Hlavní obsah

Mariana Prachařová: Nejhorší období s bulvárem bylo, když se brácha rozváděl s Agátou

Foto: Profimedia.cz

Foto: Profimedia.cz

Pochází ze slavné rodiny, a ač měla i ona našlápnuto na úspěšnou hereckou kariéru, dala přednost kamarádům. Dnes se k hraní vrací, zároveň je oblíbenou influencerkou. Co nejhoršího si o sobě Mariana Prachařová přečetla v bulváru a co by o ní řekli její nejbližší?

Článek

Mariana Prachařová (28) pochází ze slavné herecké rodiny. Jejími rodiči jsou Dana Batulková a David Prachař, bratrem Jakub Prachař. Sama měla našlápnuto být dětskou hereckou hvězdou, ale chyběli jí kamarádi. Dodnes jsou pro ni důležití, stejně jako rodina.

První, co mě napadlo, když jsem ji uviděla, bylo: „Panebože, celá maminka!“ Podobu s Danou Batulkovou nezapře, a je to míněno jako kompliment, ale nechtěla jsem se opakovat. Protože jí to říká na potkání snad každý! Drobná blondýnka je úspěšná influencerka, má oblíbený podcast, miluje cestování (a také studuje management cestovního ruchu) a v seriálu Dobré zprávy se vrací k herectví.

Co nejhezčího nebo nejošklivějšího jste si kdy o sobě přečetla v médiích?

Nejkurióznější článek vyšel, když jsem byla na základní škole. V nějakém bulvárním časopisu napsali „Mariana Prachařová, otrokyně sexu“. Brácha s mámou mi to opatrně ukázali, abych věděla, že to vyšlo. V té době všichni milovali Stmívání a já jsem všude psala I Love Robert Pattinson. Můj spolužák ale zavolal do médií, že jsem jím posedlá. Článek byl nakonec o tom, že bych s Pattinsonem chtěla přijít o panenství. A já? Já byla šťastná, protože jsme spolu měli titulku!

Kdy vám bulvár zasahoval nejvíc do života?

Když byl rozvod rodičů, byla jsem hodně malá a nevnímala jsem to. Nejvíc tedy asi v době, kdy se brácha rozváděl s Agátou, to se člověk o rodině dozvídal hrozné věci a bylo to nepříjemné. Já si ale umím dát odstup, znám to odmala, a nečtu to. A v rodině víme, co si o sobě myslíme, takže si z těch článků spíš děláme legraci.

Jak by vás popsala vaše maminka?

Jsem asi dobrá dcera, spořádaná… Moje rodina je celá chaotická a já jsem ta, která potřebuje v životě řád, mít všechno naplánované. To může být pro moje okolí náročné – jsem malý velitel a musí být po mém. A doufám, že by o mně řekla, že jsem kamarádská.

S maminkou máte velmi blízký vztah. Bylo to tak vždycky, anebo byly i doby, kdy jste neměly potřebu se vídat?

Vždycky jsme si byly blízké, ale je třeba se snažit, obě strany musí na vztahu pracovat. Hlavně když člověk dospěje. V dětství je to přirozené, že s rodiči trávíte čas. Ale já myslím, že bychom na ně neměli zapomínat ani v dospělosti, je fajn mít společné zážitky. Já dodneška s rodiči cestuju, chodíme za kulturou. Samozřejmě se i štveme, hádáme. Mají někdy potřebu mě poučovat, ale já mám svou hlavu.

Během pandemie jste se k mamince dokonce nastěhovala.

To je pravda a kuriózní bylo, že se k ní nastěhoval i bratr. My jsme od sebe o 11 let, takže jsme spolu nevyrůstali typicky jako sourozenci a vyzkoušeli jsme si to až teď. Mamka má barák, zahradu a to bylo mnohem příjemnější, než být sama v bytě. Jenže člověk tehdy netušil, že to bude trvat tak dlouho, nakonec jsme u ní byli rok. Byla to velká zkouška.

Co jste o sobě zjistili?

S bráchou jsme si nakonec podepisovali i věci v ledničce, ke konci nás vytáčely i maličkosti. Ale bylo to moc hezké, ty společné večery, grilování…

Váš tatínek má tři děti s druhou ženou, Lindou Rybovou, a vy jste si s nevlastními sourozenci blízká. Bylo to tak odjakživa?

Byla jsem malá, když se narodila první ségra, asi to trochu zabolelo, že má táta další dítě, ale jak byl brácha o dost starší, tak jsem jako sourozence brala spíš ty nevlastní a hrozně mě to s nimi dodnes baví. Cestujeme, trávíme spolu čas.

Když jsme u vztahů – jak by vás popsaly kamarádky?

Holky si rády dělají srandu, že jsem malý Napoleon, že musí být po mém. Což ale taky znamená, že ráda pro všechny plánuju program a ony se většinou nemusí o nic starat. Díky mně se častěji scházíme a něco podnikáme.

To potvrzuje můj pocit, že o vztahy pečujete.

Pečovat je důležité. A já mám některé kamarádky už od základní školy. Je pravda, že v pandemii si člověk uvědomil, jak je důležité přemýšlet, do koho investovat čas. Už jsem i ve věku, kdy mě nebaví vtahovat do života nové lidi a vysvětlovat jim celý svůj životní příběh. „Stačí mi“ pár kamarádek, se kterýma chci vztahy prohlubovat.

Vy jste poměrně renesanční, děláte toho hodně… Co byste uvedla do kolonky zaměstnání?

Mě se na to hodně ptají a já vlastně přesně nevím. Jsem workoholik, baví mě víc věcí a neumím si vybrat jednu. Je to asi možnostmi, jaké naše generace má. Jsem influencerka, youtuberka, dělám podcast, sem tam si zpívám pro radost, občas někde hraju.

A nejvýdělečnější oblast?

Určitě sociální sítě, Instagram. Je to taková všehochuť. Je to můj deník, který jsem si rozhodně nezakládala, aby mi vydělával peníze. A jsem tam poměrně otevřená, na nic si nehraju.

Jak došlo k tomu, že jste se s kamarádkou Hell Navrátilovou rozhodly svoje povídání u kávy přetavit do podcastu Sarkastický kafe?

Byla to hrozná náhoda. V podstatě ve stejnou chvíli jsme si napsaly, že bychom chtěly zkusit podcast a že se nám do toho ani jedné nechce jít samotné. Tak jsme se to rozhodly spojit. Sedly jsme si, máme podobný pohled na svět.

Jaké je Sarkastický kafe?

Náš podcast je vnímaný jako holčičí povídání, lidi mají pocit, že jsou na kafi s námi. Nikdy jsme si nepsaly scénář, nijak jsme naše povídání nestříhaly a to lidi bavilo nejvíc, berou nás jako kamarádky. Řešíme vztahy, kluky, Tinder. Sdílíme osobní zkušenosti, otvíráme i téma psychiky, která během covidu dostala zabrat, dáváme pocit, že v tom nejsou posluchači sami.

Co říkají rodiče na to, že se svěřujete 160 tisícům lidí, kteří vás sledují?

Tátovi jsme museli chvíli vysvětlovat, v čem jsou sociální sítě fajn, ale neřešil to v tom smyslu, že by mi něco zakazoval sdílet. Naopak mě občas požádá, abych jim přesdílela třeba představení v divadle. S mamkou to taky nebyl nikdy problém, normálně ji točím, dělám vlogy, kde se objevuje.

Proč jste se přestala věnovat herectví?

Točila jsem jako malá, pak jsem z toho vypadla a přestala jsem chodit na castingy. Chyběli mi kamarádi. Točila jsem Horákovy, dabovala, ale kamarádi šli někam po škole společně a mě čekala práce. Zpětně si říkám, jak jsem byla blbá, že jsem z toho vypadla, protože navázat je neuvěřitelně těžký. Teď se po dlouhé době vracím k dabingu, to mě šíleně baví. A pomalinku se vracím i k hraní, což je skvělý.

Jste velká milovnice cestování. Kde se vám líbilo nejvíc a po jaké zemi zatím ještě toužíte?

Propadla jsem New Yorku. Tam jsem šťastná. A objevila jsem krásy Skandinávie – Švédsko, Dánsko – a sním o Norsku a Islandu.

Třebaže ráda cestujete s maminkou, sestrami anebo kamarádkami, vyrazila jste nedávno také sama…

Hrozně jsem si to užila. Moc jsem chtěla někam vypadnout, ale já mám pracovní dobu volnou a kamarádi tolik ne. Jela jsem do Hamburku a do Dánska, do Odense, a rozhodla jsem se z toho udělat každoroční tradici.

V čem vás cestování o samotě obohatilo, co vás naučilo? Nechyběla vám společnost?

Spoléháte jen sami na sebe, zjistíte svoje limity. Ale děláte, co jen vy chcete, a neohlížíte se na ostatní, což je pro mě jako pro velitele ideální.

Co cesty za poznáním, populární poutě…

Na jaře se právě asi chystám zkusit Santiago de Compostela, tak uvidíme.

Reklama