Když dítě přestane reagovat na křik a urážky, nejde o klid. Může to být varování

Velkou pozornost před časem vzbudilo video z rodiny Ornelly a Josefa Koktových, na kterém otec své malé děti častuje vulgárními urážkami. Veřejnost nezaujal jen samotný slovník, ale i to, že děti nejsou vyděšené ani neprotestují. Jako kdyby byly na podobné jednání zvyklé. Odborníci upozorňují, že opakované nadávky a ponižování mohou mít dlouhodobé následky. Přesto jsou v mnoha rodinách běžnou součástí komunikace.

Asi jen málokterý rodič nikdy neztratí nervy. „Pokud rodiči ‚rupnou nervy‘ třikrát za rok, neřešil bych to. Pokud jsou výbuchy častější, dokonce pravidelné, je žádoucí se zastavit a zamyslet. Děti se s tím sice časem vyrovnají, zvyknou si, ale stejně to v nich vyvolává strach, obavy a nejistotu,“ vysvětluje psycholog Václav Mertin z Centra komplexní rodinné péče Family Hub.

Když se rodiče na dítě zlobí, křičí, nadávají mu, dítě ztrácí pocit bezpečí, jistoty, cítí se ohrožené. A také se nevědomky učí, jak se řeší náročné situace.

Křik a nadávky od dospělých vedou často k tomu, že dítě ztuhne a není schopno ani promluvit. Zpozornět byste měli ve chvíli, kdy dítě na zvýšený hlas a urážky ze strany dospělé osoby vůbec nereaguje. Absence jakékoli reakce totiž nemusí znamenat odolnost, ale naopak to, že si na podobné zacházení zvyklo. Často si proto tohoto druhu psychického týrání všimnou mezi prvními učitelé.

„Na slušný pokyn vyslovený normálním hlasem některé děti vůbec nereagují, protože z domova jsou zvyklé, že zareagovat je třeba až na křik,“ objasňuje Václav Mertin, který mimo jiné působí jako školní psycholog.

>>> Přísnost, nebo volná výchova? Jak na to, aby z dětí nevyrostli zpovykaní spratci, ale sebevědomí lidé

Přestože jsou vulgární výrazy běžné i mezi dětmi, situace je jiná, pokud přicházejí od rodiče. Hraje v tom roli i pocit, že se mohou bránit a postavit se za sebe. „Kamarádovi může sprosté slovo vrátit, může se s ním poprat, jsou si rovni, s učiteli nebo rodiči zpravidla nikoli. Je pravda, že někdy, zejména mladší děti nevědí, jak se vypořádat s náročnou situací, tak rodiče bijí, koušou nebo mu nadávají,“ říká odborník.

A stejné je to se křikem. „Děti sice samy poměrně dost křičí, přesto nemají rády, když na ně křičí dospělí. Dokonce nemají rády, když je dospělý jen naléhavější a pokládají to za křik. Platí to pro učitele, nicméně znají to i rodiče. Když se někdy mezi sebou jen vehementněji dohadují, dítě to chápe, jako že na sebe rodiče křičí.“

>>> Velký průšvih ve vztahu? Když se neshodnete na výchově dětí! Co se za tím skrývá a jak z toho ven

Kromě toho, že takové dítě začne brát nadávky jako normu, s velkou pravděpodobností podobný rodičovský vzorec přenese na vlastní děti. Dítě nic jiného neumí, takže v náročné situaci sáhne po tom, co jediné umí dobře, protože to má z dětství zažité. Pravda, někdy se jako dospělí dokážeme z toho rodičovského „předurčení“ vymanit. Ovšem to vyžaduje nemalou míru sebereflexe a vytrvalé snahy,“ vysvětluje psycholog. Současně nebude takové dítě v dospělosti dostatečně sebevědomé nebo se k výkonu „donutí“ pouze pod tlakem.

Každý člověk má určité povahové rysy, které se mění skutečně jen obtížně. Není to ale nemožné. Václav Mertin rodičovskou úlohu popisuje takto: „Být rodičem je ‚zaměstnání‘, děti jsou klienti, které vedeme k dospělosti. Snažíme se jim co nejdéle zprostředkovat svět, který bychom si přáli, aby byl. A do něho křik, bití a nadávky nepatří. Být dobrým rodičem není jen láska, ale i řemeslo, které vychází mimo jiné ze znalosti potřeb dítěte.“

Právě proto odborníci upozorňují, že občasné selhání z nich špatné rodiče nedělá. Pokud se ale křik a ponižování stanou běžnou součástí komunikace, dítě si z nich může odnést mnohem víc než jen nepříjemnou vzpomínku.

Sedm znaků toxických rodičů: Poznáváte se? Tyhle zdánlivé drobnosti dokážou dětem zničit celý další život