Hlavní obsah

„Byla jsem připravená přijít o vše. Dnes mi role prší z nebe!“ Lucie Vondráčková o mužích ve svém životě

Foto: Petr Horník, Borgis

Foto: Petr Horník, Borgis

Před kamerou se Lucie Vondráčková poprvé objevila už jako devítiletá, ale během dospívání ji víc než herectví zlákala pop-music. Po rozvodu před šesti lety jako by nabrala druhý dech – hraje krásné a komplexní postavy, a navíc jde z role do role.

Článek

Lucie Vondráčková dokazuje, že když se přestane tlačit na pilu, to dobré nakonec přijde. Rozvod pro ni před šesti lety znamenal restart kariéry, kterou předtím na deset let utlumila. Poté se jí podařilo přehrát se z naivek do postav mrch a silných žen. Jednou takovou je i obhájkyně sňatkového podvodníka v novém seriálu Sériový manžel. Jak se jí taková postava hrála a dokáže ona sama muže takzvaně „přečíst“?

Co vám běželo hlavou, když jste poprvé dostala k přečtení scénář o sňatkovém podvodníkovi a zjistila jste, že máte hrát jeho obhájkyni?

Přemýšlela jsem, jestli vám jako advokátovi musí klient aspoň trochu přirůst k srdci. Nebo jestli ho jdete obhajovat, i když víte, že je to prevít.

A našla jste si sama pro sebe něco, díky čemu jste s postavou Jakuba Prachaře dokázala soucítit?

Jakub je okouzlující. V tom je právě ta filmová nejednoznačnost. Myslím, že ho paní režisérka Tereza Kopáčová obsadila úplně záměrně. Je totiž těžké ho nemít rád. Navíc se známe dlouho. Je vtipnej, duchapřítomnej a pracovitej. Takže jsem ho obhajovala ráda.

Máte pro ženy, které někomu takovému podlehnou, pochopení?

Ano, mimo jiné i proto, jaká Jakubova postava je, jak vystupuje. A taky nikdy nevíte, co si ty ženy v životě prožily, proč jdou cestou, kterou jdou, a co je vede k tomu, že uvěří. Hodnotit a soudit je úplně mimo mísu. Nikdy nejste v botách toho druhého.

Krásné role mi teď tak trochu prší z nebe a já jsem za to nesmírně vděčná…

Jak moc dokážete vy sama muže takzvaně přečíst? Máte v tomto směru dobře vyvinutou intuici?

Oni si na mě málokdy troufají. Ale když už seberou odvahu, tak mají ode mě pár plusových bodů. Je ale fakt, že po čtyřicítce vidíte varovné signály velice jasně. A když se rozhodnete je ignorovat, sletíte na hubu později a z poněkud větší vejšky.

Byla pro vás tahle role v něčem obtížná?

Trochu ouzko mi bylo, když jsme točili v pankrácké věznici. Ale jinak hrát ženy, co mají status, funkci, vzdělání, to mě moc baví. Když něco dokázaly a perou se se životem jako lvice.

Nedávno jste přiznala, že postava Soni ze seriálu Ulice vás naučila lepší asertivitě v osobním životě, objevila jste něco takového i u postavy obhájkyně ze Sériového manžela?

Asi trochu to, že advokáti jsou srdcem sportovci. Musí umět prohrávat. Já ten proces prohrála jen před kamerou a stejně mi to bylo nepříjemné.

V Ulici jste podle svých slov poprvé před kamerou dostala příležitost vyzkoušet si „mrchoidní“ hraní… Tušíte, kdo tuhle vaši polohu objevil?

Myslím, že pan režisér Stano Sládeček. Ten mě k Soně vyloženě přemluvil. Ale musel zřejmě dostat zelenou i od dalších lidí. V Ulici není nic jen tak. Na to je to příliš úspěšný a oblíbený projekt.

Po rozvodu s Tomášem Plekancem a návratu z Kanady jste restartovala kariéru téměř po deseti letech. Jak se vám to podařilo?

Víte, já si prostě život bez herectví neumím představit. Nestát na jevišti je pro mě nepřijatelné, a tak si mě divadlo vtáhlo zase k sobě. Hraju teď spoustu krásných a komplexních postav. A jsem šťastná, že si mě divadlo, televize, film i dabing zavolaly zpátky. Byla jsem ale připravená o všechno přijít. A to byl asi bod zlomu.

Vím, že nemáte ráda otázky na téma, jestli jste zadaná, nebo ne, ale mluvíte o tom, že samota vám nevadí, možná dokonce naopak. Bylo to tak vždycky?

Samotu nezažívám. Mám dva syny. Ale předtím, než se narodili, jsem byla vždycky taková lidská samotářka. A asi proto mi neustále přisuzovali někoho, s kým jsem ani nebyla. To mě štvalo – a teď je mi to už úplně fuk. AI píše větší blbosti než dřív a nikoho to, myslím, nezajímá. A jinak se o mně ví, že chci být sama, tak už mi nikoho nehledají. Díky bohu.

V podcastu U tabule jste popsala dost dobře promyšlená pravidla, podle kterých vychováváte vaše kluky. Patří do toho pravidelné čtení, sport a podobně. Takhle promyšlené jste to měla od jejich narození, nebo ještě dřív?

Vycházím z toho, k čemu mají předpoklady a co je baví. Ale vždycky jsem věděla, že u nich chci propojit sport, cizí jazyky a lásku ke zvířatům. To se mi snad podařilo. Prostě to, čím jsem žila, jsem jim předala. Ale to, pro co opravdu zahořej, si musí najít sami. Sama jsem na tu jejich cestu zvědavá. Věřím, že se neztratí.

Jak s kluky nejradši trávíte čas?

Pod vodou, v letadle i na zahradě. Je s nima sranda všude.

A co vy? Jak nejradši trávíte čas?

Kromě kluků? Na jevišti, při učení nových textů, v dabingu a při sekání trávy.

Milujete design interiéru. Kterou místnost v domě vás nejvíc bavilo zařizovat?

Baví mě předělávat garáže na obýváky. Pak tam lidi tráví čas a vůbec nevědí, že to dřív byla garáž.

Jak moc je ve vašem životě ještě důležitá hudba? Chtěla byste se k ní zase vrátit i profesně?

Zrovna dnes jsem dabovala nádherný seriál. A tam hlavní hrdinka musí přijít na to, jak se dorozumět s jednou mírumilovnou bytostí z hloubky oceánu. A přijde na to, že komunikace s tak inteligentním stvořením je možná jen skrz srdce. A to oslovuje jen hudba…

V jednom rozhovoru jste prozradila radu režiséra Karla Kachyni, že umělec, a nejen ten, by měl stále vědět, co bude dělat příště, kam směřuje, jaký má plán… To ale není vždycky snadné, v hereckém životě obzvlášť. Jak se vám to daří naplňovat?

Teď úplně vrchovatě. Pořád mám před sebou něco hereckého, na co se těším a z čeho se učím. Krásné role mi teď tak trochu prší z nebe a já jsem za to nesmírně vděčná.

Související témata:
Tereza Kopáčová
Sériový manžel

Načítám