Sendvičová generace zažívá totální ztrátu svobody. Jak při péči o blízké nepřijít o svůj život? Nastavte hranice!

Na jedné straně péče o děti, na straně druhé pomoc stárnoucím (a mnohdy nemohoucím) rodičům, případně partnerům. Obě strany mají své potřeby, nároky, vyžadují čas i energii. Realita všedních dní tzv. sendvičové generace je jeden velký kolotoč stále se opakující denní rutiny. Ráno vypravit děti do školy. Postarat se o hygienu, stravu či léky osoby, o kterou je pečováno. Poté odjezd do práce. Odpoledne znovu péče o nejmenší i nejstarší generaci. A večer? Práce v domácnosti.

V nedávném dokumentárním cyklu ČT Rozpleteno: Sendvičová generace přiznalo několik žen nejzásadnější aspekty soužití „v sendviči“. Nulové soukromí. Totální ztráta svobody. Ošizení vlastních potomků či partnera.

Psychoterapeutka Tereza Lehečka, která se mimo jiné věnuje i problematice mezigeneračního soužití, jako velký problém vidí to, že žena musí zastávat hned několik rolí najednou: je mámou, partnerkou, zaměstnankyní, pečující osobou. Je tak vystavena abnormální fyzické i psychické zátěži i možnému syndromu vyhoření.

Navíc se o tomto fenoménu pořád málo mluví. „Není to úplně tabu, ale dá se říci, že je to problém, kterému se část lidí vyhýbá. Stárnutí, nemoc a smrt jsou témata, která nám připomínají vlastní zranitelnost a zranitelnost našich blízkých. Nemáme nad tím kontrolu. Péče o stárnoucí rodiče je pak složitá v tom, že souvisí s rodinnými očekáváními předávanými z generace na generaci,“ říká psychoterapeutka.

Z průzkumu brněnského Centra pro rodinu a sociální péči, který se zabýval otázkami, jak často sendvičová generace zažívá únavu, zahlcenost povinnostmi a jiné obtížné situace, vyplynulo, že mezi největší zátěžové faktory pečujících osob patří velká zodpovědnost, zaneprázdněnost, odtržení od vlastního života, samota a bezmoc. Pečovat o své nejbližší, k tomu chodit do práce a nezapomínat ani na partnerský život, to je tvrdý oříšek i pro nejodolnější jedince. Podle Terezy Lehečka je proto zásadní dostatečná informovanost a včasná podpora.

Existují sociální a zdravotnické organizace či odlehčovací služby, které dokážou pečujícím alespoň trochu ulevit, byť jde o placené služby. Domácí péče je pro společnost levnější než pobytové zařízení a stát na ni přispívá, smutným faktem ale je, že to většinou nepokryje všechny potřebné výdaje rodiny.

Jak nastavit zdravé hranice, aby to ve vícegeneračním soužití neskřípalo? „Důležité je o přáních a potřebách seniora, ale i sendvičové generace, mluvit dopředu. Nespoléhat na to, že se ‚to‘ samo nějak vyřeší. Pomáhá úkoly a povinnosti rozdělovat a delegovat. Když je péče rozprostřená, jde to snadněji,“ je přesvědčená Tereza Lehečka.

O tom, že mezigenerační soužití s sebou nepřináší jen negativa, svědčí i přiznání těch, kteří ho zpětně vnímají jako obohacující zkušenost, kdy svému příbuznému mohli být nablízku v náročné životní etapě.

Špetku naděje i optimismu v nelehké situaci vidí i Lucie Šmicová, jedna z účinkujících ve zmíněném dokumentu ČT, která se dlouhodobě stará o maminku trpící demencí. Její malí synové jí totiž jednou řekli větu, která je víc než motivující: „Mami, ale my bychom tě jednou taky nikam nedali…“

Jak se co nejlépe vyhnout úskalí mezigeneračního soužití ve společné domácnosti bez „ztráty kytičky“? Terapeutka Tereza Lehečka nabízí následující tipy:

Klára Cibulková: Nejtěžší na péči o odcházejícího člověka je, že už tam není naděje