Vilma Cibulková: O bolestech těla, kosmetických úpravách i léčení zlomené duše

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ve dnech 24. a 25. května proběhne v pražských Bohnicích další ročník unikátního festivalu Mezi ploty. Herečka Vilma Cibulková je jeho hrdou patronkou, a tak jsme si s ní při té příležitosti popovídali. Nejen o léčení zlomené duše či o tom, proč se lidé zdráhají při duševních problémech přijmout pomocnou ruku, ale také o stárnutí a energii, kterou herecká práce dává i bere.

Když jste slavila 60. narozeniny, prohlásila jste, že je vítáte s otevřenou náručí. Platí to stále?

Ale jistě, že ano. Letos jsem oslavila už své šedesáté druhé jaro! Všimněte si, jak rozdílně zní, když řekneme „je mi šedesát dva let“ a „zažila jsem šedesát dva jar“. Takže se to dá brát i takhle: „Od batolete jenom dvaašedesátkrát?!“ Navíc já mám jaro ze všech období asi nejraději, takže to vnímám jako čekání na další jarní zázraky, kterých nikdy nebude dost!

Hodně lidí si na přibývající věk stěžuje, má podle vás i nějaké výhody?

Pro mě jen samé vzácné výhody. V tomto věku se cítím asi nejsvobodnější. Už nemusím nikomu nic dokazovat a svůj život beru jako stezku úcty a pokory k přírodním zákonům. Je to prosté.

Žijeme v době, kdy hodně žen působí mnohem mladším dojmem, šedesát je nových padesát, čtyřicet třicet… I ty ve věku babiček se oblékají a žijí často jako jejich vnučky, jak to vnímáte vy?

Mě spíš začíná bavit smiřování se s fyzickým opotřebením kloubů. Další zákonitost přírody. S úctou ke své celoživotní zátěži se učím přijímat bolesti těla. Všimli jste si, jak často se točíme kolem slova umění!? Umění být rodičem, umění stárnout, umění se oblékat… Stálá snaha být uměleckým dílem.

S tím úzce souvisí i snaha mnohých žen o stále dokonalou vizáž. Jste proti invazivním estetickým zákrokům?

Nemusíme zmiňovat jenom ženy. Estetické zákroky podstupují ve velké míře i muži. S tím souvisí i tendence zakládat si po padesátém roce života novou rodinu. Ale nejde o nic nového. Estetické úpravy praktikovali už staří Egypťané, indiánská etnika tak činí stále, rozmnožování rodu, dokud je muž schopen, jakbysmet. Já raději věnuji péči sama sobě.

Máte nějakou speciální?

Využívám jeden blahosklonný trik, a to doslova. Je to autotrakční lehátko. Přikurtuji si k němu třikrát týdně kotníky a překlopím svoje tělo do visu. Pomáhám tak srdci, prokrvení vnitřních orgánů a hlavy. Protáhnu si všechny klouby, šlachy, páteř, tedy vlastně celého člověka.

Jste celý život štíhlá, což by vám mnoho žen mohlo závidět, sportujete?

Dílem jde o dispozici, dílem o energetický výdej a dílem mi k nalezení optimální váhy dopomohl porod. Před třiatřiceti lety si moje tělo našlo svoji ideální „provozní podobu“ a už se ze své třiapadesátikilové hmotnosti nehnulo. Možná jenom patřím mezi houževnaté jedince, ale to nevylučuje, že jakýkoliv pohyb vyhledávám ráda. Nejvíc energie vydám asi na jevišti. Tam svoje tělo nešetřím vůbec a vítám všechno, co mi dovolí. Jak známo, herec přehraje i zlomeninu, té si všimne, až když se v divadle zhasne.

Umíte vůbec odpočívat?

Stále se to učím a nevzdávám se.

Často jste hrála ženy femme fatale, netoužila jste někdy třeba po roli zakřiknuté puťky?

Vůbec si nemám nač stěžovat, proto ani nemusím o dalších postavách snít. Přišly ke mně a prošly mnou asi všechny možné podoby žen, dokonce i mužský typ. V tom jsem měla určitě štěstí.

Nasvědčovalo něco tomu, že z vás vyroste herečka?

Vůbec. Až do mého vstupu na studia DAMU, tam už se o tom dalo docela i uvažovat.

Letos jste se stala patronkou festivalu Mezi ploty, který se po delší době vrací v podobě, jak ho diváci znali dříve. Co pro vás tahle role znamená? V čem vidíte největší smysl podobných akcí?

Jsem takovým tichým andělem tohoto festivalu už několik let a se mnou mnoho dalších. U jeho zrodu stál před třiatřiceti lety Robert Kozler, otec festivalu, a statečně rok co rok pokračuje dál. A my „patroni“ mu pomáháme to zvládnout. Je to první a největší festival tohoto druhu vůbec. Málokdy se připomíná, jak mocně rezonuje i v zahraničí a jakou se stal inspirací. Tyto festivalové dny by se daly nazvat klidně i svátkem čistoty duše. Jde o jediný festival bez přítomnosti alkoholu a jiných návykových látek, jehož charakter s hravostí osciluje mezi vtipem a vážným významem, mezi myšlenkou a tancem.

Duševních onemocnění, závislostí, úzkostí či dalších psychických problémů obecně přibývá, věříte, že je důležité o nich více mluvit a upozorňovat na ně?

Mluvit na toto téma se dá nekonečně dlouho. A spousta slov a frází a informací může být i další pastí pro zauzlovanou duši. Osobně nahlížím na tuhle problematiku hodně obezřetně a vážím kdy, jak, proč a jaká slova volit. Mluvit za mne může jen moje zkušenost. Tedy zda si daru života dokážu v plné míře vážit a mám-li se opravdu v úctě a lásce. Všichni jsme schopni milovat své blízké, k mnohým i vzhlížet s dávkou obdivu, ale sami k sobě často méně. Otevřenost je prvním krokem řešení problému. A problémy k životu přece neodmyslitelně patří, prostě vyvstaly proto, abychom je řešili, zahojili, nikoli odsunuli zpátky do duše.

Mnoho lidí stále považuje za stigma vydat se za psychologem či psychiatrem. Ocitla jste se vy, nebo někdo z vašeho okolí, v situaci, kdy jste si řekla, že bude nutné vyhledat odborníka?

Ale jistěže ano. Jsou situace, kdy čekám právě na to, že někdo moji otázku vyslechne. Ten tzv. třetí, nezaujatý. Já, můj problém a on. To nepříjemné stigma si vyrábíme sami. Občas máme tendenci dovolávat se pravdy a možná jen lžeme sobě samým. A proč? Protože je to zdánlivě bezpečné? Podobná „sebeochrana“ se lehce stane domácím vězením. Také moje zkušenost.

Co by podle vás pomohlo, aby lidé ztratili ostych a brali zlomenou duši podobně jako zlomenou nohu?

Zlomená duše není zlomená noha a to je právě ona podstata problému. Léčení kostí, kloubů či šlach je prostě v mnohém jednodušší, dnes se dají často i lehce spravit či nahradit. Leč co člověk, to jiný duševní labyrint. Duši můžeme nabídnout jen podobné vzorce, myšlenkové pochody, pár principů a vlastních zkušeností jako pomyslný směr cesty k uzdravování. Nejhorší varianta je, když si chceme nechat pomoci jen kvůli někomu jinému. To je zápas předem prohraný, mineme sebe.

Ovšem požádat o pomoc chce často odvahu…

Když se nestydíme ve stavech opilosti nebo na drogách za svoje vykolejená jednání, proč se ostýchat ve stavu střízlivosti, kdy se svojí slabostí potřebujeme pomoci? Není to paradox? V základech nás všech je vše dobré a čisté. Někdy stačí jen si to připomenout. Kdyby se mě někdo zeptal, jakou váhu má pro mě pocit štěstí, pak odpovím, že jeho podstatu nalézám právě ve chvílích, kdy mám odvahu a moc své životní omyly a úzkosti narovnávat. Bez takové úžasné možnosti by byl můj život bezcenný.

Lenka Vlasáková natáčela těhotná, kojící i v šestinedělí. Když mi někdo říká, že je vyčerpanej, tak se směju