„Odvaha dneška je být sám sebou,“ říká Vavřinec Hradilek, tvář kampaně za duševní zdraví dětí a mládeže

Ačkoli se Vavřinec Hradilek sám s většími propady nálad nepotýká, je si vědom toho, jak je důležité hovořit o síle prevence duševního zdraví. Nechat si poradit, přiznat si slabost a postavit se potížím čelem, #ToChceOdvahu. Proto neváhal a podpořil stejnojmennou kampaň Kanceláře prezidenta republiky a Nadačního fondu Flaminia, který v roce 2007 založila Kateřina Zapletalová.

Dopad kampaně byl neuvěřitelný. Osvěta na sociálních sítích zasáhla miliony uživatelů a nárůst zájmu o prevenci v péči o duši byl rapidní. Pokud vás cokoli tíží, potřebné rady naleznete na Rozcestníku organizace Nevypusť duši, jednoho z dalších projektů, který Flaminia podporuje.

V rozhovoru promluvil Vavřinec Hradílek jako jeden z patronů projektu o odvaze, citlivosti, chmurách i potřebě vzájemného sdílení.

Co vás přesvědčilo podpořit projekt To chce odvahu?

Určitě samotné téma - duševní zdraví. Mám pocit, že dlouho nebylo brané tak vážně, jak by mělo. Hlavně po covidu byl vidět obrovský nárůst problémů, zvlášť mezi mladými lidmi. Stále se považuji minimálně duchem za mladého, takže vnímám, že má smysl toto téma řešit. Přijde mi důležité, aby se známější lidi do podobných osvětových projektů zapojovali, protože to může reálně pomoci.

Co si podle vás žádá největší odvahu?

Myslím, že dnes je obrovská odvaha nepodlehnout tlaku, který na nás padá hlavně z online prostředí. Člověk by měl žít život, jaký si přeje, ne jaký je mu servírován. Odvaha je vlastně každodenní chleba. Nezavřít se do ulity a zkusit žít víc podle vlastního instinktu. Takže odvaha dneška? Být víc sám sebou.

Kdy jste odvahu prokázal?

Skokem do vodopádu. Je to spojené s adrenalinem, který znám ze sportu, s chemií v těle, která se spustí, když překonám strach. Když to vyjde, všechno do sebe zapadne a vy víte, proč to děláte. A chcete znovu. Celý můj sportovní život je o překonávání odvahy. Pamatuju si, jak jsem jako malý kluk přišel na kanál a byl naprosto přesvědčený, že to nikdy nesjedu. Dneska ho sjedu pozadu, bez rukou i bez nohou. Odvahu jsem v sobě rozhodně neměl automaticky. Člověk se odvaze učí. Je to proces přemýšlení, mluvení, zkoušení a vědomého rozhodování. Odvaha je něco, co v sobě musíte najít a pak s tím pracovat celý život.

>>> Niki je „holka z děcáku“. Jak vstupují do života děti bez ničeho?

Jevíte se jako velmi pozitivní člověk, přepadnou vás přesto někdy chmury?

Chmury má podle mě úplně každý. Stavy, kdy nejsem stoprocentně pozitivní, se občas objevují, někdy i denně. Jde spíš o maličkosti. Nastat mohou i zásadnější potíže. Jsem hodně citlivý na všechno, co se týká mojí rodiny a nejbližších. Když se někomu něco nedaří, nebo řešíme zdraví, tak jsem z toho nešťastný. Chmury mám i z toho, co se děje ve světě, nebo z odpadků v přírodě. Každý z nás má hranici citlivosti a ta určuje, co se nás dotkne. Důležité je naučit se s tím pracovat a najít si ten nejlepší způsob, jak se s danou situací vyrovnat. Pro mě je nejlepší sdílení a mluvení.

Proč je podle vás sdílení vlastního prožívání tak důležité?

Protože nedržíte nic v sobě. Když si například potřebujete ověřit, že vám někde netrčí vlasy, potřebujete se podívat do zrcadla. Stejné je to s myšlenkou, která je uvězněná v prostoru, do kterého člověk nemusí stoprocentně vidět, ale druhý do něj může nahlédnout z jiného úhlu, může nastínit případná řešení, či dodat ujištění.

Co vám zaručeně zvedne náladu?

Pohyb, hezký zážitek s dětmi, dobré jídlo.

Ve spotu k projektu To chce odvahu říkáte, že odvahu si žádá i to se svěřit. Kdo je vaše vrba?

Manželka, brácha, máma.

Je svěřování svým způsobem mentální očista?

Ano.

Co byste o sobě svěřil našim čtenářům? 

Budu se muset zeptat doma manželky, co můžu sdílet. (smích)

Nadační fond Flaminia můžete podpořit zde.

„Přijmout realitu bolí,“ přiznává maminka syna s poruchou autistického spektra