Proč Češi pořád remcají? Odborníci mají překvapivou odpověď. Na vině je náš mozek

Z výzkumu agentury STEM vyplynulo, že více než čtyři pětiny obyvatel České republiky jsou se svým životem velmi nebo docela spokojeny. Přesto mnoho lidí stále věří, že Češi patří k věčným stěžovatelům. Proč? „Česká nespokojenost je hodně hlasitá, protože ji rádi ventilujeme. Část té pověsti si neseme z doby, kdy stěžování bylo jedinou povolenou formou odporu. Šeptem v hospodě, ironií a černým humorem,“ objasňuje terapeutka a koučka Ing. Dagmar Pechová z platformy Terapie.cz.

Než začnete nad stížnostmi na jídlo nebo oblečení vrtět hlavou, vězte, že se od ostatních národů nijak nelišíme. Nespokojenost je přirozenou součástí lidské psychiky. Lidský mozek je evolučně nastavený hledat hrozby. Právě proto si častěji všímáme problémů než toho, co funguje dobře. Podle rodinné poradkyně Kamily Šaffkové působící ve Family Hub Nusle to ale neznamená, že jsme odsouzeni být nespokojení. „Lidská psychika má sklon všímat si spíš toho, co není v pořádku než toho, co funguje dobře. Velkou roli hraje prostředí, ve kterém vyrůstáme, jak a co nám předali rodiče, způsob, jak o sobě přemýšlíme, a jaký tlak cítíme od okolí.“

Nespokojenost je nedílnou součástí života. „Bez ní by člověk nic nevytvořil, nikam nedošel, nic nezměnil. Někteří lidé se naučili být spokojeni příliš brzy. Přestali se ptát a riskovat. V terapii to vidím u lidí, kteří se dlouho bránili jakékoliv změně, protože se báli ztratit to, co mají,“ říká terapeutka. Problém nastává tehdy, když přestane být motorem a stane se trvalým stavem, kdy nic není dost dobré a každý dosažený cíl okamžitě ztrácí cenu.

>>> Proč se lidé „starají“ o druhé, místo aby si zametli před vlastním prahem?

K pohodě a štěstí nepřispívá ani to, že se neustále porovnáváme s ostatními. Sociální sítě navíc změnily měřítka našeho vnímání. Už se neporovnáváme jen se sousedy nebo kolegy, ale i s lidmi, které jsme nikdy nepotkali. „Dnes člověk srovnává svůj všední den s tím nejlepším momentem z dovolené cizích lidí. Výzkumy ukazují, že neustálé srovnávání se s druhými na sociálních sítích prohlubuje pocit nespokojenosti a úzkosti. A přesto od nich lidé nedokážou odejít,“ vysvětluje Pechová.

Problém není jen v návyku být neustále online. „Mozek uvolňuje dopamin při očekávání odměny, ne při jejím dosažení. Jakmile přijde lajk pod fotkou na Instagramu nebo nové video na TikToku, mozek chce další,“ říká odbornice. Algoritmy jsou podle ní navrženy přesně tak, aby tuto smyčku udržovaly co nejdéle. A nespokojenost je k tomu ideální palivo.

>>> Manosféra dělá z kluků šmejdy. Online svět, který učí nenávidět ženy a nedá se mu uniknout!

Proč se dva lidé ve stejné životní situaci mohou cítit úplně jinak? „Subjektivní štěstí je vnitřní pocit – to, jak si člověk svůj život vykládá a na co se zaměřuje. Dva lidé v podobných podmínkách mohou své prožívání hodnotit úplně jinak: jeden vidí především to, co chybí, druhý si všímá podpory, možností a malých radostí,“ vysvětluje Kamila Šaffková.

Významnou roli zde hraje životní postoj – zda se člověk spíš soustředí na problémy, nebo dokáže vedle nich vidět i to, co je dobré. „Dlouhodobý pocit ‚nemám si na co stěžovat‘ neznamená, že v životě nejsou žádné těžkosti. Spíše jde o schopnost přiznat, že problémy patří k životu, ale zároveň cítit vděčnost, oporu ve vztazích a určitou míru kontroly nad tím, jak se s problémy umíme vypořádat.“

Touha posouvat své hranice a plnit si sny je zcela přirozená. Pocit štěstí je ale pomíjivý. „Štěstí jako trvalý stav je neurobiologická fikce. Mozek se přizpůsobí čemukoli, dobrému i špatnému. Důležitější než být šťastný pořád je umět prodlužovat okamžiky, které za to stojí,“ uzavírá Ing. Dagmar Pechová.

Nejde tedy o to zbavit se nespokojenosti úplně. Mnohem důležitější je naučit se s ní zacházet tak, aby nás posouvala vpřed místo toho, aby nám bránila prožívat to dobré, co už v životě máme.

Snadný návod na spokojený vztah. Ke štěstí vám stačí pouhé dvě věty