Herečka Eva Hacurová: Utéct ke kamarádce, umotat si věnec a dát si prosecco. To je pro mě večer za odměnu

Dvaatřicetiletá rodačka z Prostějova, která za svůj talent získala v roce 2017 Cenu divadelní kritiky v kategorii Talent roku, je členkou souboru pražského Divadla V Dlouhé, kde exceluje v přestaveních Golem, Bez roucha nebo Kouzelná flétna. Do obecného povědomí se Eva Hacurová dostala především díky televizi.

V seriálech Ulice a Děcko hrála trpělivou čekatelku na dítě, v televizní sérii Až budou krávy lítat zase skvěle vystřihla lehce zamindrákovanou učitelku, která se promění v sexy burlesku. A o mindrácích je tak trochu i tento rozhovor. Populární herečka upřímně přiznává, že i ona se s nimi jednu dobu prala, než pochopila, že mnohem snazší bude, když se začne mít ráda taková, jaká je. Jak se to mámě tříleté dcery Lady podařilo?

V jednom rozhovoru jste prozradila, že jste úzkostný typ. Jak se vaše úzkost projevuje v běžném životě?

Teď zrovna s terapeutkou řeším, že jsem úzkostná v dost banálních věcech, na rozdíl od těch zásadních, kde jsem udělala pokrok. Třeba letos u moře jsem se bála jít do hloubky, kde bych už nedosáhla, protože jsem neměla kontrolu, co je pode mnou. Když jdu z kopce po nerovném terénu, tak se bojím, že spadnu a něco si udělám, nebudu moct hrát a kvůli mně se bude muset rušit představení v divadle. To pak z toho kopce jdu jak pokaděná…

Co třeba strach o malou dceru, ten vás netrápí?

Je to zvláštní, ale tímto typem strachu netrpím. Stejně jako třeba strachem ze smrti. Trpím spíš úzkostnými myšlenkami: třeba když mám někam jít, tak si říkám, co když tam bude někdo, koho neznám, všichni se na mě budou dívat? Tak takové věci mě napadají v každodenním životě…

Když si chcete odfrknout a vyčistit si hlavu od mateřských i pracovních povinností, kam utíkáte?

Někdy nemusím fyzicky utíkat, stačí utéct do své hlavy. Díky velké fantazii v ní totiž mám dost zajímavých věcí. Když ale můžu – a dělám to velmi ráda, tak si sednu do kavárny a pustím si nějaký podcast nebo si čtu knížku. Taky mi strašně pomáhá chodit po sekáčích, dělám si tour de second hand, to mě vždycky saturuje. A ráda utíkám i do přírody.

Bydlíme kousek od Stromovky, ten les uprostřed Prahy je prostě geniální! Jsem, a vždycky budu, holka z Moravy, takže mám k přírodě velký vztah. Ráda sedávám na zemi v trávě, nepotřebuju deku, nevadí mi, když se zašpiním. A taky mě baví dělat něco manuálně. Neříkám, že jsem zručná, ale oblíbila jsem si vyrábění věnců, děláme je s kamarádkami ze sezonních věcí. To je pro mě velký relax. Utéct ke kamarádce, která bydlí dva bloky od nás, umotat si věnec a dát si u toho prosecco, to je pro mě večer za odměnu.

Váš partner Kryštof pochází z herecké rodiny, jeho tatínek je herec Jan Vondráček. Tak mě napadá, jestli má díky tomu pro vaši náročnou profesi větší pochopení.

Je velká výhoda, že Kryštof není herec. Neumím si představit, že bychom měli oba představení a doma měli rok a půl staré dítě. Pracuje jako účetní a překladatel z angličtiny a pro mě je důležité, že je jeho pracovní doba od pondělí do pátku. Já díky tomu vím, s čím můžu počítat.

Jako syn herce velmi dobře ví, co moje práce obnáší. Rozhodně doma neslyším výčitky, kde jsi tak dlouho, proč po představení ještě vysedáváš v divadle a podobně. Nežárlí, když dám na jevišti někomu pusu nebo někoho obejmu. Je rozumný a ví, že je to moje práce. Spousta hereček zažila ze strany partnera výčitky a tlaky. Jsou i takové, které kvůli tomu s herectvím přestaly…

Léta působíte v pražském Divadle v Dlouhé, do povědomí diváků jste se dostala především díky televizní tvorbě. Třeba v kultovním seriálu Ulice jste hrála několik let. Nechybí vám? Spousta vašich kolegů mi potvrdila, že Ulice je výjimečná, a to nejen kvůli skvělé partě…

Ulice je opravdu výjimečná. Už to, že tam jsou někteří zaměstnanci od samotného začátku, je neuvěřitelné. Je tam neskutečně dobrá atmosféra a pohoda i skvělá parta. Ulice mě naučila vycházet s kamerou, i to, co si technicky i herecky můžu dovolit, a co ne. Ta pravidelnost a procvičování mi občas chybí, stejně jako kolegové, které jsem tam potkávala. Bylo to pro mě neskutečně tvůrčí období.

Podle čeho se pozná dobrý seriál? Tedy dobrý v tom ohledu, že ho sledují miliony diváků?

Musí mít dobrý scénář. Pokud jsou postavy dobře napsané a vy se máte jako divák čeho chytit, může vás to pohltit stejně jako nějaký velkofilm. Důležitá je i chemie mezi herci. Pokud nefunguje, nebaví mě na to koukat.

Hodně chemie bylo i v televizní sérii Jak si nepodělat život, v díle Až budou krávy lítat. V něm jste parádně vystřihla hned dvě postavy v jednom těle - uťápnutou učitelku, která má mindráky z nadváhy, a její proměnu v sebevědomou sexy burlesku, ze které muži šílí a ženy chtějí být jako ona. V čem vám byla role Bětky blízká?

S odstupem času zjišťuju, že mi byla bližší, než jsem si dokázala uvědomit. Se všemi těmi mindráky, které mi byly tolik povědomé, byl pro mě tento projekt v podstatě takovou arteterapií. Hrát ošklivé káčátko, stojící někde v pozadí, z nějž se najednou vyloupne krásná, sebevědomá žena, která se za sebe nestydí, i když její tělo nevypadá dokonale, a dokáže ze sebe vykřesat svou krásu, to mi na té postavě bylo nejbližší. Protože já, Eva, jsem to vlastně dokázala stejně jako Bětka…

Kde jste pro roli hledala inspiraci? Absolvovala jste nějaký taneční kurz?

Když jsem vyhrála kamerovky, vůbec jsem nevěděla, kdo burleska je. Absolvovala jsem půlroční trénink, dvakrát týdně se mnou nacvičovaly choreografky průpravu a teprve až na trénincích jsem se s prací burlesky detailně seznámila.

Viděla jste nějaké vystoupení burlesek naživo?

Viděla jsem jich několik, od těch vyloženě vulgárních a sprostých, kdy chtěly ženy za každou cenu šokovat a pobouřit, až po ty, které dělá třeba Dita Von Teese, tedy sofistikované, jemné, kde je kladený velký důraz na vizuální stránku. Burleska může vypadat jakkoliv, důležité ale je, co probudí v divákovi a co mu to přinese.

V „Krávách“ se hodně řeší i sebeláska – a to je velké téma. Spousta ezoteriků a mentálních koučů nabízí zaručené rady, jak se mít rád, jak milovat své tělo i přes jeho nedokonalost a podobně. Jak to vnímáte vy?

Sebeláska je skutečně velké téma. Ještě před několika lety měla tato problematika tak trochu „ezo“ nádech. Dnes už víme, že tělo a duše fungují v nějaké symbióze, a pokud nejsou propojené, tak nemůže být šťastné a zdravé ani tělo, ani duše. Ačkoliv si myslíme, že je to jen ryze ženská záležitost, je to téma i spousty mužů. Po filmu Až budou krávy lítat se mi jich dokonce několik ozvalo.

Co měli na srdci?

Řešili diagnózu vpáčeného hrudníku, kterou ve filmu trpěl jeden chlapec. Napsalo mi pár mužů kolem čtyřicítky, padesátky, že měli v pubertě stejný problém, že jim to pošramotilo duši a dodnes se za to nemají rádi. Takže je opravdu důležité mít se rád, protože když nemám rád sám sebe, jak můžu mít rád někoho dalšího?

Prostě máme, co máme, vypadáme, jak vypadáme, a takhle budeme světem chodit, dokud ta naše tělesná schránka neodejde. Takže když ji budeme celý život nenávidět, tak to asi není úplně dobrej nápad. Sami před sebou neutečeme. Je třeba přijmout to, že mám nějaký nešvar, nejen fyzický, ale i třeba nějaký charakterový rys, se kterým chci něco dělat, pochopit ho a pracovat s ním.

Nakolik se tento nelehký úkol daří vám osobně? Máte se ráda taková i se všemi případnými nedostatky?

Mám to ve vlnách. Mívám období, kdy se cítím strašně dobře a mám hodně energie, užívám si společnost sama se sebou. Chvíle, kdy jsem sama, mám ráda. No a pak jsou chvíle, kdy si připadám dost na prd. Velkou roli hraje i hormonální cyklus. S přibývajícím věkem si uvědomuju, že když mám PMS, není to se mnou úplná hitparáda. Hormony jsou v nerovnováze, a tak se nemůžu cítit komfortně. Ale popravdě neznám nikoho, kdo by se měl rád v té zdravé míře, kdy to ještě není přehnané a toxické, byl sám se sebou v dokonalé harmonii, nic mu na sobě nevadilo a nic nechtěl měnit…

Učíte sebelásce i svou dceru?

Učím, protože si myslím, že jsme první generace, která si sebelásku vůbec uvědomuje a může ji tak předat dál. Našim rodičům se jí od prarodičů moc nedostávalo, byla jiná doba a na nějaký vnitřní duchovní svět nebylo moc času. Ale nemějme jim to za zlé, dělali, co mohli. Já se Ladě snažím vštěpovat, že je krásná taková, jaká je. A že je v pořádku být taková, jaká je. Na druhou stranu z ní nechci vychovat „samožera“, tak doufám, že se to nezvrhne.

Na instagramu jste zmínila jednu zkušenost, kdy vám, coby dvanáctileté holce, nějaký chlapec dost nelichotivě řekl, že s vámi na rande nepůjde, protože jste hnusná jako noc. To s dospívající holkou asi hodně zamává. Jak můžou tyto „nevinné“ dětské útoky pošramotit vztah k sobě samé do budoucna?

Už to, že si tuhle příhodu pamatuju dodnes, o něčem svědčí… Tahle věta mi v hlavě uvízla, stejně jako když mi jeden člen rodiny řekl, že mám IQ houpacího koně, protože jsem zrovna nepochopila, jakou hovadinu po mně tehdy chtěl. Od té doby mám pocit, že nejsem tak moc chytrá, protože mě někdo velmi blízký jednoduše „zaklel“.

Je to stejné, jako když, coby mladá holka, někomu poodhalíte svoje nitro, cítíte k němu nějakou náklonnost a on reaguje jako tehdy onen kluk. To prostě není v pohodě. Kdybych měla syna, učila bych ho, že takto se k ženám muži nechovají. I když se jim ta žena zrovna nelíbí. Že ji lze odmítnout i kulantnějším způsobem. Trochu se zlobím sama na sebe, že jsem se tím odmítnutím takhle nechala zaklít, i když to v mém životě nebyl nijak zásadní člověk. Protože jsem si jistá, že i tohle může být zářez na duši, který ji může dost pošramotit

Zmínila jste, že máte ráda i chvíle, kdy jsem jen sama se sebou. Měla jste to tak vždycky, nebo jste k tomu musela dospět? Hodně lidi to totiž neumí.

Já to taky dlouho neuměla, bála jsem se co, se mi v hlavě bude všechno odehrávat a kam mě ty moje myšlenky zavedou. Dřív jsem velmi často prokrastinovala na sociálních sítích. Od té doby, co jsem si je odinstalovala, už to nedělám, a čas, kdy jsem sama doma, trávím radši s knížkou. Nebo si pustím gramofon, lehnu si na postel a jen tak koukám do zdi. Čím jsem starší, tím víc si ten volný čas užívám, protože je mi vzácnější a vzácnější.

Herečka Helena Dvořáková: Jsem spokojená, že mi zase rostou vlasy a řasy, to je víc než finanční hojnost!