Trápí vás obtíže v intimní oblasti, neplodnost či traumata z dětství? Nechte si dosytit své lůno

„Když se odpojíme od těla, ztrácíme přístup k intuici. Přestáváme rozpoznávat, co je pro nás živé a co už dávno ne. Proto pracuji s ženami (i muži ) na znovunavázání vnitřního kontaktu se sebou samou – třeba skrze emoce, dech nebo zklidnění nervové soustavy,“ vysvětluje Kristýna Strolená, dula, laktační poradkyně, terapeutka, autorka dětské knihy O zrození a máma čtyř synů.

Jako malá se s rolí maminky vůbec neztotožňovala. Ženství pro ni tehdy znamenalo slabost – být zranitelná, závislá, méně schopná. Panenky ji nezajímaly a když si s něčím „holčičím“ hrála, dělala to potají. Dnes už ví, že nešlo o její skutečný postoj, ale o rodový vzorec. Ženská energie byla v její linii dlouho potlačená, stejně jako u mnoha žen, které dnes potkává v terapii. Společnost nás učila, že citlivost a intuice jsou slabost a že hodnota ženy se měří výkonem a rozumem. „Jenže ženskost je přesný opak slabosti. Je to síla, která tvoří život – biologicky, emočně i duchovně. A cesta k tomu, abych ji mohla znovu přijmout, byla pro mě dlouhá, někdy bolestivá, ale nesmírně osvobozující,“ říká Kristýna Strolená.

I proto se rozhodla aplikovat metodu takzvaného dosycení lůna a dosycení vnitřního dítěte. O co jde? Mnoho z nás si prožilo traumatické okamžiky už při samotném příchodu na svět, a proto žijeme v chronickém napětí a odpojení. Terapie autorské Metody dosycení pracuje s naší buněčnou pamětí – jde tedy až na „dřeň“. Naše tělo si pamatuje všechno: nejen události, ale i pocity, které jsme v různých fázích života nemohli nebo nedokázali prožít. Pokud jsme například v dětství neměli dostatek bezpečí či přijetí, náš organismus to mohl vyhodnotit jako ohrožující, až traumatickou zkušenost. Tento deficit pak neseme po celý život – třeba ve formě napjaté nervové soustavy, fyzických či emočních blokád, opakujících se vztahových vzorců nebo nízké sebehodnoty. Stejně je na tom i ženské lůno – centrum tvořivé energie, ženskosti a sexuality, které ve své buněčné paměti nese příběhy všech zranění a potlačení. Může reagovat stažením i v situacích, které racionálně vnímáme jako bezpečné, ale tělo, na základě starého otisku, se brání.

Obtíže v intimní oblasti nás tak mohou trápit nejen kvůli vlastní zkušenosti, ale i kvůli zkušenosti některé z našich předkyň. „Na základě výzkumů epigenetiky víme, že přinejmenším čtyři generace se vzájemně epigeneticky ovlivňují. Prožitky našich prababiček mají dopad na naše emoční, fyzické a podvědomé reakce. A právě podvědomí je tím, co má v našich reakcích a prožitcích hlavní slovo,“ říká Kristýna Strolená.

Jak tedy ono dosycení lůna vypadá v praxi? Během terapie Kristýna tyto otisky neanalyzuje, ale uvolňuje – v bezpečném a laskavém prostoru. Dovolí tělu ženy, aby se „napilo“ toho, co mu tehdy chybělo: podpory, bezpečí, klidu. Nervový systém tím dostane informaci, že už je bezpečno. A tím se může přepsat celá realita.Většina žen, ale i mužů, popisuje hluboký klid a úlevu. Jako by se něco zacelilo a něco jiného, co bylo navíc, se konečně uvolnilo. Začnou se měnit jejich vztahy, sexualita i vztah k tělu. Mnohé ženy po letech znovu spí klidně, dýchají zhluboka, mají chuť se dotýkat, tvořit, žít. Vidět, jak se tělo – když mu dáme šanci – dokáže samo uzdravit, nebo dokonce počít a donosit miminko, které dlouho nepřicházelo, je pro terapeutku jeden z největších zázraků. „Tělo má neuvěřitelnou schopnost léčit. Potřebuje jen bezpečný prostor, kde může znovu cítit,“ uzavírá Kristýna Strolená.

„Důvěřujte. Sobě, svým dětem, tělu, životu. Děláme to, co umíme nejlépe, s nástroji, které máme. Není třeba být dokonalí. Děti nepotřebují perfektní rodiče, ale opravdové – takové, kteří umí přiznat chybu, obejmout, plakat i smát se. A pokud cítíte, že něco v rodové linii bolí, že se opakují vzorce, vězte, že to můžete změnit. Každá generace má šanci přepsat svůj příběh. A to, že o tom dnes mluvíme, znamená, že už to krok po kroku děláme. Největší dar, který svým dětem můžeme dát, je, že se sami uzdravujeme.“Naším největším a nejlepším kompasem je naše intuice. Biologicky řečeno, je to z velké části propojení mezi limbickým systémem a tělem - mezi emocí a reakcí. Jenže společnost nás učí žít hlavou, analyzovat, plánovat, kontrolovat. My ale potřebujeme cítit sami sebe a důvěřovat tomu, co cítíme, abychom intuici slyšeli.

Lesní terapie: Nejlevnější cesta k vnitřní rovnováze. V Japonsku tak vyřešili alarmující počet sebevražd