Článek
Každý, kdo má doma někoho s celiakií - nebo jí sám trpí - ví, jak obtížné je najít chutné suroviny. V obchodech jich už je sice k dispozici velké množství, ale za ceny, které rodinný rozpočet výrazně zatíží. Nejvýhodnější cestou je proto začít si jídlo připravovat doma. Inspirovat se můžete například v kuchařkách Zdeňky Mazúrové, ve kterých najdete recepty, na jejichž chuti nepoznáte rozdíl mezi „klasickým“ a bezlepkovým jídlem.
Vydala jste několik kuchařek s bezlepkovými recepty. Co vás k tomu vedlo?
Vařit a péct bez lepku jsem začala kvůli dceři Anetce. Bylo to tehdy hodně těžké období. Když jí byl asi rok a čtyři měsíce, začala jsem vnímat, že je unavenější. Měla kruhy pod očima, vlásky jí moc nerostly a během dovolené neustále zvracela. Když jsme šli po návratu k lékaři, řekli mi, že je všechno v pořádku…
A jak to bylo dál?
Nic se nezlepšovalo. Dcera byla apatická, nechtěla si hrát ani jíst a pořád byla unavená. Tak jsme šli k lékaři znovu. Ten mě opět odbyl s tím, že nejdůležitější je, že pije. Nechtěla jsem to nechat jen tak a říkala, že máme doma psa i kočku, tak jestli jí nechce udělat testy na parazity nebo odběry, zda jí nechybí železo. A měla jsem podezření právě i na celiakii.
Jak vás to napadlo? Rozporovat názor lékaře?
Jsem dietní sestra, takže když jsem viděla, že má dcera objemnou zapáchající stolici (co prozradí barva stolice?) a začala mít i syndrom afrického dítěte – hubené nožičky, ručičky a nafouklé bříško, napadlo mě, že by to mohla být celiakie. Lékař mi ale naznačil, že jsem hysterická matka, která vyhledává choroby tam, kde nejsou. Začala jsem to proto řešit sama.
Jak?
Odjela jsem s dcerou do nemocnice a nechala jí udělat odběry. Tam se ukázalo, že všechny hodnoty jsou červené – potvrdila se laktóza, sója a mnoho dalšího. Dětské střevo, postižené celiakií, se s tím nedokázalo vyrovnat a všechno bylo rozházené.
To muselo být náročné období…
Nejhorší bylo čekání na výsledky, trvalo to v řádech měsíců. Nejvíc času jsme trávili v koupelně a na záchodě. Všechno, co snědla, hned vyzvracela. Měla nedostatek veškerých živin a nechtěla jíst, takže jsme jí dávali mlíčko pro nedonošené děti. Jakmile přišly výsledky a zavedli jsme bezlepkovou stravu, všechno se zlepšilo.
Zdeňka Mazúrová předává zkušenosti, které před sedmnácti lety získala, dál - formou svých kuchařekFoto: Anna Édes
A tak jste se dostala k psaní bezlepkových receptů?
Ano. Dcera už je nyní plnoletá, ale v té době bylo informací o celiakii málo. Moje knihy jsou určené všem, kteří sami trpí touto nemocí nebo mají v okolí někoho, kdo lepek nemůže. V mnoha receptech totiž máte jen „bezlepková mouka,“ ale ono jich je takových druhů, že se člověk ztrácí, a když zvolíte špatnou, výsledek není dobrý. I proto jsou v mých receptech přímo názvy a značky. Jde mi o to, aby byl výsledek chutný, a aby ho mohli jíst jak celiaci, tak i ostatní. Zkrátka aby rodiny nemusely vařit nebo péct na dvakrát, ale aby si pochutnali všichni.
Máte ještě dvě starší děti, které celiakií netrpí. Vaříte třeba přílohy zvlášť?
Děti jsou už dospělé. Ale když byly malé, vařila jsem vše bezlepkové. Přílohy s lepkem měly ve škole. Domů jsem jim kupovala jen pečivo. To bezlepkové máme dodnes zvlášť uchované v dóze a používáme na jeho krájení zvláštní prkýnko.
Na instagramu vás lidé najdou pod profilem @lisci_mlsani a stejný název mají i webové stránky. Proč?
To je delší historie. Manžel mi říkal lištičko, takže se to nějak ujalo. Moje prvotní zkušenosti s bezlepkovým pečením přišly tak, že si Anetka nemohla jen tak něco objednat v cukrárně, protože tam zkrátka bezlepkové věci neměli. Říkala jsem si, že to snad není možný a že do kaváren začnu dezerty dovážet sama. Udělala jsem si průzkum trhu, zařídila všechno potřebné a skutečně to dotáhla do konce. Takto jsem dodávala své produkty do restaurací tři roky – odvezla jsem Anetku do školy, rozvezla bedny s napečenými dobrotami a šla pracovat. Tehdy se ujalo označení Liščí mlsání. Často mě někdo zastavil a ptal se na recept na brownie, mrkvové dortíčky nebo linecké. Brala jsem si od nich mailové kontakty a po nocích, kromě pečení, jim ještě odpovídala.
Proč už nedodáváte jídlo do restaurací a kaváren?
Přerostlo mi to přes hlavu a už jsem to nezvládala. Starší dcera Karin mě tehdy motivovala k tomu, abych všechno sepsala a dala lidem možnost, aby podle mě mohli vařit. Ujalo se to. Mé kuchařky se dobře prodávají a já mám ohromnou radost, že pomáhají.
Na jaký recept jste nejvíc pyšná?
Je jich strašně moc, protože všechno byla výzva, která nakonec dobře dopadla. Naštěstí. Lidé mají rádi sacher dort nebo mi chválí bezlepkové halušky. Myslím, že v mých kuchařkách si najde skutečně každý něco…
