Neříkejte, že děda usnul. Jak s dětmi mluvit o smrti?

Svátek zesnulých dává prostor zavzpomínat, uctít památku nejbližších, kteří již odešli, ale také si uvědomit význam smrti a smutku, který s sebou nese. Ať už vzpomínáte na dávno mrtvé, nebo jste milované členy rodiny ztratili nedávno, promluvte o emocích i s potomky. „I velmi malé děti mají o smrti a konečnosti představu – vyskytuje se ve hrách, pohádkách, vyprávění. Rodiče většinou podceňují jejich skutečnou zralost,” vysvětluje Pavel Duba, psychosociální pracovník a vedoucí podpůrných služeb hospicu Cesta domů.

Chystáte se zapálit svíčku na hřbitově? Z výletu na místo, kde se musí chovat tiše a ukázněně, navíc v chladném lezavém počasí, nemusejí mít děti velkou radost. Nezlobte se, pokud nedokážou zachovat patřičnou pietu, a zavzpomínejte na mrtvé v klidu domova. Zapalte svíčku u fotografií předků, pozorování plamenu má pro děti magickou moc. Otevřete alba, vyprávějte příhody, společně vzpomínejte.

Halloween u nás i ve světě: Co k němu patří?

„Dokud na zemřelého myslíte, tak ho tak zcela neztrácíte. Smrtí končí život, ale ne vztah,“ vysvětluje Tereza Olivová, terapeutka Poradny Vigvam. Vzpomínání můžete doplnit i osobními rituály, které v procesu truchlení pomohou. Větší děti mohou třeba vyrobit výzdobu na hrob, menší namalovat obrázek, který pak vložíte do kolumbária. „Obrázek můžete také spálit a představovat si, že dým, který se vznáší do nebe, míří za zemřelým,“ radí Barbora Racková, terapeutka Poradny Vigvam.

Vyrobte si krásně dušičkové dekorace!

Vzpomínání na mrtvé se pojí s řadou emocí, radostných, když vzpomínáte na společně prožité hezké chvíle, ale i plných lítosti, smutku, strachu či vzteku. Všechny pocity jsou možné a adekvátní, svůj strach ze smrti byste ale neměli přenášet na děti.

Nejmenším může pomoci s uchopením jejich pocitů film nebo kniha, které téma smrti zpracovávají jim blízkým stylem. Pusťte si například animované snímky Myši patří do nebe (2021) anebo Coco (2017), z knih zkuste Když dinosaurům někdo umře, Anton a Jonatán nebo Máváme ti, dědo.

Jak se udobřit s těmi, kdo už zemřeli? Zkuste rituály!

„Na otázky dětí o smrti odpovídejte pravdivě. Nevhodné je používání pojmů jako ‚navždy usnul‘ nebo ‚odešel‘. Děti si dostatečně dobře neuvědomují eufemismus a někdy se mohou potýkat s problémem usnout, aby také neusnuly navždy jako babička. Neříkejte jim ani, že smrt se týká starých lidí, dříve nebo později se mohou ocitnout v situaci, která s tímto tvrzením bude v přímém rozporu,“ radí Barbora Racková.

Téma nezlehčujte a dětem nelžete, například v otázkách, co se děje po smrti. „Když dospělý odpověď nezná, je lepší říct, že neví, a ptát se, co si o tom myslí dítě,” radí Jindřiška Prokopová, psychosociální pracovnice hospicu Cesta domů. Docházejí-li vám slova, zkuste na to jít i jinak než rozhovorem. „Užitečnými pomocníky jsou i kreslení, hra nebo pohyb,” říká Jindřiška Prokopová.

Možná vám někdo umírá právě teď, leží v nemocnici s vážnou chorobou nebo tráví poslední dny v hospicu. Děti chcete chránit před nepříjemným pohledem, chcete, ať si zachovají na blízké jen pěkné vzpomínky. Myslíte to dobře, ale zkuste se zeptat přímo jich. „Po staletí se stonalo a umíralo doma, biologický řád věcí, stárnutí a umírání se týká všech, tedy i dětí, zvířat, rostlin… Pro děti je snazší pochopit situaci, když na vlastní oči vidí proměnu blízkého. Je to pro ně uvěřitelnější a snáze se s tím mohou vyrovnat,” vysvětluje Pavel Duba.

Když s sebou děti za umírající babičkou nebo nemocným otcem nevezmete, mohou se cítit odstrčené a může je to trápit celý život. „Nemůžete dítě před smrtí v jeho životě ochránit, ale jako rodič mu můžete pomoct tu situaci prožít, nebýt na ni sám, najít, jak nejlépe se rozloučit, a pak se vzpomínkou dál žít,” dodává Jindřiška Prokopová.

Co s dlouhými zimními večery? Sestavte si rodokmen. I tak se dá vzpomínat.