Článek
Skloubit práci s péčí o tříleté dítě není snadné asi nikdy. Táňa Pauhofová to má o to těžší, že ačkoli žije na Slovensku, často natáčí i v České republice. Vlastně v tomto směru trochu připomíná postavu, kterou nyní hraje v seriálu Štěstíčku naproti: její státní zástupkyně Alena má malé dítě, které spinká pod pracovním stolem, když ona řeší úplatkářskou kauzu v českém fotbalu. Jak je vidět, všechno jde, když se chce. A Táňa Pauhofová zvládá obojí – rodinu i herectví.
Právě teď hrajete v seriálu Štěstíčku naproti, který se točí kolem fotbalu a úplatkářství. Jaký vztah máte ke kopané vy sama?
Asi dost podobný jako moje postava státní zástupkyně. Začne mě zajímat až ve chvíli, kdy se v něm začne dít něco výjimečně zajímavého nebo nekalého. Jinak jsem ale při jeho sledování emocionálně velmi stabilní, což je při mojí povaze až zarážející.
A když už je řeč o štěstíčku… Co pro vás znamená štěstí – a provází vás v životě?
Samozřejmě že ano! Je to pro mě prchavý pocit euforie, který přichází a zase odchází, jakýsi vzruch, po kterém všichni toužíme. Ale štěstí může být i obyčejná vděčnost, chvilka vědomé přítomnosti nebo také shoda okolností, které můžeme sami nějak pomoci. Samozřejmě v mantinelech morálních hodnot, zásad a zákona, ale můžeme prostě občas jít tomu štěstíčku trochu naproti.
Měla jste někdy to, čemu se říká klika – že jste z něčeho vyvázla, nebo naopak něco získala opravdu jen díky štěstí, náhodné klice?
Absolutně. Tohle náhodné štěstí nebo klika je se mnou od narození. Mnohokrát mě zachránilo, posunulo, nasměrovalo. Ale platí to i naopak, ono totiž to štěstíčko se mnou nechodí samo.
Největší odměna je, když divák řekne, že se ho ten film dotknul. To je pro mě to zlato…
Vzpomenete si na nějaký konkrétní příklad, kdy jste měla kliku?
Není to ani tak o velkých konkrétních událostech. Často jsou to spíš malé momenty. Že třeba náhodou potkám někoho, kdo mi otevře nové dveře. Někdy je to zase situace, která nejdřív vypadá spíš jako chaos, ale nakonec se ukáže, že byla dokonale načasovaná. Život mi vlastně pořád potvrzuje, že náhoda má ve skutečnosti velmi přesný plán.
A co smůla – tu jste taky někdy měla?
Jistěže ano. A někdy se stalo i to, že čas přinesl jinou perspektivu a i ta obří smůla se ukázala jako zatraceně velké štěstí.
Takže vlastně podle pořekadla, že všechno zlé je k něčemu dobré?
Ano. Byly chvíle, kdy jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Když něco nevyšlo nebo skončilo něco, na čem jsem lpěla. A čas pak najednou ukázal, že právě tohle mi otevřelo prostor pro něco o hodně většího, než o čem bych kdy snila nebo si dovedla představit. Takže jsem se vlastně naučila důvěřovat i tomu, co mě v tu chvíli bolí.
Teď z jiného ranku. Žijete v Bratislavě, s manželem vychováváte tříletou dceru, hrajete v divadle, natáčíte filmy a seriály, navíc často mimo Slovensko. Jak se tohle všechno dá sladit dohromady?
Je to nejvyšší level logistiky a time managementu. Můj perfekcionismus, ale to nakonec není vlastně na škodu, dostává hodně zabrat, protože při malém dítěti zasahuje do mých plánů pořád nějaká změna. Takže je potřeba hodně improvizovat, vytvářet víc a víc kompromisů, přeskládávat, upravovat, vymýšlet nové varianty. Ale s jasně určenými prioritami, dobrým zázemím a velkým nadhledem se to nakonec všechno zvládnout dá.
V minulosti jste se svěřila, že nezvedáte telefony, že máte z telefonování jakousi fobii. Jak třeba komunikujete s rodinou, když zrovna nejste doma, třeba natáčíte v cizině?
Většinou cestujeme všichni společně, takže tenhle problémek mi zatím odpadá. Ale rodinné telefony zvedám, protože vím, že volají, jen když je to opravdu potřeba.
Přemýšlím, jak může být někdo v showbyznyse takhle úspěšný a přitom skoro nikomu nezvedat telefony…
Vidíte, jde to. Nejsem na sebe za to pyšná, ale lidé mají i větší úchylky, ne? Každopádně mám skvělou agentku a ta už ví, jak na mě.
Jste maminka tříleté holčičky, jak tuhle svoji životní roli vnímáte, jaké jste měla o mateřství představy a jaká je nakonec realita?
Asi nikoho, kdo si tím prošel, nepřekvapím, že moje představy nakonec neměly s realitou většinou absolutně nic společného. Dneska se už na sebe jen směju a s pochopením se usmívám na budoucí rodiče, když od nich podobné „bludy“ slyším. Tolik věcí jsem o sobě za ty tři roky zjistila, objevila, tolik jsem se toho naučila. Jsem za to velmi vděčná, je to to nejlepší, co se mi v životě mohlo stát, ale pozor – i to nejnáročnější.
Co jste si třeba myslela, že jako máma budete nebo nebudete dělat, a je to spíš naopak?
Myslela jsem si například, že budu mít všechno pod kontrolou. Že budu ta klidná, vyrovnaná a vždy trpělivá máma. No a realita? Naučila mě zjemnit, dovolit si chybovat, pochopit, že dítě nepotřebuje dokonalou mámu, ale přítomnou mámu.
A jaká jste tedy máma?
Já doufám, že pro Mílu ta nejlepší. Respektující, přijímající a milující. A jsem přesvědčená, že Míla tenhle můj seznam ráda doplní o svůj pohled, až bude větší. A pravděpodobně až tak růžový nebude, ale to už tak bývá, beru to s úsměvem.
Máte za sebou hodně úspěšných filmů, ale když bych měla zmínit jeden, jsou to samozřejmě Vlny. Za svůj výkon jste získala Českého lva. V minulosti jste na něj byla nominovaná už dvakrát, tentokrát jste vyhrála. Jak jste to prožívala?
Pro herce je největší radost a zadostiučinění, když se projekt, na kterém mu navíc nesmírně záleží, kterému věří a který mu dává obrovský smysl, potká s pozitivním přijetím u diváků i odborné kritiky. Už jen ta možnost spolupracovat na Vlnách pro mě byla obrovským štěstím, protože jsem herečka a můžu si vybírat jen z nabídek a možností, které mi někdo dá. Vlny pro mě byly projekt, který jsem si sama pro sebe nazvala darem nebo odměnou. A tak to vnímám stále.
Takže ta cena samotná pro vás zas tak důležitá nebyla?
Ne. Cena je krásný symbol, ale není to cíl. Největší odměna je, když divák řekne, že se ho ten film dotknul. To je pro mě to zlato.
A dalo by se říct, že jsou Vlny zatím nejzásadnější film vaší kariéry, nebo tohle neřešíte?
Neřeším, protože v různých dobách ke mně přicházely různé projekty, které pro mě v tu chvíli byly velmi zásadní. Vlny a třeba i Hořící keř mezi ně bezpochyby patří. Ale jsou i projekty, které mě něčemu naučily, něčemu, co jsem v tu chvíli zrovna potřebovala. Třeba i takové, které se mi sice jevily jako skvělá nabídka, ale ne vždy se pak ukázalo, že to tak bylo. Ale pro herce je tohle možnost, jak se učit, rozvíjet, zkoušet různé věci. Hlavně nesedět doma, nelamentovat a nefilozofovat, co všechno by mohlo být, kdyby…
Vy ale máte vesměs kliku, a jsme mimochodem zase u toho štěstíčka, na hezké role. Jste vybíravá herečka?
Jsem – a velmi, možná až příliš. I když chápu, že zvenku to tak úplně vypadat nemusí.
A jakou roli byste třeba nevzala?
Nikdy bych nechtěla být v pozici, aby moje role nebo účinkování v něčem sloužilo propagandě. Kdybych měla sloužit nějaké moci, s jejímž hodnotovým žebříčkem se neztotožňuju. To bych se radši překvalifikovala…
