Článek
Vladimír Javorský působí křehce, trochu tajemně a skromně. K rozhovoru si objednává pouze horkou vodu s citrónem. Sám o sobě říká, že si rád povídá i s lidmi, s nimiž „nemá nic společného“. Do médií ovšem každé slovo váží. A je opravdu asketa, nebo jen budí takový dojem?
Ústřední linkou vašeho posledního filmu Město otců je vztah mezi stárnoucím otcem a jeho dospělým synem, kterého vychovával sám poté, co mu utekla žena. Připomíná mi to jeden z vašich prvních filmů, Krajinu s nábytkem…
Ano, to bylo první, co mě napadlo: že je Město otců vlastně pokračování Krajiny s nábytkem, protože tam taky postava studenta Zdeňka vychovává „kukaččí mládě“, tedy dítě, které není jeho.
Přišlo mi úsměvné, že se k člověku dostane takhle podobný příběh po čtyřiceti letech. Jako by snad chtěl být dopovězen. Myslel jsem na to hned po prvním čtení a přišlo mi to něčím pozoruhodné a krásné.
Napadlo to i režiséra Města otců Zdeňka Tyce? Proto si vás vybral?
Nemyslím, že ten film dělal s tím, že bude navazovat na Krajinu s nábytkem, takhle to vyšlo náhodou. A že si mě vybral – asi musel, kolo dějin zafungovalo. V každém případě je to náš asi třetí společný film.
Ale asi se shodneme na tom, že vás pro takovou postavu něco předurčuje i fyziognomicky…
Ale to je spíš figurou, ve které je to obsaženo. A jestli to Zdeněk chtěl podpořit mým „dojemným“ vzezřením, to nevím. Myslíte, že jsem takříkajíc k politování?
Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste Krajinu s nábytkem natáčel? Bylo vám nějakých čtyřiadvacet, asi jste k tématu otce samoživitele přistupoval úplně jinak…
Tehdy se zdálo, že chopit se výchovy dítěte, které není vaše, je záslužný čin. Jenže postupem času zjistíte, že to má i jiné stránky, což jsem tenkrát před čtyřiceti lety nedomyslel. A scénář Města otců mi ten příběh dopověděl. Co všechno mého hrdinu ještě čeká a co všechno takové rozhodnutí může přinést. Tedy tajené neotcovství.
Přemýšlel jste o tom, jestli byste se role nevlastního otce dokázal ujmout i v osobním životě?
Nad tím herec nepřemýšlí, respektive já nad tím nepřemýšlím. Já jako Vladimír Javorský si z toho příběhu něco vezmu, ale nepřemýšlím nad tím, jak bych sám reagoval v podobné situaci, protože ji vůbec nežiju. Co by, kdyby, to fakt nemá smysl. Na tohle mi nezbývá kapacita.
Baví vás povídat si s lidmi?
Povídat si s někým o tom, co mě zajímá, je fajn, ale budeme si jen přizvukovat v našich obvyklých mantinelech. Zatímco když mluvíte s někým úplně z jiného světa, je to něco, co vás obohatí, popostrčí, něco si uvědomíte. Já osobně to dělám moc rád. Někdy to i bolí, ale stejně jsem za to vděčný.
Jak trávíte čas, když nejste v divadle nebo na natáčení?
To by mě taky zajímalo, ale poslední dobou bohužel moc volného času nemám. Byť jsem si myslel, že budu odpočívat víc, pracovních povinností je dost a já jsem rád, když se mezi nimi stihnu občas jen tak projít.
Přišly snad nabídky, které bylo těžké odmítnout?
Ne, je to tím, že je podzim, nová sezóna a v divadlech spousta oprašovaček, večer představení, některá z nich se hrají po hodně dlouhé době, takže příprava na ně je náročnější. Taky je tam i spousta záskoků, protože někteří kolegové jsou nemocní nebo zranění. Do toho občas koncert s kapelou a už to fičí.
Léto jste měl klidnější?
Léto bylo moc fajn. To jsem odpočíval u odpočinkových filmů. A taky jsem točil dva projekty, které ale nebyly nijak náročné. Jeden z nich, snad můžu prozradit, se jmenuje Zahrádkáři a je tam pěkné obsazení. Ale někdy může být těžké i období, kdy toho máte málo. Já mám takové postižení, že si prostě vždycky nějakou práci najdu. Vždycky si něco vymyslím, třeba kapelu a psaní písniček nebo něco jiného.
Které pracovní období vás nejvíc naplňovalo?
Ideálem by bylo, abych něco dělal, pokud možno, pořád – i ty úplně odpočinkové záležitosti, které jsem dělal o prázdninách, byť zcela nepodstatné. Je to spíše o pozornosti. Když se něco snažíte dělat pozorně, tak je úplně jedno, co děláte: jestli vaříte čaj, lelkujete, nebo děláte film. Jinak to nemá smysl.
Dá se pojmenovat klíč, podle kterého se rozhodujete, kterou nabídku přijmout?
Nedá. To leží hluboce ve mně. Vždycky je podstatný scénář a aby mě taky zaujalo a bavilo to, co mám v tom kusu dělat a předvést. A aby to bylo k něčemu, byť k pobavení. Nemusí být všechno hluboké a „bergmanovsky“ neuchopitelné. A další důležitá věc je samozřejmě to, s kým pracujete. A pak je taky potřeba něco vydělat. Protože i herci žijí z toho, co si vydělají. To vše ve vás zraje, až si to odemkne.
Pro film Město otců jste musel výrazně zkrátit vlasy. Rád kvůli roli změníte vizáž?
Už jsem si na to tak zvykl, že k holiči chodím jenom tehdy, když točím. Když netočím, tak mám vlasy dlouhý. Když točím, tak mám takový, jaký jsou potřeba. A už jsem měl na hlavě leccos. Teď mám zrovna knír, který moc rád nemám, ale zas tolik mě to netrápí, protože ho vidí jen ti okolo, já ne.
Jak vůbec vypadá váš život mimo práci?
To není nic mimořádného. Třeba obejdu s maminkou doktory, lékárnu, nakoupím, připravím oběd, jdu na oprašovací zkoušku a večer hraju představení. Druhý den velmi podobně, nějaká pracovní schůzka, večer představení, a tak je to den za dnem a pokaždé jinak. Zrovna dneska jsem byl pro změnu u doktora já, pak zase nákup, oběd. Teď si tady povídáme a večer mě čeká premiéra. Není na tom nic zvláštního. Když mám čas a jsem někde ve městě, zajdu do čajovny, tam si něco čtu a jsem šťastnej.
Vaření je pro vás jenom nutnost, nebo relax?
Vyloženě relax to není, ale když už vařím, tak si uvařím tak, aby mi chutnalo a z nutnosti si udělám ten relax. Prostě si to pěkný udělám. Rád si udělám krkovičku a další den třeba řepu na páře s jáhlami, s vajíčkem. Z otázek novinářů i náhodných hovorů mám někdy pocit, že si myslí, že piju horkou vodu s citronem a dýchám pránu, ale to je blbost…
Teď zrovna tu horkou vodu pijete…
Teď zrovna jo, protože už jsem vypil tolik čaje a včera i kávy, že si dneska dávám vodu s citronem. Každý den je trošku jiný.
Proč tedy budíte dojem, že jste asketa?
Nevím, kde se to vzalo. Možná proto, že jsem jednou hrál Kyslíka, který neumí udělat deset dřepů, tak všichni si myslí, že neumím chodit po zemi. Ale za to já nemůžu. Tak mě někdo vidí a já to nikomu brát nebudu.
K takovému obrazu mi spíš pasuje „největší z Pierotů“, ne?
Třeba. Jenže to, že člověk zahraje nějakého romantického hrdinu, neznamená, že ten člověk je romantický hrdina. Vůbec ne. Rodina by vám o tom mohla povědět svý. Ale to je tak těžký, změnit tu setrvačnost myšlení.
To se vracíme na začátek, kdy jsem se vás ptala na to, jak moc svým vzezřením přitahujete určitý typ rolí…
Tak teď máte jedinečnou šanci napsat, jak mě vnímáte vy. Napište, jak to vidíte a slyšíte a cítíte. To bude pro čtenáře nejlepší.
A jak vy byste se definoval?
Já to vlastně nechci pojmenovávat. Všichni se nějak definujem a není to pravda. Všichni jsou jenom to, co jsou. Já jsem takovej. Někdy prudkej, někdy línej, někdy romantickej. A rád si povídám s lidmi, ale někdy taky potřebuju být sám.
