Maminka syna s poruchou autistického spektra: Přijmout realitu bolí. Ale Matyáš je pro mě učitel!

K založení občanského sdružení ProCit inspirovala jeho zakladatelku Irenu Vítovcovou vlastní zkušenost. „Když jsme se s rodinou začali potýkat s autismem u syna Matyáše, zjistila jsem, jak málo informací a podpory bylo. Člověk se cítil osaměle, a přitom bylo jasné, že podobně to prožívají i další rodiče. Chtěla jsem, aby existovalo místo, kde si lidé mohou navzájem pomáhat, sdílet zkušenosti a hlavně cítit, že v tom nejsou sami,“ vysvětluje Irena.

Název ProCit vymyslel její manžel. Hledali něco, co by vyjadřovalo to podstatné – že jde o sdružení, kde porozumění, cit a empatie hrají prim. ProCit tedy znamená doslova „procítění“, ale i „pro city“, protože právě ty jsou při kontaktu s dětmi i rodiči to nejdůležitější.

Prvotní příznaky, že je Matyáš jiný, poznala Irena brzy – ostatně jako většina maminek, které doma mají dítě s poruchou autistického spektra. „I když jsem to neuměla pojmenovat, věděla jsem, že jeho vývoj se od ostatních dětí liší. Byl hodně ve svém světě, reagoval jinak, někdy vůbec… A zároveň měl úžasnou schopnost soustředit se na věci, které ho zajímaly,“ popsala nám Irena. K tomu Matyášek i málo spal, odmítal kojení a byl hodně plačtivý. Že takové může být i zcela zdravé dítě? Dost možná, ale určitě u něj nedochází k tomu, co potkalo rodinu Vítovcových. „V rozmezí jednoho a půl až dvou let u něj nastal autistický regres. Doslova se schoulil do sebe. Přestal komunikovat.“

Najít lékaře, který by byl ochoten brát Irenu a její poznatky vážně, nebylo jednoduché. „Diagnóza autismu přišla až po čase – a i když to byla pro mě v tu chvíli těžká zpráva, zároveň to přineslo úlevu. Najednou jsem měla vysvětlení a mohla začít hledat cesty, jak mu co nejlépe pomoci.“

>>> Kateřina Sokolová o autistickém bratrovi: Když má dobrou náladu, tak mi dá i pusu na přivítanou

Podle Ireny je pro každou rodinu nejtěžší přijmout, že je jejich dítě jiné a bude potřebovat jinou cestu vedení a výchovy. „Každý rodič má představy o tom, jak bude jeho dítě vyrůstat, co bude umět, jaké bude mít kamarády… A když se realita začne ubírat jiným směrem, je to hodně bolestivé.“ Další těžká věc je neustálá nejistota, protože zprvu nedokáže žádný lékař říct, jestli se stav dítěte bude lepšit, stagnovat nebo se zhoršovat.

K tomu se člověk musí vyrovnávat s pohledy okolí, kteří nechápou, že jejich dítě není nevychované, jen má jiné potřeby. „Když to všechno člověk přijme a začne vidět svět očima svého dítěte, zjistí, že to přináší i spoustu krásných momentů. Naučí vás to vnímat radost z maličkostí, být trpělivější a mít opravdový respekt k odlišnosti. Pro mě osobně je Matyáš velký učitel a díky němu se i moje životní hodnoty hodně změnily.“

Pocit osamění, nedostatečná informovanost a v neposlední řadě i potřeba útočiště, aby na Irenu s Matyáškem okolí nekoukalo skrz prsty – to vše byly její impulzy k založení Procitu. V něm najdou dnes podporu všichni. „Do ProCitu může přijít v podstatě kdokoli, koho se autismus týká nebo kdo chce této problematice porozumět a pomoci. Snažíme se být otevřeným a bezpečným místem, kde se nikdo nemusí bát ptát, svěřit nebo jen tak přijít a říct: Nevím, co dál. Pomáháme hlavně s orientací po diagnóze, nabízíme poradenství, terapie, volnočasové aktivity pro děti i dospělé, pořádáme vzdělávací semináře a skupiny pro rodiče. Často jsme i takovým prvním kontaktem, kam se rodiny obrátí, když jsou zaskočené nebo ztracené v systému,“ vysvětluje Vítovcová a dodává: „Nejsme jen instituce – jsme společenství lidí, kteří si navzájem rozumí, protože si podobným prošli.“

Založením ProCitu ale Irenina cesta neskončila, ačkoli mají velké množství spokojených klientů. Je si totiž vědoma, že až nebudou ani ona, ani její manžel na Matyáška stačit, bude ho potřeba umístit někam, kde se o něj dobře a láskyplně postarají. „Naším cílem je vybudovat bezpečné a důstojné místo pro dospělé lidi s poruchou autistického spektra a chováním náročným na péči, kteří už nemohou nebo nechtějí zůstat doma, ale potřebují prostředí, kde jim bude rozuměno a kde budou moci žít plnohodnotný život. Dům bude stát v Plzni, v lokalitě Na Chmelnicích, a bude určen pro 12 klientů v rámci pobytové služby. Mám obrovskou radost, že už se nám podařilo dosáhnout i konkrétních kroků – město Plzeň alokovalo finanční prostředky na výstavbu, takže projekt má reálné základy a už se opravdu posouváme z plánů do praxe,“ popisuje své plány.

„Věřím, že čím víc budeme o autismu otevřeně a s respektem mluvit, tím víc se z naší společnosti stane místo, kde každý může být sám sebou – i když to sám sebou vypadá trochu jinak. A to je vlastně ten hlavní cíl naší práce v ProCitu – učit svět porozumět jinakosti, ale i vidět v ní krásu,“ uzavírá Irena Vítovcová.

Občanské sdružení ProCit můžete přispět libovolnou částkou na transparentní účet: