Článek
Sešly jsme se v její senátní kanceláři ve Valdštejnském paláci. Zcela mimořádnou shodou náhod právě ve chvíli, kdy byl odtajněn obsah obálky s poselstvím prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Jeho sdělení, včetně těch následně nejdiskutovanějších –„Jestliže lidé jsou nevzdělaní a hloupí, nemůžete toho moc udělat,“ a „Lidé jsou rádi hloupí, ale nedělejte jim to jednoduché. Hádejte se a hádejte se s nimi“ – jsme si tedy vyslechly společně v přímém přenosu. A tak jsem se jedné z našich nejznámějších političek, senátorky Miroslavy Němcové, nemohla nezeptat, jak na ni myšlenky našeho prvního československého prezidenta zapůsobily a co si o nich myslí.
V politice se pohybujete přes třicet let, můžete tedy srovnávat. Přijdou vám názory Tomáše Garrigue Masaryka aktuální i dnes?
Až neuvěřitelně. Jakoby tu s námi seděl, přesně věděl, co se v naší zemi děje, a komentoval současnost.
Jste známá tím, že si stojíte pevně za svými názory, a když se vám něco nelíbí, dokážete to bez obalu říct. Kde se ve vás ta neochvějnost vzala?
Moje výhoda i nevýhoda je v tom, že jsem prožila půlku svého života v komunismu. Když skončil, bylo mi 37 let a já jsem dodnes opravdu šťastná, že můj život nebyl zmařený celý, jako například ten mých rodičů. Z toho myslím plyne ta síla a jistota stát si za svým. Z té smutné zkušenosti, kdy se nedalo svobodně mluvit, cestovat, lidé stáli v nekonečných frontách, a když jste jeli jen do Maďarska, netušili jste, jestli vás zpupný voják na hranicích vůbec pustí. Ráda bych bývala žila tak svobodně, jako dnešní mladí lidé, kteří se narodili až po roce 1989, ale bohužel tu neblahou zkušenost mám. Pro nás byl svět zavřený, i proto jsou mé názory v tomto ohledu zcela pevné a nic se mnou nehne.
Na svých stránkách zmiňujete svou maminku, která neměla jednoduchý život, a přesto neztrácela energii a optimismus. Tušíte, kde brala tu sílu?
Když se podívám na život své maminky, tak byl mimořádně komplikovaný a složitý už jen proto, že když jí bylo 10 let, vypukla druhá světová válka. Skončila, když jí bylo 16, a než se nadechla, přišel rok 1948 a spadla klec. Do toho měla i hodně těžký osobní život, osudový muž jejího života, můj otec, si našel jinou partnerku a ona najednou na všechno zůstala sama. Ale zvládala to s neuvěřitelnou grácií, bez nějakého sebetrýznění a nás děti od všeho chránila. Díky tomu vím, že když člověka okolnosti postaví před skutečně vážné situace, a ne před hlouposti, kterým často přikládáme zbytečný význam, v tu chvíli se vám srovná žebříček hodnot. Jasně poznáte, na čem opravdu záleží, na co se soustředit a co je třeba udělat. Protože zkrátka nemáte jinou možnost.
Miroslava Němcová při zasedání SenátuFoto: Jan Handrejch, Borgis
Platí to i v dnešní turbulentní a přetechnizované době?
Dnes máme samozřejmě trochu jiné starosti. Nás může trápit, jak moc naše děti ovlivňuje a deformuje svět sociálních sítí, co přinese umělá inteligence… Tohle nebyl svět mojí maminky, ale přesto si myslím, že se lidé tehdy dokázali s těmi nejtěžšími životními výzvami porvat lépe než my dnes.
Máte pocit, že dnešní nastupující generace je jiná? Jsou například více angažovaní, nebo moc přecitlivělí, jak je jim často podsouváno?
Mám dvacetiletou vnučku a pětadvacetiletého vnuka, takže mám před sebou velmi dobrý obraz toho, jak dnešní mladí žijí. Myslím, že je spousta věcí trápí. Prošli covidem, což jim zasáhlo do života víc, než si připouštíme. Co se s nimi skutečně stalo a jak moc je to poznamenalo? Zejména na vnučce vidím, že šlo o skutečně dramatický zásah do jejich života, který dosud vlastně nikdo moc nevyhodnotil. Tím chci říct, že rozhodně nežijí na nějakém obláčku, nevznášejí se v prostoru, kde by nechápali souvislosti. Jen žijí v úplně jiném světě. Mají kolem sebe spoustu možností, takže možná neberou věci tak vážně, a když něco nevyjde, přijde jiná příležitost. Ale přijde mi, že o životě kolem sebe a své budoucnosti hodně přemýšlí.
Když slyšíte sliby politiků, že „pomohou rodinám“ – čemu sama věříte a co vám naopak připadá jako prázdná fráze?
Mně osobně hlavně vadí, když politici říkají: „My se o vás postaráme.“ Jakoby chtěli, abychom se vzdali vlastní zodpovědnosti. Známkou dospělosti přeci je, že se člověk dokáže postarat sám o sebe a nenechá si mluvit do soukromého života. To, co má smysl, je, když stát vytvoří podmínky, které rodinám usnadní život – aby rodiče měli možnost volby. Někdo chce zůstat doma s dětmi, jiný budovat kariéru, a obojí by mělo být respektováno. Společnost má nabídnout dostatek školek, jeslí nebo jiných služeb, ale neměla by diktovat, co je „správná“ cesta.
Chápu, ale například zkrácené úvazky, které by ženám s malými dětmi hodně pomohly, jsou u nás stále velmi bolavý problém, který se nedaří vyřešit…
Souhlasím, zkrácené úvazky jsou pro většinu žen s malými dětmi klíčové a stále jich není dost. Ale podmínky pro ně tu nastavené máme. A znám i dost dobrých příkladů ze svého okolí, že to jde. Žiju napůl v Praze a napůl ve Žďáře nad Sázavou, a tady spousta živnostníků dobře ví, že kvalitního zaměstnance je dobré si udržet, a maminkám vychází vstříc. I moje snacha pracovala v Praze jako ekonomka, a když potřebovala poloviční úvazek, dohodla se s kamarádkou, že si plný úvazek rozdělí na půl. Fungovalo to několik let naprosto bez problémů. Takže i tohle je, myslím, cesta – snažit se příležitosti aktivně vyhledávat.
„Narodila jsem se v rodině, jejíž osud nebyl jednoduchý. Často si říkám, že kdyby maminka napsala knihu o svém životě, bylo by to velké a strhující drama,“ říká Miroslava NěmcováFoto: Ondřej Pýcha
Vy sama jste měla syna velmi brzy, už v 19 letech. Když se ohlédnete zpět, bylo to správné rozhodnutí?
Neměnila bych vůbec nic. Zaplaťpánbůh, že mě tehdy ani nenapadlo něco řešit jinak. Ano, bylo to brzy, nebyla jsem připravená stát se rodičem, ale jak říkala moje maminka – měli jsme víc štěstí než rozumu. A já jsem opravdu šťastná, že mi život přinesl právě tohle. Od první chvíle, kdy se narodil, jsem věděla, že to bylo správně.
Skloubit práci s péčí o rodinu je pro mnoho žen stále výzva, se kterou si neví tak úplně rady. Co myslíte vy, nemusí mít žena, která se snaží zvládat obojí, výčitky, že není dobrou mámou?
Na to žádný univerzální recept nemám, ale moje zkušenost je taková, že dítě vycítí, že ho milujete a podporujete, i když s ním zrovna nesouhlasíte, máte s ním střet nebo mu něco zakážete a ono se vzteká. Pokud vnímá, že mu poskytuje jistotu a dostatek lásky, pak už není problém, když jste třeba dlouho v práci. Necítí se opuštěné a vy se nemusíte trápit výčitkami, že nejste „ta správná maminka“, která pořád běhá kolem rodiny a vaří večeři, ale myslí také na sebe, nebo se věnuje něčemu dalšímu.
Nelitovala jste někdy, že jste většinu života zasvětila politice?
Když jsem v roce 1998 do politiky vstupovala, rozhodně v ní nebylo tolik nevraživosti jako dnes. Když vidím v posledních letech tu stále stoupající míru agrese, která v ní panuje a je daleko více zaměřena proti ženám než proti mužům, tak já osobně bych za této situace do politiky nešla. A myslím, že ani moc nepomůže, když se strany budou snažit dávat ženám větší prostor. Pokud budou ve společnosti stále respektovány opravdu nevybíravé útoky proti nim a bude tolerováno, že se k nim vůbec může někdo takto chovat, tak nečekejme, že se do politiky, byť jen do té komunální, pohrnou.
Zejména, když pak jen slyší: Ta nic nevydrží…
Přesně, to je přece úplně šílené. To si jen řeknete, že vám to za to nestojí, že by bylo lepší vkládat energii úplně jinam. Protože pokud je ta tolerance nastavená společensky takhle, tak těžko říct, kde se to zastaví.
Tak pojďme skončit trochu veseleji: Jak by vypadal váš ideálně strávený volný den?
Určitě by se točil někde mezi zahradou, knížkou, filmem a posezením s rodinou a kamarády.
A co cestování, mluvíte plynně italsky, je Itálie vaším oblíbeným cílem?
To víte, že ano. I když se přiznám, že poslední dobou, jak je často horko, raději míříme na sever Evropy, kde je přeci jen chladněji. Ale cestování mám opravdu ráda. V zahraničí se mi líbí drobnosti, které vám hned udělají hezčí den. Když třeba v obchodě něco kupuju a paní, ač mě vůbec mě nezná a pravděpodobně už mě nikdy neuvidí, je velmi milá, lidé na sebe jen tak na ulici vesele mrknou a pozdraví se. Nebo když mi někdo, kdo jde jen kolem, řekne: „Máte hezkou brož.“ Zůstanu stát a jen se na něj usměju. Tohle mi u nás často chybí. Jsou to banality, které ale k hezkému životu patří. A mělo bych jich být kolem nás co nejvíc.
