Článek
Bára Basiková patří mezi české hudební stálice už víc než čtyři dekády. Během kariéry vystřídala velké množství nejrůznějších stylů a žánrů, od popu, rocku a metalu až po klasiku a šansony. Alfou a omegou jejího života je ale mateřství. Jako malé jí chyběla láska, o to víc ji toužila dát právě svým třem dětem. A role matky jí dala do života nejvíc.
Zpěvačka říká, že člověk nemůže být permanentně šťastný a někdy musí hrát s kartami, které mu život nachystal. Svá slova potvrzuje v časosběrném dokumentu Bára, který nabízí intimní portrét a cestu této zajímavé ženy jako zpěvačky, ženy a mámy a zachycuje její vrcholy i pády.
Otevřeně v něm mluví o depresích, o samotě uprostřed slávy i o touze po lásce a přijetí. V našem rozhovoru se zase svěřuje, čeho v životě lituje nejvíc, co na ní muži milovali i nesnášeli a zda si umí představit, že jí do života přijde ještě nějaká láska.
Dokázala byste definovat lásku pěti přívlastky?
Upřímná, bezpodmínečná, bezelstná, svobodná, bezbřehá…
Není tajemství, že coby dítěti se vám jí ze strany maminky moc nedostávalo. Jak vás tento deficit lásky formoval v životě – prahla jste po ní, upínala jste se třeba na vztahy s muži?
Bohužel ano. Nejen nedostatek lásky, ale i velký nedostatek sebevědomí u mě zapříčinil to, že jsem hledala lásku všude možně a na muže jsem měla velmi nízké nároky. Stačilo, aby se na mě kluk usmál. No, byla jsem hrozně naivní. Nakonec jsem lásku našla brzy, a to díky svým dětem.
Už jako malá jsem cítila, že to, co zažívám, není hezké, a nechci takhle žít i v dospělosti. Chtěla jsem děti, které budu milovat. Toužila jsem po nich už od mládí. Hlídala jsem hodně dětí příbuzným a známým a na ty svoje jsem se moc těšila.
Moje deprese měly původ v dětství. Bylo to jasné znamení, že nechci být jako moje máma a že to všechno chci úplně jinak…
V novém časosběrném dokumentu Bára vzpomínáte, že váš druhý manžel Jaromír Pizinger měl vedle vás paralelní vztah, o kterém jste neměla ani ponětí. Svou milenku vám dokonce představil jako dceru. Jak tohle „prozření“ se ženou zamává?
Každá nevěra, každý podraz a každá zrada neuvěřitelně bolí. Ale důležité je to všechno ustát, nesložit se, najít v sobě sílu, umět ze špatného vztahu odejít a žít dál. A dneska se tomu všemu už jen směju.
Berete tyto životní karamboly jako něco, co člověka formuje a – leckdy i „obohatí“?
Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí. A je to svatá pravda. I přesto, že člověk zažije něco špatného a ztratí pár let života, je dobré a správné znovu vstát a jít dál, nad vším zlým mávnout rukou a zabouchnout za tím dveře. Teprve potom se vám mohou otevřít dveře nové.
Dokážete odpouštět?
Už ano, ale bylo těžké se to naučit.
Dokážete to i sama u sebe?
Asi ano, ale z každé své chyby se snažím i poučit.
V dokumentu o sobě říkáte, že jste nezařaditelná. Prozradíte, v čem konkrétně?
To se týká hudby. Protože jsem za svou více než čtyřicetiletou pěveckou kariéru vystřídala velké množství nejrůznějších stylů a žánrů, podílela se na různorodých projektech, zpívám dodnes pop i rock, klasiku, šansony i metal. Ale nesmírně mě to baví a inspiruje. Jen je těžké mě hudebně zařadit.
Byla, nebo jste, nezařaditelná i pro muže? Co jste na svou adresu slýchala od partnerů nejčastěji?
Od partnerů jsem slyšela ledacos. Slova obdivu, respektu, uznání a lásky, ale i slova pohrdání, závisti a žárlivosti. Za to, co na mně na začátku vztahu milovali, mě na konci nesnášeli.
Do svého soukromí jste po dobu dlouhých třiceti let pravidelně pouštěla režisérku Helenu Třeštíkovou, která má s časosběrnými dokumenty bohaté zkušenosti. Jak na spolupráci s ní vzpomínáte?
S paní režisérkou jsme si byly sympatické od samého začátku. Proto mohl vzniknout tak autentický snímek. Staly se z nás důvěrné přítelkyně, máme se rády. Natáčení jsem vlastně ani nebrala jako pracovní aktivitu, ale jako přátelské povídání o životě, setkávání s milým člověkem, zachycování mého života a běžných situací. Neměla jsem problém ukázat cokoli a mluvit o všem otevřeně.
Třeba o depresích mluvíte v dokumentu naprosto bez obalu. Kdy jste začala vnímat, že vám není dobře na duši?
Depresemi jsem začala trpět už někdy v pubertě, akorát jsem o tom nevěděla, respektive jsem nevěděla, co to je. Tenkrát se to bohužel ani moc neřešilo. A myslím si, že moje deprese – a to mám potvrzené i od lékařů – nevznikly jen tak. Zakládaly se v dětství.
Ale člověk musí mít v sobě nějakou sílu, věřit si a být optimista, že i přes tento hendikep to v životě nějak zvládne. Pro mě to bylo jasné znamení, že nechci žít tak, jak jsem žila v dětství, že nechci být jako moje máma a že to všechno chci úplně jinak.
To, že jste se „odhalila až na kost“, diváci ocenili nejvíc. Na nic jste si nehrála, byla jste autentická, svůj život jste ukázala bez filtrů i se všemi jeho pády. Myslíte si, že úspěchem stojí právě vaše upřímnost a autenticita?
O tom jsme já ani paní režisérka nepřemýšlely. Natáčely jsme spontánně a naprosto svobodně. Neměla jsem problém mluvit o čemkoli. Nepřemýšlela jsem ani o tom, co si kdo o mně bude myslet. Ale to nadšení diváků nás neustále překvapuje, těší a dojímá a domníváme se, že právě ta moje otevřenost a upřímnost je na tom filmu to nejcennější. Právě proto, že přetvářek, umělosti a filtrů je všude kolem nás strašně moc.
Sledujete něčí profil na sociálních sítích?
Pár lidí nebo projektů, ale rozhodně ne denně. Občas se podívám – třeba jednou dvakrát týdně, většinou když někde čekám. Ale radši mám knihy, filmy, výstavy, galerie, muzea, divadlo a koncerty.
Vaše dcery svět sociálních médií minul, mladší syn už měl ale asi víc možností. Dávala jste mu striktní zákazy, omezovala čas strávený u her nebo na mobilu?
Zákazy nepřinesou nikdy nic dobrého. Snažila jsem se mu neustále nabízet jiné aktivity a věnovat se mu. Hráli jsme si, cestovali a jeho chvíle na mobilu byly minimální. Samozřejmě s věkem narůstaly, ale hlídala jsem a ověřovala, co Theo sleduje, to dobré podpořila, to hloupé jsem se snažila rozumně kritizovat. Brzy mu bude osmnáct a už ví, co má smysl sledovat a čemu se věnovat.
Po prvním porodu byl s dvojčaty Annou a Marií na mateřské jejich otec. Litovala jste, že se jim kvůli práci nemůžete věnovat naplno?
Měla jsem strašné výčitky! Stýskalo se mi, trápilo mě to. A když jsem zrovna nepracovala, věnovala jsem se jim naplno. Neměla jsem kamarádky, zábavu, koníčky, nic. Jen práci nebo děti. A svou absenci jsem jim vynahrazovala, jak jen to šlo. Raději jsem zaplatila paní na úklid a žehlení, abych s dětmi mohla do parku, na písek, do divadýlka.
Jakou formu výchovy jste u dětí volila?
U všech stejnou. Demokratickou, otevřenou a upřímnou. Děti dostaly vždycky odpověď a vysvětlení adekvátní věku. Chtěla jsem znát jejich pocity, dojmy a názory. Žádné téma nebylo tabu. Byla jsem strašně trpělivá. Nikdy jsem je neuhodila, uměla jsem se omluvit, když jsem něco pokazila. Když byly v pubertě, byla jsem jejich kámoš, hodně jsem jim dovolila, neprudila. A ony mi nikdy nelhaly.
Theodor se vám narodil čtyři roky před padesátkou. Kdybyste měla srovnat míru energie po narození dcer, kdy vám bylo téměř třicet, s tou v šestačtyřiceti – našla byste zásadní rozdíly?
Nevím, jak je to u jiných žen, ale já jsem měla stejnou energii ve 30, ve 40 i v 50. A mám ji dodnes, kdy je mi 63. Nemám žádná omezení, žádné nemoci, žádný úbytek sil. Asi je to tím, že jsem neustále v pracovním kolotoči, na jevišti nebo na cestách. Ráda se pohybuju mezi mladými lidmi, cestuju, poznávám nová místa a neustále se zajímám o všechno možné.
Našla byste na své mateřské cestě něco, co přiznáváte jen stěží?
Péče o kuchyni a stravování. Tam mám jedno velké mínus, protože jsem nikdy nebyla na vaření. Neměla jsem k němu vztah, neuměla jsem to – a především jsem na něj neměla vůbec čas. Takže vaření dětem je moje velká trhlina. Stejně tak příprava svačin do školy. V tom mám opravdu velký pocit viny. Ale umím si to přiznat, umím to i říct a říct to i s nadsázkou.
Samozřejmě jsem někdy něco uvařila a i ty svačiny jsem udělala, ale nebylo to každodenní, poctivé, pravidelné a pečlivé. Vím, že mi to děti nakonec odpustily. Jsou ve věku, kdy pochopily, že jsem jim dala místo toho něco jiného. Že jsem je naučila, jak se má život žít, jak si ho má člověk uvědomovat a vnímat, jak mít hrdost a čest, jak si vážit sám sebe.
Čemu děti nejvíc naučily pro změnu vás?
Že žít pro druhé je ten největší smysl a dar lidského života.
Je známo, že nejste zrovna podporovatelka zkrášlovacích úprav typu liftingů, botoxů a podobně. Jak se díváte na ženy, které se pod tíhou prodělaných zákroků už přestávají podobat samy sobě?
Ženy, které se nesmyslně hyzdí v domnění, že je to krásné, jsou směšné. Ale je to jejich věc. Já podstoupím nějaký zákrok tehdy, bude-li to potřeba. Povolenou kůži, vrásky nebo spadlá oční víčka nespraví žádné sérum, žádný krém – ani ten nejdražší. Někdy je potřeba malý chirurgický zákrok, stejně jako u zubaře, chirurga nebo ortopeda.
Začaly jsme láskou, tak jí i skončíme. Umíte si představit, že byste se ještě zamilovala? Že někde po světě chodí nějaká spřízněná duše?
Umím. A třeba chodí. A když ne, tak se nic nestane. Zažila jsem hodně krásných vztahů, poznala jsem opravdovou a silnou lásku, mám tři báječné děti. To je veliké štěstí a bohatství. Takže klidně už nemusí přijít vůbec nic.
