheň, stopy zvířat… A až na povinné ranní nástupy byly báječné i pionýrské tábory. Večer jsme seděli u táboráku a zpívali trampské písničky,“ líčí Václav, který je od Petry o generaci starší. Prošel komplet pionýrem, ale do SSM už nevstoupil.

I proto, že se v mnohém pionýrské oddíly mnoho nelišily od skautů, přetrvala, byť v jiné podobě, tato organizace dodnes. Samozřejmě již nemá žádný ideový či politický podtext. Zkrátka podporuje děti v aktivním trávení volného času co nejvíce v přírodě. A že je o to stále větší zájem, dokládá fakt, že má téměř patnáct tisíc členů a po Junákovi je druhým největším sdružením dětí a mládeže v Česku.

Jak se výletilo v 80. letech? Ruksak na záda, buzolu, tatranku, čaj do termosky a jde se!