Článek
Sraz jsme měly v Divadle Bez zábradlí, kde Veronika Freimanová právě zkouší novou hru. Čekala jsem na ni v šatně, kam přišla hladová a především totálně unavená: s kolegy zkoušeli pět hodin v kuse. A i když přiznala, že rozhovory moc nedává, a bylo mi jasné, že by nejradši seděla nad talířem něčeho dobrého, nedala to na sobě znát. A víte co? Je stejně vlídná, milá a skromná jako její učitelka Hanka ze Sněženek a machrů.
Sedíme spolu v divadelní šatně – a právě divadlo a také film je prostředí, kde jste strávila v podstatě celý život. Herectví se věnujete víc než padesát let… Stále vás to baví a naplňuje?
Pořád se s tím peru, něco se učím, něco hledám. Myslím, že jakmile by si herec řekl, že má hotovo, že už všechno umí, všechno dokázal, je skvělý, tak je to konec. Začne být nezajímavý, samolibý – a to i pro diváky. Díky letům a věku mám bonus vlastně jen v tom, že toho můžu kdykoli nechat, že už si můžu dovolit skončit. Ale zatím nechci.
Takže vás nabíjí to, že se neustále někam posouváte?
Pevně doufám, že se někam posouvám. Ale hlavně nemám pocit, že bych už všechno uměla.
Máte za sebou nespočet filmových rolí, dala by se nějaká označit za životní? Narážím třeba na roli učitelky z nezapomenutelné komedie Sněženky a machři, nebo na vaši roli v rozsáhlém retro seriálu Vyprávěj.
Tak to jsou takové dva mezníky. Když jsme točili Sněženky a machry, nikdo z nás ani nepomyslel na to, že by to mohl být až tak úspěšný film. Je to stejné, jako když muzikant píše nějakou píseň… Taky v tu chvíli netuší, jestli vzniká hit.
A vy tedy máte nějakou svoji nejoblíbenější roli?
Já se dívám spíš dopředu, pořád se stěhuju dál a dál, z jedné role do druhé. A herectví je spravedlivé v tom, že nejdřív hrajete holčičky, pak princezny, matky, královny, babičky. Je to jedno z mála zaměstnání, kde je o vás, pokud máte štěstí a jste zdraví, pořád zájem, kde je každá věková kategorie, ať je jakákoli, potřebná. A já mám štěstí na hezké pracovní nabídky.
Takže vás věk nelimituje, nevadí vám…
Já jsem vděčná. Uvědomuju si, že je štěstí, že můžu určité etapy odevzdat a vrhnout se do nových. Že jsem v divadle ukončila role, na které už jsem se věkově necítila, ale zase jsem získala nové. Třeba představení s Danou Batulkovou Mimo mísu, což jsou takové skeče dvou starších ženských, co jednoduše nechtějí být mimo mísu a rozhodnou se, že se spolu vydají na country bál. A teď si to vzájemně rozmlouvají, ale taky se vzájemně hecují.
Fakt si nemám na co stěžovat. Skoro mám pocit, že mě to všechno čím dál tím víc baví, protože mi věk přináší role, které bych nečekala. Nemám důvod na věk žehrat.
Každopádně – blíží se vaše sedmdesáté narozeniny, tak se otázce věku asi nelze úplně vyhnout. Pro řadu žen je to citlivé téma, jak to máte vy?
Mě ty otázky vlastně překvapují, protože jsem nad svým věkem nijak nepřemýšlela. Protože co naděláte? Stárnutí a věk, to jsou věci, které se týkají každého, je to úplně přirozená věc, každého to čeká. Je to běh věcí. Ale mám díky tomu možnost pracovat na rozmanitých projektech, vytvářet věci, o kterých se mi ve dvaceti ani nesnilo. Můžu točit bláznivou komedii Někdo to rád v Plzni, do toho pracovat na naopak psychologicky náročném filmu Máma Jiřího Stracha pro Českou televizi, v divadle blbnout s Danou Batulkovou a do toho zkoušet Rybu ve čtyřech v Divadle Bez zábradlí, což je zase hra o třech starých dámách a jejich sluhovi.
Řada zralých žen tvrdí, že jim právě jejich věk dodal jakousi sebejistotu, víru v sebe sama. Že už nemají potřebu někomu pořád něco dokazovat, že ony samy znají svou hodnotu a světu ji dokazovat nepotřebují. Máte to také tak?
Já nevím, jestli jsem vůbec někdy měla potřebu světu něco dokazovat. Ale jediné, čeho se člověk od určité doby trochu bojí, je, aby fungoval tělesný aparát, protože to jediné by mě mohlo limitovat. Takže se člověk modlí, aby byl zdravý, aby mu vše fungovalo, jak má.
Pak už záleží jen na tom, jak život berete, jak ho žijete. Já si ho užívám, nestěžuju si, nebo jen málo. Navíc my jsme v rodině tak nějak koncipovaní na běh na delší trať, vždyť moje maminka umřela před dvěma lety a bylo jí 98. Takže naopak jsem za všechno, co mi můj věk a život nabízí, vděčná.
Říkala jste, že důležité je samozřejmě zdraví, ale co péče o sebe? Pečujete nějak o sebe, o svůj vzhled, udržujete se nějak ve formě?
Tak samozřejmě se o sebe v rámci možností starám. Odličuju se, různě na sebe tak něco patlám, ale hlavně se naprosto bezpodmínečně musím hýbat. Musím si denně najít čas alespoň na Pět Tibeťanů, abych fungovala.
Jak odpočíváte, relaxujete? Teď jste třeba po zkoušce unavená, tak jak ze sebe tu únavu dostanete?
Tak teď se hlavně najím. Kafe už jsem měla, z toho taky čerpám energii. A je fajn, že dneska už nehraju, nic se po mně nechce, takže budu odpočívat tím, že nebudu dělat nic. Ale zítra už mám další zkoušku, pak čtyři dny natáčení a pak zase zkouším. A určitě pojedu do Písku a budu se procházet v přírodě.
Patříte k herečkám, které si soukromí relativně střeží. Ale dnešní doba je hodně propojená, komunikace je rychlejší, snadnější, všichni všechno se všemi sdílejí…
Mám štěstí, že patřím ke generaci, nejspíš poslední, kterou sociální sítě nijak nepohltily. Mě, alespoň doufám, nikam neobsazují podle toho, kolik mám sledujících, a podobně. Já vlastně tenhle výprodej soukromí moc nechápu. Je to samozřejmě každého věc, ale mě to minulo a jsem za to ráda.
Nejste příliš bilanční typ, žijete spíš současností, jestli jsem to pochopila správně. Ale přece jen… Co by třeba dnešní Veronika Freimanová řekla svému dvacetiletému já, dala byste jí nějakou radu?
Radu asi ne, ono v mládí člověk stejně rady moc neposlouchá. Asi bych jí jen řekla, neboj se, všechno dobře dopadne a má to smysl.
A když tedy nemáte žádnou radu pro své mladší já, měla byste třeba nějakou radu pro vaše vrstevnice? Jak se mít fajn a naplněně jako vy?
Nemyslím, že bych měla právo komukoli cokoli radit a vzkazovat, univerzální rady stejně málokdy fungují. Každý život je jiný, každý si táhneme životem ten svůj osud. A jediné věci, na kterých asi opravdu záleží, a které většina z nás řeší, jsou vztahy, děti a jejich výchova. A ani na jedno neexistuje žádná škola, všichni jsme v tom amatéři. Takže co a komu bych měla radit?
V tom je vlastně spravedlnost, můžete mít tisíce titulů a v tom, čím se zaobíráme nejvíc, jsme stejně všichni amatéři a řídíme se metodou pokus omyl. Vy stejně jako já nebo kdokoli jiný. A já na rady a poselství moc nejsem. Snad jen, že je fajn projít životem s určitou pokorou, ale víc mě teď nenapadá.
Sněženky a machři je kultovní film plný hlášek. Své o tom ví Antonín Duchoslav, který ztvárnil Vikiho Cabadaje. Není ale sám. Sporťáku, už máš chlapa? Herci, kteří se stali „obětí“ jedné filmové hlášky
