S Evou Čerešňákovou o svatojakubské pouti, soutěži Miss i miminku, které si počkalo na „ano“

Eva Čerešňáková (36) byla 1. Česká vicemiss roku 2017. Splnil se jí sen, ale nakonec ji modeling nenaplňoval a raději se věnovala studiu, posléze moderování a marketingu. Soutěž krásy jí ale byla evidentně souzená. Nejdřív o svých zkušenostech napsala knihu Miss, sny vs. realita a pak se stala spolumajitelkou licence a soutěž Česká Miss sama pořádala. Nyní vydala knihu Úlet civilizované holky a opět se podělila o své zkušenosti, tentokrát z oblasti cestování, které miluje. V roce 2020 totiž absolvovala svatojakubskou pouť do španělského města Santiago de Compostela.

V práci toho dokázala spoustu a nyní si plní čistě osobní sen: poprvé se stane maminkou. Jak se jako věřící vyrovnala s tím, že miminko nepřijde do rodiny až po svatbě?

Jak se cítíte, jak své první těhotenství prožíváte?

Cítím se výborně a jsem za to opravdu vděčná. Kromě únavy nemám žádné potíže. Miminko nemám úplně brzo, už mám v životě leccos za sebou, bohatou pracovní kariéru a viděla jsem i kus světa. Ale nějakou dobu jsem si uvědomovala, že mým největším snem je děťátko a ten se teď stává skutečností.

Bylo plánované, nebo jste tomu nechali volný průběh?

Jsme s partnerem necelé dva roky a on už o miminku mluvil dřív. Já jsem chtěla vždy prvně svatbu, a tak jsem mu říkala, jak může mluvit o miminku, když mě ještě ani nepožádal o ruku? A když mě pak na dovolené požádal, tak se na té stejné dovolené zadařilo.

Chcete svatbu ještě před porodem?

Do porodu to už nestihneme, takže spíš řešíme, jestli se vezmeme s úplně malým miminkem, nebo rok počkáme. Pravda je, že jsem konzervativnější a byla bych si bývala přála nejdřív svatbu a pak dítě, ale pánbůh nám požehnal a přišlo to v tomto pořadí.

Říkáte, že nepatříte mezi nejmladší maminky. Co tlak okolí, cítila jste, že se očekává, že vzhledem k věku už byste o dítěti měla uvažovat?

Je to zajímavé téma. Já jsem vždy říkala, že nechci dítě před třicítkou. A neměla jsem pocit, že by mi ujížděl vlak, ani když jsem vídala spolužačky, co měly děti už ve dvaceti. Ale pak po třicítce můžete plánovat jak chcete, ale když zas není partner, nic nenaděláte. A pak i když partnera máte, tak chcete nejdřív vztah trochu budovat. Možná jsem menší tlak cítila, když se vdávala mladší sestra a mně se blížily 35. narozeniny. Ale říkala jsem si, že ten nahoře ví beztak nejlépe, co je pro nás nejlepší. A já se snažila nepodléhat stresu a věřit, že to ve správný moment přijde.

V roce 2007 jste byla mezi prvními třemi v soutěži Česká Miss, byla jste i na mezinárodních soutěžích. Přesto mám pocit, že jste nikdy nebyla „jen“ modelkou.

On ten scénář není jednotný, každá holka z Miss to má jinak. Některé udělaly úspěšnou kariéru v modelingu, některé poměrně rychle potkaly velkou lásku a brzy se vdaly. Ale je pravda, že nás s vysokoškolským titulem či manažerek není mnoho. Hodně záleží i na podpoře okolí a mně rodiče vždy říkali, ať se věnuji, čemu chci, ale ať současně studuji. Mě modeling dlouho nenaplňoval. Splnila jsem si sen, dostala se do finále soutěže krásy, chodila větší přehlídky, ale stále přemýšlela, co dál. Kariéra manažerky a moderátorky mě naplňuje výrazně víc.

Co vám kromě korunky účast v soutěži dala?

Snila jsem o tom už jako malá, chtěla jsem být ve finále, vyhrát. Měla jsem pocit, že když holka uspěje, bude mít hodně práce, focení, přehlídek, že se dostane do „velkého světa“. Ale ve skutečnosti to tak velké nebylo, svět mi u nohou rozhodně neležel. Jsem ale dodnes vděčná soutěži za otevření dveří. Přineslo mi to kontakty a příležitosti. A vlastně jsem nakonec byla ráda, že jsem skončila druhá a nutilo mě to víc se snažit. Stalo se to mým vnitřním motorem na další cestě.

V čem byl největší střet snů a skutečnosti?

Hned po finále vyšla spousta článků a rozhovorů a vy si myslíte, jak budete mít každý den spoustu zajímavé práce a nabídky se pohrnou, budete vydělávat. Ale ta korunka ještě neznamená, že jste něco dokázala. Dala jsem si půl roku pauzu ve škole, pak jsem se ke studiu vrátila a uvědomila si, že víc než samotný modeling mě láká moderování, komunikace a využití cizích jazyků.

Kolik jazyků umíte?

Záleží na jaké úrovni. Velmi dobrou mám angličtinu, němčinu, italštinu a španělštinu. Rusky mluvím s chybami, azbuka není moje silná stránka. A v souvislosti se svatojakubskou poutí jsem si říkala, jak je možné, že umím španělsky a nedomluvím se portugalsky. A začala jsem se učit portugalštinu.

Po deseti letech od získání korunky jste soutěž krásy začala pořádat. Jaký byl důvod?

Byla to shoda několika okolností. V roce 2015 jsem vydala knížku, kde jsem psala, co bych dělala jinak, a další rok přišla nabídka se na soutěži podílet, jako kdybych si to do života přivolala. Můj tehdejší partner byl nadšený, já zamilovaná, a navíc jsem uvažovala co dál v práci, dělala jsem v korporátu, marketing pro východní Evropu v oblasti technologií, a toužila po změně. Nechala jsem se přemluvit, zainvestovali jsme a už to běželo.

Jaké to bylo - vidět soutěž z druhé strany?

Zažila jsem bohužel hlavně hodně zklamání. Ale byla to zkušenost, kterou by mi snad za ty dva roky nedala ani britská univerzita. Narodila jsem se ještě v Československu, nebyl nadbytek, všeho jsme si víc vážili, což platilo i při mé účasti v Miss. Dali nám zdarma třeba plavky a my měly radost. Ale dnes je to jiné. My jsme do toho s tehdejším partnerem dávali energii, chtěli něco budovat, ale ty holky to často neocenily, spousta věcí je pro mladší generace již samozřejmostí. Snažili jsme se přizpůsobit době, udělat z nich influencerky, zkusit to po vzoru Amerika hledá supermodelku, udělat to víc jako reality show. Ale chybělo mi tam více respektu ze strany soutěžících, a navíc se během organizování objevilo i hodně problémů souvisejících s minulostí soutěže, děly se tam naschvály, byly tam placené mediální útoky na nás a podobně. Optimisticky mohu říct, že mě to hodně naučilo, ale bylo to současně velmi náročné.

Nyní vám vyšla knížka Úlet civilizované holky: moje cesta do Santiaga, kde vyprávíte o své svatojakubské pouti. Proč jste se na ni vydala? Chtěla jste si jako mnozí další něco vyřešit?

Nechtěla jsem řešit nic konkrétního, ale v každém náročném období mi pomáhá samota a cestování. Zastavit se, být ve své bublině, vydýchat. A tehdy jsem přesně toto potřebovala, odpočinout si od práce, od lidí a být jen sama se sebou.

Takže jste měla zkušenost s cestováním sólo?

Já cestování miluju a hodně jsem za něj už v životě utratila. Často říkám, že vydělávám hlavně na to, abych mohla cestovat. Zažila jsem luxusní hotely, ale také spaní pod stanem nebo v hostelech. Dobrodružnost má své kouzlo a já k tomu rozhodně tíhnu. Přímo o svatojakubské cestě jsem ale nikdy neuvažovala, i když jsem o ní samozřejmě věděla.

Neměla jste pocit, že je to pro vás?

Rok nebo dva přede mnou to absolvovala moje sestra s manželem, na kole. Mě tehdy vůbec nenapadlo, že bych to také někdy zkusila a že tam jednou vyrazím sama. Sice ráda běhám, mám za sebou i půlmaratony, ale turistka jsem nebyla. Jenže v covidu jsem se rozchodila, bavilo mě to, byl to skvělý relax a způsob, jak mít pravidelný pohyb. Nerada totiž běhám v zimě a všechna fitka byla zavřená.

Pak přišlo léto a začaly se realizovat všechny z jara odložené akce. A já si až na konci září mohla vzít dovolenou. Jenže kam jet? Resorty byly v té době omezené, možná při koncentraci lidí i nebezpečné, mimo Evropu se nedalo, v Čechách nebylo extra počasí. A tehdy mě napadla právě svatojakubská pouť, začala jsem si o ní víc číst a nadchla se.

Co vás lákalo?

Chtěla jsem si odpočinout od práce. Na nic jsem nečekala, koupila letenky a bylo rozhodnuto. Ani jsem nechtěla jít s někým, chtěla jsem být sama. Nemuset se přizpůsobovat, zklidnit se. Lidé mají ze samoty strach a neumí být sami, pro mě je však takové období důležité. Je to možnost zamyslet se nad dosavadní životní cestou, popřemýšlet nad tím, jestli mě něco trápí, a zamyslet se nad tím, co s tím udělám… Taková sebereflexe. V životě jsem už ušla kus cesty a je to i tím, že jsem se vždy jednou za čas uměla zastavit a říct si, zda jdu správným směrem či směrem, kterým jít nechci.

Mně se moc líbí, že jste během cesty dokázala respektovat své tělo a odpočívala jste. Nenutila jste se do výkonů…

Snažím se svému tělu naslouchat čím dál víc. Každý to má jinak, nejsme stejní, tak proč se stresovat tím, že jde někdo rychleji. V těhotenství se třeba moc nedoporučuje běhat, ale já běhám celý život a je to pro mě přirozené. Stačí běžet pomaleji a kratší vzdálenosti, tak běhám. Při putování se často ozýval pud sebezáchovy a já se nechtěla zničit, opravdu jsem si chtěla odpočinout a užít si to.

Navíc s takovou bagáží! Jak se vám podařilo zabalit?

To bylo nejtěžší! Nejsem rozhodně minimalistka. Zásadně balím i věci na „co kdyby“. A z cest vím, že stát se může cokoli. Před lety jsem byla na Kubě, chytla jsem studenou frontu a 14 dní nosila jediné dlouhé kalhoty, tílka jsem nevyužila. Teď jsem při balení musela každou věc dobře promyslet a zvážit. Balila jsem se mnoho hodin.

Je něco, co jste opravdu nevyužila a táhla to zbytečně?

Využila jsem snad všechno. Včetně druhých bot! Protože jsem jednou promokla a druhý den je velmi ocenila.

Co bylo nejnáročnější?

Důležité je nepřemýšlet nad celkovou vzdáleností, nestresovat se počtem kilometrů. Předem jsem si řekla, že když to nepůjde, tak jsou kolem autobusy a můžu zbytek dojet. Nevyvíjela jsem na sebe tlak, že to musím dojít. I když jsem samozřejmě chtěla, jsem sportovec. Hned od začátku jsem se například rozhodla, že se nebudu snažit vycházet brzy ráno a vstávat v šest. Byla jsem z domova unavená, takže jsem vycházela až v jedenáct dopoledne, potřebovala jsem se dospat. A ač jsem nesla batoh jen o váze 7,5 kg, překvapilo mě, jak se pronese.

Ráda bilancujete… Co se po Santiagu změnilo, co jste o sobě zjistila?

Pro lidi, kteří řeší životní problém, je podle mě cesta dobrou terapií. Určitě lepší než se zavírat doma a užírat. Důvod je prostý: řešíte jen základní věci, ty životně důležité. Tedy, kde budete spát, co budete jíst. A to může pomoct nahlédnout na jakékoliv problémy z jiných úhlů pohledu. Také vás to vede k tomu žít přítomným okamžikem, zítřek je daleko a rovněž už nevíte, co bylo pár hodin zpět. Kocháte se výhledem, jste zdravá, užíváte si jakékoliv jídlo, protože jste strašně unavená a hladová. Mimo jiné jsem si uvědomila, že celý život plánuji a na plánech lpím. A tady jsem poslouchala jen sebe a své tělo a na cestu vyrazila bez plánu. Byly i momenty, kdy jsem po tmě řešila, kde budu spát, když jsem stála v poli, pršelo a já neměla signál a nevěděla, kde jsem. A jen jsem říkala: Panebože, já už nevím, co mám dělat, pomoz mi. S důvěrou jsem se na něj obrátila, a nakonec se vše vždy vyřešilo. A to platí i o životě – s důvěrou se odevzdat bohu. Snažím se už nemít vše nalajnované.

A daří se?

Daří, miminko jsme také nenaplánovali.

Šla jste pouť s tím, že bude knížka?

Určitě ne. Ale celou dobu jsem si psala poznámky do mobilu i na papír a když mi po mé pouti přišlo nespočet dotazů a krásných reakcí, překvapilo mě, kolik lidí to láká a dlouho o cestě přemýšlí. To mě přivedlo k myšlence projít si zápisky a dát to celé na papír.

Šla byste to znovu?

Dokážu si to představit. Když vidím svoje fotky nebo dokument Kazmy, tak si uvědomuju, jak skvělá zkušenost to byla. Být sama se sebou byl pro mě luxus a krásný zážitek. Určitě bych ale nekopírovala svou cestu, lákala by mě severní cesta, je hornatější a náročnější.

Udělala byste něco jinak?

Kdybych mohla, vyhradila bych si na cestu víc času. Abych mohla víc odpočívat, kochat se výhledy a zůstat na nějakém místě déle. Nemuset za každou cenu jít každý den dál.