Atletka Barbora Špotáková: Děti z dětských domovů, které se postaví na vlastní nohy, mají můj nekonečný obdiv

Sama moc dobře ví, kolik vůle, disciplíny a často i sebezapření v sobě člověk musí vydolovat, aby byl v životě úspěšný. Přesto některé své úspěchy považuje spíše za zázrak. „Několikrát za život jsem se setkala se situacemi, které se prostě staly ne úplně jen z mého přičinění. Opravdu, včetně olympijského zlata v Pekingu. Šestý hod v dešti, proti Rusce!“ přiznala i v rozhovoru pro Seznam zprávy.

Když ale máte štěstí na rodinné zázemí, které vás miluje a podporuje, máte to v životě jednodušší než ti, kdo vyrůstají v nefunkčních rodinách plných násilí a bez pocitu bezpečí. I proto se nejúspěšnější oštěpařka světové historie, dvojnásobná olympijská vítězka, trojnásobná mistryně světa a držitelka světového rekordu 72,28 m Barbora Špotáková stala hrdou patronkou Nadace DEJME DĚTEM ŠANCI, která aktivně podporuje děti v dětských domovech.

Snaží se, aby hendikep, který od života dostaly, byl co nejmenší, mohly si plnit své sny a žily i po opuštění dětských domovů úspěšný život. Což rozhodně není samozřejmost a každá pomoc se počítá. A tak jsme si s Bárou povídali nejen o její podpoře znevýhodněných dětí, ale i o její vlastní rodině, výchově synů i o tom, zda je dnešní nastupující generace dětí v něčem jiná.

Co vás přimělo spojit se právě s Nadací DEJME DĚTEM ŠANCI a stát se její patronkou?

Přesvědčily mě hlavně zakladatelky svou lidskostí a způsobem, jakým nadaci vedou. Už po mnoho let mají certifikát prověřené neziskové organizace. Téma mi bylo taky blízké a chtěla jsem alespoň trochu pomoci mladým lidem z dětských domovů překonat těžké životní období.

Myslíte si, že je péče státu v tomto směru dostatečná? Co by se podle vašeho názoru mělo v této oblasti zlepšit?

Nejsem úplný expert, ale určitě je dobré, že je u nás systém dětských domovů, které mnohdy zachrání děti před toxickým prostředím rodiny.

Sama jste maminkou. Nejsou příběhy dětí, které dostaly do vínku o dost horší podmínky, až příliš bolestné? Nebo je vyváží, když vidíte, že jim bylo pomoženo?

Je to myslím nejen pro mě velice těžké slyšet příběhy, které přivedly děti do dětského domova. Musím si je dávkovat velice decentně, abych nebyla příliš smutná. Mám raději ty příběhy s dobrým koncem. Obecně jich není moc, ale každý z nich má obrovský smysl a je příkladem pro ostatní děti s těžkým osudem, že je možné, aby se nakonec vše v dobré obrátilo.

Byl nějaký příběh, který vás opravdu zasáhl?

Asi nemám nějaký konkrétní, ale vždycky je příjemné vidět mladé lidi na akcích nadace, jak pomáhají při organizaci a jdou správným směrem. Mám takový pocit, že je spojuje aktivita. Nebát se říct si o pomoc právě u naší organizace a pokusit se udělat aspoň „něco“. Dobré věci se potom začnou nabalovat a život se začne ubírat správným směrem.

Jak na vás působí odhodlání těchto dětí postavit se na vlastní nohy? Co nejvíc potřebují a čeho se jim nedostává především?

Určitě jim chybí hlavně sebedůvěra, kterou v nich jejich vlastní rodiče zásadně pošlapali. Chtějí hlavně pocit, že někomu na nich záleží. Děti z dětských domovů, které se postaví na vlastní nohy, mají můj nekonečný obdiv. Naše nadace už pomohla mnoha dětem, aby se staly nejenom samostatnými, ale dá se říci i velmi úspěšnými. Já sama jsem se vždy učila od úspěšných lidí a sledovala, jaké mají dobré vlastnosti. Ty děti, kterým se to podařilo, dávají svým způsobem dalším i takový návod, jak toho dosáhnout.

Může to být i sport, který jim pomůže se zocelit, utřídit si třeba životní hodnoty, naučit se prohrávat a podobně?

Sport je zásadní lék na mnoho problémů. Pokud děláte sport, naučí vás to disciplíně a nemáte energii k vymýšlení lumpáren.

Často se mluví o tom, že rodina je vždy lepší než ústavní péče. Souhlasíte s tím, nebo možná znáte případy, kdy je to třeba i naopak?

Určitě je dobře, že se o tomhle tématu mluví, ale úvahy o úplném zrušení ústavní péče jsou liché. Známe převážně případy, kdy byl dětský domov skutečně záchranou pro dítě. Jsou jisté systémové věci, které je nutné zlepšit, ale obětavost a práce lidí v dětských domovech je obrovská a nesmírně důležitá.

>>> Nedáváme peníze, ale učíme žít! Záchranná síť pro děti, které vykročí z dětského domova k samostatnosti

Jaká jste maminka vy, ta přísná, co vyžaduje dodržování pravidel, nebo spíše ta benevolentní?

Jelikož je můj muž hasič a já jsem v armádním středisku, rozhodně patříme k rodičům, kteří si myslí, že pro děti je lepší, když jim určíte mantinely. Pak ví, na čem jsou. Myslím, že jsem přísná, ale zároveň hodně citlivá.

Vedete děti ke sportu? Dovolujete jim vysedávat u kompu, nebo musí dodržovat nějaký řád? Hodně rodičů si s tím neví rady. Co se osvědčilo vám?

V tomhle si myslím, že je nejlepší jim jít příkladem. Občas je necháme si hrát – na mobilu nebo na tabletu, ale jelikož oba pravidelně sportují, času jim moc nezbývá. Máme i podobně naladěné kamarády a s nimi se setkáváme. Sociální sítě jdou úplně mimo nás.

Staršímu synovi bude třináct, už bojujete s pubertou? A kdo vyhrává?

Řekla bych, že už se dostavila a je to docela změna. Když se objeví vzdor, tak už to rozhodně není možné řešit nátlakem. Sama jsem zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet.

>>> Lenost může za chronické bolesti, narušenou imunitu, cukrovku i úzkosti. Nadchněte děti pro sport!

V čem vidíte největší přínos sportu? Je velká škoda, že dnes děti tak málo sportují?

Už jsem to zmínila. Naučí vás disciplíně. V kolektivních sportech vyjít se spoluhráči, musíte umět přijmout spoustu proher. Zjistíte, že je normální chybovat a objevíte hranice svých možností. Zakusíte fyzickou bolest. A budete víc fit než ostatní vrstevníci. Ježiš, já bych mohla jmenovat dál a dál! Ale naštěstí je zájem dětí o sport pořád veliký. V tom nejsem tak pesimistická.

A byla byste ráda, kdyby se vaše děti věnovaly vrcholovému sportu? Mají pro nějaký talent?

Talent určitě mají. Nevím, na to nedokážu odpovědět. Pokud to budou chtít sami a bude jim to přinášet radost, tak ano.

Jak se vám změnil život po skončení kariéry? Stýská se vám po závodění?

Změnil se relativně málo, ale podstatně. Stále jsem na Julisce na Dukle, ale už v roli trenérky. Úleva je v tom, že nejsem už pod velkým tlakem, ale organizačně je trénování náročnější. Trvalo mi zhruba dva roky, než jsem se adaptovala. Nic nejde na lusknutí prstů. Po závodění se mi ale nestýská.

Máte pocit, že jsou dnešní děti úplně jiné, než byla vaše generace? Vnímáte ten rozdíl?

Já tenhle pocit nemám. Myslím, že touží po tom stejném jako my. A je na nás dospělých, abychom jim nechali svobodu, trochu je usměrňovali a hlavně jim byli oporou. A dali jim pocit, že nám na nich záleží a že mají naši důvěru.

Nadace Dejme dětem šanci nečerpá státní dotace ani prostředky z fondů ESF. Svou činnost financuje kombinací darů a vlastních fundraisingových aktivit. Přibližně třetinu své činnosti pokrývá samofinancováním. Právě proto vznikají projekty, jako je blížící se Běhám pro děti, spolupráce s firemními partnery na konkrétních projektech a aktivitách nebo prodej adventních kalendářů. Tento přístup umožňuje nadaci fungovat dlouhodobě, stabilně a zodpovědně – bez závislosti na jediném zdroji financování. Na stránkách si pak můžete i vybrat, kterému dítěti splníte jeho přání či jej podpoříte.

Michaela Gemrotová: Dcera s mozkovou obrnou je její „světlonoš“. S manželem pomáhají dalším rodinám