Herec Jiří Dvořák: Už jsem starej na to, abych dělal hloupé věci. Herectví je nedůstojné povolání!

Herec Jiří Dvořák je populární stálice na našem hereckém nebi a snad každý v Česku ho zná jako čerta Uriáše z Anděla Páně anebo jako krále tanečního parketu ze StarDance. On se ale věnuje nejen práci před kamerou, ale i v divadle. Také je oceňovaným interpretem audioknih a zároveň se stal oblíbenou hvězdou dabingu (jeho hlasem promlouvá například Tom Hanks, Daniel Craig či Ralph Fiennes). Co Jiřího Dvořáka nejvíc zaměstnává právě teď a má radost, že je z jeho dcery Aničky influencerka?

Setkáváme se ve chvíli, kdy televize Nova oznámila, že budete novou posilou seriálu Kriminálka Anděl. Jak moc jste nad nabídkou přemýšlel?

Ani moc ne. Protože to natáčí štáb, který znám už z předchozího natáčení seriálu Chlap. Je to jeden z nejlepších týmů, se kterými jsem měl možnost spolupracovat. Navíc za seriálem stojí režisér Peter Bebjak, jenž ho celý rozjížděl, což je pro mě příjemné plus. No, a potom jsem si říkal, že by bylo dobré se zase potkat s kolegy, se kterými jsem dřív spolupracoval. Takže jsem nad nabídkou nemusel přemýšlet vůbec.

Jste fanoušek kriminálek?

No jasně, mám je rád, a dokonce jsem dřív koukal právě i na Kriminálku Anděl, takže jsem dobře věděl, do čeho jdu. V tomhle partu netrhám: Češi jsou národ, který má detektivní seriály rád, a já nejsem výjimka. Musí být ale dobré a to podle mě právě Kriminálka Anděl je. Třeba na Slovensku tento formát moc nefunguje, tam jsou daleko úspěšnější rodinné seriály a filmy.

Tím mi trochu nahráváte na otázku ke zmíněnému seriálu Chlap, který byl o vztazích. Plánuje se pokračování?

Uvažovalo se o tom. Právě na Slovensku se předloha seriálu Chlap jmenovala Druhá šance, druhou řadu natočili a měla úspěch. U nás se rozhodlo, že se pokračovat nebude. Důvod ale nevím.

Když se vrátíme k nové řadě Kriminálky Anděl. Jaká je vaše postava?

Hraju hodně svérázného vyšetřovatele, který dřív pracoval na protiteroristickém oddělení a pak se souhrou několika náhod dostal na kriminálku a v podstatě se stane šéfem vyšetřovatelského týmu. Je to fajn, bavilo mě to a doufám, že budu mít možnost pokračovat.

A uvidíme vás v nejbližší době i v nějakém filmu?

Ne. Není to o tom, že bych nechtěl točit, ale zkrátka není nic v plánu. Mám před sebou StarDance Tour, což mi zabere v podstatě celý podzim. A pak, pokud se vedení zalíbím, budu od ledna pokračovat v natáčení další série Kriminálky Anděl. Do toho mám samozřejmě i zkoušení v divadle. S Jirkou Langmajerem budeme mít v Divadle Ungelt hru o dvou starých parťácích – kamarádech, kteří se sejdou, aby se podívali na zatmění Měsíce. Je to zábavné a doufám, že se to povede tak, jak si představujeme. Premiéru by to mělo mít začátkem května.

Nemůžeme opomenout dabing, protože váš hlas je ikonický.

To moc děkuju, ale já už moc nedabuju. Když už, tak herce, které jsem už někdy dělal. Do ničeho nového už se ale moc nehrnu, protože jsou to za mě – a pardon za ten výraz – občas blbosti. Už jsem starej na to, abych dělal hloupé věci, proto se vždycky dopředu ptám, o čem je děj, a podle toho se pak rozhodnu. Nejde o to, že bych měl nos nahoru, byl namyšlený nebo tím nějak pohrdal, jenom prostě nechci ztrácet čas.

Čím ten čas ztrácíte rád? Jak odpočíváte?

Strašně rád nedělám nic a jen ležím a odpočívám. Řekl bych dokonce, že nemám žádného koníčka. I když vlastně – rád vařím. Je to zajímavé, protože nerad jím. Nepatřím mezi požitkáře…

Na instagramu sleduju vaši dceru Aničku, která má téměř 80 tisíc sledujících a je i herečka. Jaký máte názor na influencery a všeobecně sociální sítě?

Já na sociální sítě vůbec nechodím, na facebooku jsem byl naposledy asi před pěti lety a na instagram se podívám tak jednou za tři měsíce. To ale tak, že to jen projedu, což mi zabere asi tři minuty. Jsem z jiné generace. Aňa je vlastně můj jediný kontakt se sociálními sítěmi. Podle mého soudu je to, co tam dělá, fakt dobré.

I když do toho nijak nefušuju, vidím, kolik jí to dá práce a kolik to zabere času. A to se fakt nemusí zdát – dané video má třeba jen dvacet vteřin, ale než ho vydá, zabere jí to klidně i šest hodin. Do toho si některá videa dělá na zeleném pozadí a pak k tomu dělá postprodukci, shání si kostýmy… Nerad to říkám, ale dělá to skvěle.

Proč nerad? Viděl byste pro ni jinou budoucnost?

To ne. Teda takhle: asi každý rodič by si přál, aby jeho dítě vystudovalo medicínu… Já jsem Aně od začátku říkal, že toto povolání je složité, nedůstojné a vlastně o člověku rozhodují jiní. Přesto si tuto cestu vybrala a mě nezbývá, než jí přát štěstí. Ať je zdravá, ať jí to baví a ať v tom má úspěch. Zatím to vypadá, že jí to funguje, jak chce. Uvidíme, jak dlouho.

Proč je herectví za vás nedůstojné povolání?

Protože nejste svým pánem. Musíte se spoléhat na ostatní – kdo vám zavolá, kdo vás kam obsadí… Člověk to nikdy nedělá jen sám pro sebe. Třeba truhlář si může vyrobit kuchyň sám pro sebe, ale že bych stál před zrcadlem a přeříkával si monology? To ne.

Máte pocit, že to má dnešní generace herců složitější?

To je těžká otázka. V něčem to mají jednodušší, v něčem složitější. Složitější v tom, že je větší konkurence. Z různých hereckých škol vyjdou ročně skoro dvě stovky lidí, kteří mají „na papíře“, že jsou herci. Ale co s tím? Je to naprostý nesmysl. Navíc mnoho z nich nechce hrát divadlo, což je za mě obrovská chyba, protože je to naprostý základ. Mohou ho pak opustit, ale vyzkoušet by ho měli.

A v čem to mají jednodušší?

Mají díky všem seriálům, které se nyní točí, daleko víc příležitostí. To za nás nebylo. Mohou si velmi rychle vydělat, a ne málo. Ale nutno říct, že je to hodně krátkodobé a riskantnější. Je to vlastně jako se SuperStar – během pořadu se k nim všichni chovají jako k absolutním hvězdám, ale po finále už o nich nikdo neví. Musí to pro ně být strašně těžké. A v herectví je to stejné: mladí lidé nastoupí do seriálu, tam se z nich stanou celebrity, ale pak scenárista rozhodně, že jejich postava umře nebo něco… A je po všem.

Zažil jste nějaký takový pád i vy? Že jste si myslel, že jste hvězda – a narazil jste?

Myslím, že ne. Možná mě zachránilo, že jsem začal točit poměrně brzy. Vlastně už ve chvíli, kdy jsem se přestěhoval z Brna do Prahy. Navíc jsem měl naštěstí kolem sebe vždy dost kamarádů, kteří by mě, kdyby něco takového hrozilo, vrátili na zem. To je podle mě strašně důležité – bez ohledu na profesi. Mít kolem sebe lidi, kteří vás udrží takovým, jakým jste, a nenechají, aby vám cokoli stouplo do hlavy. Mám štěstí, že je mám.

Pět českých herců, pět hrdinů: Neváhali a zachránili život. Tak se pozná pravý chlap!