Článek
Právě startuje další řada seriálu Kriminálka Anděl, kde se v roli patoložky opět představí herečka Tereza Dočkalová. Její postava je precizní, exaktní, udržuje si odstup od emocí, pevně se drží faktů a i nejtěžší situace zvládá s ledovým klidem.
Skutečná Tereza Dočkalová je jiná. Chvílemi působí až étericky, ale když se s ní chvíli bavíte, je vám jasné, že za křehkou vizáží je silná ženská, která rozhodně ví, co je pro ni v životě důležité. Nepřivrtaná polička ji nechá klidnou, ale když nemá čas na lidi, které má ráda, pekelně ji to štve. A že práce je důležitá, ale ne nejdůležitější. A možná i proto je v ní tak dobrá a doma má už tři ceny Thálie…
Startuje nová řada Kriminálky Anděl. Těšíte se – a budete se dívat?
Těším se, obzvlášť na první díl, protože mám pocit, že je opravdu silný, dobře napsaný, je tam dobrá zápletka. Tak na ten se určitě koukat budu. Ale všechny díly samozřejmě čistě časově nezvládnu.
Když sama sebe v televizi sledujete, máte tendence se hodnotit?
Ano, hodnotím se – a pořád z toho mám trochu vítr. Vlastně se musím přiznat, že se koukání sama na sebe snažím trošku vyhýbat. Ale říká se, že opravdový profík by s tím problém mít neměl, takže se s tím snažím bojovat.
Jste na sebe hodně přísná?
Jsem. Člověk se prostě nevyhne takovému „Ty jo, takhle fakt vypadám? V zrcadle to vypadá líp“ a tak podobně. K tomu se vidíte mluvit, pohybovat – a častokrát je to takové jiné, zevnitř to většinou vypadá jinak. Takže to je často trochu náraz. Ale já si pořád říkám, že v ideálním stavu bych měla být profesionál a že přece vím, jak vypadám, a mám s tím být smířená.
V seriálu hrajete patoložku, což je dost specifické povolání. Dovedete si představit, že byste to doopravdy dělala?
Tak to vůbec. Myslím, že jsem na úplně opačné škále povolání, co se týče citlivosti k různým věcem. Čímž samozřejmě nechci říct, že jsou soudní lékaři necitliví. Ale já dělám celý život herectví a díky tomu vnímám spoustu věcí velmi intenzivně. Jsem zvyklá vnímat atmosféru v místnosti, když někam přijdu, naladění lidí kolem mě, jak do sebe zapadají. A myslím, že přijít někam, kde leží mrtvé tělo, by mě s tou mojí citlivostí prostě porazilo.
Byť vás asi hodně lidí zná právě z televize, jste především divadelní herečka. A zjevně velmi dobrá – jste třikrát oceněná Cenou Thálie. A jste první, komu se to povedlo…
Říká se to. Popravdě, já jsem nestudovala seznamy oceněných, abych si to ověřila, ale říkal to i ředitel Herecké asociace Ondřej Kepka, tak to tak asi bude. Takže asi je to opravdu první divadelní hattrick.
Co podle vás dělá z herce dobrého herce?
Některé věci lze těžko popsat slovy. Je to, jako když chcete zachytit sen po probuzení nebo když chcete udržet vodu v rukách, což je taková moje oblíbená metafora. Ale třeba já mám hodně velkou fantazii a myslím, že jsem ji v průběhu kariéry dokázala propojit s určitou exaktností, s hereckými technikami.
A naučila jsem se pracovat i s chybou, protože technika samozřejmě nedosáhne na všechno. Takže za mě je to asi nějaký balanc mezi technikou a vyloženě hereckým řemeslem, citlivostí, empatií a napojením na diváka. A ten, kdo to dokáže dobře vybalancovat, bývá většinou dobrý herec.
Přece jenom – první herecký hattrick tohoto typu. Jak to vnímáte?
Tak chvíli poté jsou to takové dožínky, člověk to prostě slaví. Ty první dvě ceny jsem si záměrně dost držela od těla a až u té třetí jsem dostatečně dozrála na to, abych to uměla i oslavit. Pomyslně si poplácat po vlastním rameni, podívat se do zrcadla a říct si: „Yes, to jsi zandala, to se ti povedlo.“
Ale na druhou stranu, v mém povolání je všechno tak strašně rychle proměnlivé a žádné ocenění vás neuchrání od toho, že nějakou roli prostě zahrajete špatně nebo že se budete účastnit úplného propadáku. Ale je to vlastně dobře, protože vás to nutí pořád se posouvat dál.
Jestli se mi jednou narodí nějaký divoký božan, tak na něj budu připravená. Budu šermovat svýma třema tháliema a říkat: Kámo, mě rozhodně nedostaneš…
Kromě televize a divadla vás lidé mohou znát z internetových pořadů Branky, body, kokoti, Kokoti na neděli nebo Protivný sprostý matky. To byly pořady, které se věnovaly tematice genderových stereotypů a podobně. Jste feministka?
Ano, a dokonce mikrofeministka.
Co přesně to znamená?
Snažím se rozdíly a genderové stereotypy vnímat a pojmenovávat v různých menších uskupeních, jako je například rodina. Jde vlastně o takové malé drobné krůčky, které děláte v rámci nějaké menší, konkrétnější oblasti každý den, abyste dali najevo, že jsou věci, které jsou tam od základu špatně.
Takže i u vás doma, ve vašem soužití s partnerem, s nímž máte pětiletou dceru, děláte různé mikrofeministické krůčky?
Snažíme se to společně nějak nastavit. Ale ono to obecně v celé společnosti není jednoduché, protože mám pocit, že kluci byli opravdu vychovávaný trochu jinak než holky, rozhodně tedy v mé generaci. Je to v nás a je fakt hodně těžký se na soužití podívat novýma očima a říct si třeba: „Hej, proč tohle dělám? Nikde přeci není napsaný, že to musím dělat já, jen protože mezi nohama něco mám, nebo nemám.“
Narážíte na rozdělení domácích prací?
Třeba. Ale například i na to, že ve většině rodin jsou to ženy, kdo v hlavě drží všechny svátky, data třídních schůzek, termíny a časy kroužků, plánování prohlídek u doktora. A to je třeba věc, která mi přijde nefér.
A myslíte, že to mají dnešní ženy jednodušší než třeba jejich maminky nebo babičky?
V nějakých systémových věcech asi ano, ale zároveň to neznamená, že to máme o tolik lehčí, abychom už se tím mohli jako společnost přestat zaobírat.
Co třeba vy osobně pokládáte za nejvíc genderově nespravedlivou věc?
Tak třeba to, že rodit děti musím jenom já, že druhé dítě nemůže v rámci férovosti porodit můj partner. Ale to je samozřejmě vtip.
A co vás tedy rozčiluje z toho, co změnit lze?
Asi mě pořád hodně štve, jaký vztah k tělu ženám společnost během staletí vštípila. Pořád si myslím, že jen málokterá žena dokázala najít opravdu zdravý vztah ke svému tělu. A není to věc, která jde z vnitřku, z ní, ale je to nabourané všemi těmi vnějšími vlivy z dětství, z dospívání, z toho, čemu jsme neustále vystavovány.
Navíc mám pocit, že se to vůbec nelepší, naopak – je to věc, kterou dál vesele předáváme dalším generacím. Přestože se o tom mluví a spousta věcí se pojmenovává, tak pořád nemáme harmonický a zdravý vztah ke stárnutí, k dospívání, k tomu, že se ženské tělo během života různě mění. A hodnota ženy se pořád určuje podle vzhledu a postavy – je to pro ni zbytečně moc určující.
A co je podle vás nejtrapnější, až úsměvný genderový stereotyp?
Vždycky se musím smát takové té nervozitě, která se objeví, když se začne nahlas mluvit třeba o menstruaci. To mi přijde fakt úsměvné.
Vy osobně jste se setkala s nějakou diskriminací na základě genderu, se sexismem a podobně? Říká se, že herečky tomu čelí často.
Nevím, jestli tomu herečky čelí víc než ženy v jiných profesích. Je to podobné, jako když se o hercích říká, že hodně pijí. Myslím, že všichni pijí hodně, zbytečně moc, jen na nás herce je u toho víc vidět. A s genderovou diskriminací a sexismem to bude asi podobné.
Ale třeba největší diskriminace podle mě panuje v zastoupení žen režisérek – v kamenných divadlech většinou nepřesahuje ani deset procent, což je fakt trapné. V některých divadlech je to během sezony i nula ženských režisérek. To je podle mě systémový problém, který je potřeba změnit. A klidně povinnou kvótou!
Kromě všech vašich aktivit také druhým rokem učíte na DAMU. Takže jste v úzkém kontaktu s mladou generací. O té se toho říká hodně. Sněhové vločky, které se hned ze všeho hroutí, nechce se jim makat a podobně. Jaký z nich máte pocit vy?
V prvé řadě si myslím, že je to věc, kterou nám vůbec nepřísluší hodnotit. My jsme totiž nevyrůstali obklopení sociálními sítěmi a tak obrovským množstvím informací. Oni se neporovnávají s jedním spolužákem z 8. B, oni se porovnávají s osmáky z celého světa. Žijí v prostředí, kde kdokoli může být kdykoli zachycen a každá chyba, omyl může mít okamžitě digitální stopu.
Najednou to není blbost, kterou vy jste v době dospívání mohli během chvilky hodit za hlavu, je to něco, co koluje po internetu vlastně navždy. K tomu připočtěte kyberšikanu a další nástrahy, co na ně ve virtuálním světě číhají. Tohle vůbec přežít, to má můj obdiv. Takže já je obdivuju. Že pořád žijí, chodí do školy, že se snaží v tomhle světě fungovat.
Takže to nejsou lenoši?
Ne, jen našli odvahu a udělali to, co bychom bývali potřebovali i my, ale neudělali jsme to. Dokázali vychýlit to kyvadlo a nahlas říct: „Hej, mně ale jde o to, abych byl odpočatý. Já nechci pracovat přesčasy, nechci spatřovat svou hodnotu v tom, že zvládnu víc, vydržím víc.“ Tohle přeci potřebujeme my všichni: líp vybalancovat poměr mezi prací, výkonem a osobním životem, psychickou pohodou, vztahy s blízkými. A to, že je za to kritizujeme? To je jen obraz toho, jak empatický asi jsme…
Jste také maminka pětileté holčičky. Jaká jste máma?
To nevím. Každopádně k mateřství nepřistupuju nijak exaktně, hlavně se snažím, aby se z dítěte nestal nějaký můj projekt. Snažím se k tomu přistupovat hodně intuitivně. Mám samozřejmě nějaký svůj žebříček hodnot, vím, co je pro mě důležité, a to se jí postupně snažím předávat. Ale stejně vím, že nejvíc jí toho předám tím, jaká budu. Že vždycky bude spíš vnímat to, co dělám, než to, co jí říkám.
V tom, jací jste, si totiž nejde na nic hrát. A mít představu, že ze svého dítěte vychováte určitého člověka, je iluze. Každý máme nějaký balík věcí, který svým dětem chceme a nechceme předat, ale podaří se to jen z části. Zbytek toho balíku prostě proteče do další generace a ta z něj zase vytvoří svůj balík toho, co chce a nechce poslat dál. A tak to asi má být, taková je evoluce.
Mateřství je samozřejmě fajn, ale řada matek dnes už přiznává i to, že je to stres, dřina, únava. Jak to máte vy?
Upřímně, my nejsme asi v tomto směru vhodný vzorek. Za prvé jsme měli obrovské štěstí a narodilo se nám neskutečně „easy“ dítě. Já nevím, čím jsme si to zasloužili, ale naše dítě nikdy nebylo moc nemocné, nikdy se mu žádná nemoc nevracela, vždycky dobře spalo, máme to s ním fakt jednoduché. A za druhé jsme obklopeni fungujícím okruhem přátel, nejen rodiny, ale opravdu kamarádů, kteří nám kdykoli rádi pomůžou. Takže my hlídání řešíme maximálně dva dny dopředu a vždycky se někdo najde.
A víte, že v rámci kosmické spravedlnosti, když je první dítě „easy“, to druhé by měl být pořádný raubíř?
Já samozřejmě vím, že se teď tady můžu chvástat, jaká je to pohoda, a pokud se rozhodnu mít druhé dítě, může to být úplně jinak. Že mě to třeba sejme a budu tady sedět a brečet, že je mateřství ku*va těžký a nikdo to nevidí. Ale taky si myslím, že mám profesi, v níž se se stresem a dřinou peru v podstatě pořád, že jsem zvyklá a obrněná.
Takže jestli se mi jednou narodí nějaký divoký božan, tak na něj budu připravená. Budu šermovat svýma třema tháliema a říkat: „Kámo, mě rozhodně nedostaneš.“ Navíc jsme s Tomášem (Tomáš Dianiška, úspěšný dramatik a partner Terezy Dočkalové) taky dost flegmatické povahy, co se týče domácnosti a plánování, což nás asi trochu zachraňuje.
Takže rozházené hračky a nepořádek vás nerozhodí?
No, nám přidělat poličku trvá klidně i rok a nijak zvlášť se z toho nehroutíme.
Říkali jsme televize, divadlo, DAMU, rodina… Máte někdy čas nedělat nic?
No jasně, mám občas spoustu času nedělat nic. Pak většinou koukám v posteli na filmy nebo na seriály, čtu si nebo chodím na kafe. Už odmalička jsem hodně kavárenský typ. A nebo si taky vařím nebo kupuju dobrá jídla. A samozřejmě jsem s přáteli, snažím se s nimi udržovat kontakty, protože v tom zápřahu je právě tohle často věc, která hodně dostává na zadek. A je to strašná škoda.
Protože jestli je pro mě něco opravdu důležité, tak je to možnost být obklopen lidmi, které máte rád, a dávat jim najevo, že je máte rád. Je to samozřejmě nepravidelný, závisí to na tom, jak mám či nemám čas, ale je to jedna z mála věcí, která mě extrémně vytáčí. Že někdy prostě nemám takový objem času na své přátele a rodinu, jaký bych chtěla mít.
Tak to se otázka, co vás v práci čeká nového, asi moc nehodí.
Třeba právě v divadle příští rok nic nového nechystám. Je to trochu vědomé rozhodnutí, protože minulý rok byl náročný, a jestli mě právě nastupující generace něco naučila, tak je to tohle. Že už nepotřebuju ten šílený tah na branku, nepotřebuju si nic dokazovat. Takže v divadle nic nového, ale pořád namlouvám spoustu audioknih, čeká mě poslední semestr s mými studenty a samozřejmě uvidím, jestli se na to něco cestou nepřibalí. A mám v plánu příští rok víc cestovat.
