Syndrom osamělého génia: Lidé s vysokým IQ těžko hledají partnera i přátele. Někdy je to ale jejich volba

Podle dat Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy má přibližně polovina populace průměrnou hodnotu IQ mezi 90 a 110. Co toto číslo znamená? „IQ vypovídá o naší schopnosti logicky myslet, analyzovat data, vidět vzorce a rychle se učit abstraktní věci. Je to měřítko kognitivní kapacity mozku, a to jako takové určitě nemůže být měřítkem úspěchu,“ vysvětluje psycholog Boris Štepanovič. Samozřejmě je podle něj hodnota IQ velmi důležitá pro studium, akademický život nebo vědeckou práci, ale v běžném životě je důležitá i emoční inteligence, vytrvalost, adaptabilita a sociální dovednosti.

Když má člověk nadprůměrné IQ, tedy takové, které dosahuje hodnoty nad 120 a výš, může si připadat osamělý, uzavřen ve vlastním světě. „U úzké skupiny mimořádně nadaných se vyšší riziko izolace objevuje, ovšem zpravidla jako důsledek nesouladu mezi člověkem a prostředím, nikoli jako automatický následek inteligence. Dítě s výjimečným nadáním zařazené mezi vrstevníky, s nimiž nemá co sdílet, se cítí osaměle. Totéž dítě mezi sobě rovnými prospívá,“ vysvětluje psycholog a terapeut Pavel Pařízek.

Možná jste už slyšeli stereotyp, že lidé s vysokým IQ jsou v běžném životě „nepoužitelní“. Neumí namontovat poličku, obstarat nákup nebo třeba i řídit auto. Proč? Často proto, že se soustředí na úplně jiné věci. „Vysoce inteligentní lidé nedokážou jednoduše přemýšlení regulovat a „vypnout“ a mohou proto trpět například rozhodovací paralýzou. Taky, vzhledem k informacím, které zpracovávají a hluboce analyzují, hodně přemýšlejí o světě, smyslu života a podobně, což může vést k úzkostem a pocitům zmaru,“ tvrdí Boris Štepanovič.

Pro lidi, kteří mají pocit, že jim okolí kvůli vysoké inteligenci nerozumí, se vžil pojem syndrom osamělého génia. Nejedná se o lékařskou diagnózu, ale sociální fenomén. „Vysoce inteligentní lidé často nedokážou číst mezi řádky, ignorují emoce druhých, mluví příliš odborně nebo působí arogantně. Selhávají tam, kde je potřeba diplomacie, empatie a selský rozum. Často se zahltí detaily a nebaví je běžné rutinní úkoly. Rozhodně to nemají v životě lehké,“ zdůrazňuje Štepanovič a dodává, že samota může být někdy jejich volba. „Tito lidé často preferují samotu, protože jejich mozek je neustále zaměstnán vlastními myšlenkami. Samotu nevnímají jako trest, ale jako prostor pro své projekty, takže aktivně společnost nevyhledávají.“

>>> Nulové emoce, projevy lásky a taky nevěra. Život s emočně nedostupným mužem je vyčerpávající

Najít stejnou „sociální bublinu“ nemusí být pro velmi inteligentní lidi snadné, ale přátelství nestojí na IQ. Důležitější jsou společné zájmy, hodnoty a povahová slučitelnost. Pocit, že člověk není „na stejné vlně“, bývá častěji otázkou prostředí než intelektu.

Aby to ale nepůsobilo, že jsou „géniové“ odsouzeni k životu v samotě, platí i opačné zjištění. Jakmile najdou vhodného partnera, bývají jejich vztahy překvapivě stabilní. „Vyšší inteligence a vzdělání souvisejí s nižší rozvodovostí a stabilnějšími partnerstvími, ne s větší vztahovou bouřlivostí. Důvodem je pozdější vstup do vztahů, lepší schopnost řešit konflikty a příznivější životní podmínky,“ uvádí na pravou míru Pavel Pařízek.

Tam, kde inteligentní lidé ve vztazích trpí, bývá příčinou rys, který se s inteligencí často zaměňuje, ale není s ní totožný. „Introverze, zvýšená citlivost, sklon k úzkostem nebo rysy z autistického spektra dokáží vztahy komplikovat samy o sobě, bez ohledu na rozum. Vysvětlení: ‚Mám to s lidmi těžké, protože jsem příliš chytrý‘ je v psychologii známý sebeobranný vzorec. Stojí za to ho u sebe rozpoznat, protože svádí pozornost od věcí, na nichž se skutečně dá pracovat.“

Někteří lidé se vedle vysoce inteligentního partnera necítí dostatečně sebejistě. Nadaní jedinci přitom často hledají buď intelektuálně rovnocenný protějšek, nebo naopak partnera, který do vztahu přináší více emocí, praktičnosti a společenské lehkosti.

Jak se žije s vysokým IQ? Štěstí ani úspěch vám nadprůměrná inteligence automaticky nezajistí