Klára Trojanová: Bolel mě celý svět. Ale nikdy jsem na tom nebyla tak špatně, abych si sáhla na život

Z Kláry Trojanové sálá neuvěřitelná energie. Mohli bychom vyjmenovávat role, ve kterých excelovala, ale ona je především žena, jež dala na čas přednost rodině před prací, porazila depresi, po padesátce se dokázala znovu nadechnout a najít sama sebe. A už není jen skvělou herečkou, ale i zpěvačkou.

Z vaší filmografie je mým nejoblíbenějším kouskem Jedna ruka netleská, miluji vaši Sandru a její hlášku: Moje dcera chce zabít mého syna a ty mi řekneš, ať koupím televizi? Měla jste vy také takové hlášky ohledně výchovy a přístupu k dětem? Jaká jste maminka a měli jste televizi?

Máme televizi, ale já se na ni v podstatě nekoukám. Otravuje mě, ale občas si k ní lehnu a koukám na nesmyslné inscenace.

Měli někdy vaši chlapci období, kdy by se chtěli pozabíjet jako vaše filmové děti?

Já vůbec nevím, co můžu ze soukromí pustit. Ale starší kluci, Franta s Pepou, mívali asi těžší období, hlavně kvůli temperamentnímu a vznětlivému Pepíčkovi. Já se postupně dozvídám, co všechno se dělo doma, když jsem tam nebyla. A teď jsou z nich nejlepší kamarádi: Pepa byl Františkovi za svědka, jsou si blízcí a mě dojímá, jaké mají vztahy.

Byla jste Sandře, vaší filmové postavě, podobná i tou lehce úzkostlivou výchovou? Nebo se čtyřmi chlapci není čas na úzkosti?

Já si nerada komplikuji život a děti jsou úplně nejvíc, co člověk může mít. Tedy pro mě. Zároveň je to velká komplikace do života. Už když se narodil František, jsem si říkala, že si to nebudu komplikovat ještě víc, než je nutné. Ráda nechávám věci plynout a zjistila jsem, že je málo věcí ve výchově, na kterých se skutečně musí lpět.

Na čem jste lpěla, co pro vás je zásadní?

Na úplně základních věcech: aby kluci uměli pozdravit, poprosit, postarat se o druhé, aby nemysleli jen na sebe. To je naprosto zásadní. A tak jsme se vždycky s Ivanem snažili děti vychovávat.

Měla jste tedy svoje metody a techniky?

Hodně věcí jsem neřešila, dost jsem si toho udělala sama. Děti neměly nikdy takové ty povinnosti jako vyklidit myčku nebo vyluxovat. Až když jsem toho opravdu měla plné zuby, tak jsem houkla. A někdy jsem hodně houkla, umím i zakřičet.

Vy jste se věnovala rodině opravdu hodně. Neměla jste vyloženě hereckou pauzu, ale nehrála jste tak intenzivně, jak byste asi mohla. Jak jste k tomuto rozhodnutí dospěla?

Já jsem tak stavěná, jsem rodinný typ. Děti mám opravdu ráda a myslím, že ve většině případů nemůžou dva lidé v rodině dělat kariéru naplno - pak jde do kytek právě ta rodina. Mě by každopádně nebavilo mít děti a na plný úvazek pracovat. Samozřejmě jsme měli chůvu, občas jsem hrála, ale spíš jsem se věnovala rodině.

V dnešní době už se o tom víc mluví, že když je žena víc doma a věnuje se dětem, neznamená to, že by nepracovala - je to neplacená práce, ale velmi náročná. Setkávala jste se s nepochopením, s otázkami typu: „Co vlastně děláte celé dny, když jste jenom doma?“

Nesetkala. Ale asi v očích mnoha lidí, možná i blízkých, jsem to cítila. Měli za to, že nic nedělám a nemám to tak náročné jako můj muž.

Měla jste za sebou nádherné role, ale mnozí vás vnímali jako manželku Ivana Trojana…

Někdy mi to bylo líto, že jsem trošku upozaděna. Ale to byly opravdu výjimečné situace. Já jsem byla ráda manželkou Ivana Trojana a byla jsem ráda doma s dětmi.

Váš manžel je pověstný tím, že se do svých postav velmi noří. Jak pracujete s rolemi vy?

On se do postav noří, zkoumá písmenko po písmenku ze všech stran, je velmi poctivý. Tím pádem si tu postavu vytvoří v sobě, zmapuje ji dopodrobna a to mu dá nadhled. Já se umím na jevišti zcela odpojit a zapomenout se. Přemýšlím, co budu druhý den vařit, a zároveň hraji, jsem schopná myslet na dvě věci.

Dá se zapomenout herectví? A umí zapomenout herecká branže, když z ní na chvíli vypadnete?

Okamžitě. Ten návrat je opravdu těžký, navíc já jsem tomu nešla naproti, nikde jsem se neprezentovala, nechodila na ta „správná“ místa. A jestli se dá herectví zapomenout? Nevím. Měla jsem větší nervy, ale zapomenout se to asi nedá.

Jste člověk, který se téměř nesnaží jakkoli prezentovat. A tak to bylo i v souvislosti s vaším manželstvím – platili jste třicet let za stabilní pár, pak proběhl rozchod a pro všechny to byl ohromný šok. Jaké bylo rozvádět se na očích veřejnosti?

Myslím, že jsme to zvládli docela dobře. I novináři nám dali pokoj. Ale ač jsem to nikdy nedělala, teď jsem dávala nějaké rozhovory nebo vyšly články o rozchodu a já jsem si záměrně četla komentáře. To byla úžasná terapie…

Jste odvážná, že diskuze čtete.

To bylo schválně. Je fascinující, že lidé mají potřebu tohle řešit. Rozebírat, proč si stěžuju, že jsem byla v pozadí, vždyť jsem měla čtyři děti, které jsem sama chtěla, tak ať sedím doma na zadku, držím hubu a jsem ráda, že jsem ráda. Jeden komentář mě tehdy velmi zaujal: že tím rozchodem jsem zapříčinila předčasnou smrt mého tchána, protože to neunesl. To byl hodně těžký kalibr a chtěla jsem odepsat, jestli je ošetřující lékař mého tchána, že to tak dobře ví. Ale ty komentáře mi pomohly se od spousty věcí osvobodit, udělalo mi to tehdy i pořádek v lidech.

To, že máte známější tvář, jste mohla využít k dobré věci: před více než deseti lety jste natočila Třináctou komnatu o tom, že několik let bojujete s depresemi. Proč jste se tehdy rozhodla jít s tím ven? I když to bylo bolavé, těžké…

Já jsem to nejdřív rezolutně odmítla a nechtěla se o tom bavit. Ale pak jsem si řekla, že bych tak opravdu mohla někomu pomoct. V té době to bylo ještě tabuizované téma. Lidé s duševními problémy dostávali rady typu „běž si zaběhat nebo zacvičit“. A je třeba si uvědomit, že spousta lidí má úzkostné stavy, ale klasická deprese, to je úplně jiný level.

Zkusila byste to popsat? Dovedu si představit ty úzkosti, ale co prožívá člověk trpící těžkými depresemi?

Já jsem měla pocit, že mám hlavu úplně odpojenou od těla, že se na sebe dívám z výšky. Bolela mě krev v těle, cítila jsem, jak mi všude putuje. Bolel mě celý svět. Nechtěla jsem žít, ale nikdy jsem na tom nebyla tak špatně, abych si na ten život sáhla. Neumím si představit, co prožívá člověk, který si nakonec život vezme.

Věděla jste tehdy, že to je deprese?

Já jsem to dlouho nevěděla. Přestala jsem mít dobrou náladu a byla jsem hodně plačící, popudlivá a agresivní. Až si toho všimla moje sestra, že už to trvá delší dobu, a poslala mě na psychiatrii - tam to bylo jasné okamžitě. Měla jsem štěstí na dobrého psychiatra a hned mi zabraly prášky. Za chvíli se to stabilizovalo, ale propady byly. On mi tehdy říkal, ať počítám s tím, že je to nadosmrti. A já jsem nyní pět let bez léků.

Co pomohlo?

Nějak jsem zjistila, že příčina je asi někde úplně jinde… Samozřejmě nevím, co mě čeká, třeba do toho zase zase spadnu. Ale začala jsem pracovat sama se sebou, zjišťovat, kdo jsem já, co chci. A moc mi pomohl zpěv, začala jsem poznávat sama sebe, vracet se ke své podstatě, kterou jsem někde poztrácela.

Syn slavných rodičů Josef Trojan: Když mi diagnostikovali deprese, řekl jsem si, že to dává smysl>>>

Co kromě zpěvu vám pomáhá v návratu k sobě samotné?

Prošla jsem mnoha terapiemi a věci se začaly postupně skládat. Učím se věnovat se sama sobě, nezapomínat na sebe. Ano, mám rodinu, ale musím myslet i na sebe. Tehdy bylo to vyčerpání veliké a pohár přetekl, to bych nerada znovu dopustila.

Lidem s depresemi se dostává mnoha rad a setkávají se se stereotypy. Zlehčovali to lidé ve vašem okolí? Říkali, že máte šťastnou rodinu, jste všichni zdraví, tak co vám chybí?

Snažili se to pochopit. Ale ono je to nesdělitelné, není to sádra na noze, není to vidět a těžko se vysvětluje, co prožíváte. Málokdo tehdy věděl, co skutečně prožívám.

O léčbě zlomené duše ví své i Vilma Cibulková