Článek
Autoimunitní onemocnění spočívá v tom, že imunitní systém místo toho, aby tělo chránil před vnějšími hrozbami, jako jsou bakterie a viry, produkuje protilátky, které cílí na vlastní zdravé tkáně. Tyto látky pak v těle způsobují zánět, bolest a v mnoha případech dlouhodobé poškození orgánů.
Autoimunitní onemocnění: příznaky
Příznaky autoimunitních chorob jsou různorodé podle konkrétního onemocnění, některé jsou však všem společné. Jde o chronickou únavu, horečky, bolesti svalů, otoky nebo bolesti kloubů, oteklé slinné žlázy, vyrážky.
Co spouští autoimunitní choroby
Konkrétní příčina, proč u někoho propukne autoimunitní onemocnění, není známá, pravděpodobná je kombinace genetických predispozic a faktorů prostředí.
- Genetika: Výskyt v rodinách podle vědců naznačuje předávání na základě určitých zděděných genetických rysů.
- Spouštěče z prostředí: Mohou mezi ně patřit bakteriální nebo virové infekce, vystavování chemikáliím (v pracovním prostředí) a některé léky.
- Molekulární mimikry: Podle jedné teorie mají vetřelci (jako viry) struktury podobné lidským proteinům. Imunitní systém proto omylem společně s nimi napadá i zdravé tkáně.
- Hormonální faktory: Častější výskyt u žen může být výsledkem ženských pohlavních hormonů posilujících aktivitu imunity.
- Zdraví střev: Roli mohou hrát i změny střevního mikrobiomu (dysbióza) a zvýšená propustnost střev (do krevního oběhu přes narušenou střevní výstelku pronikají toxiny, viry a bakterie).
Konkrétní příčina není známá, mezi rizikové faktory ale patří rodinná anamnézaFoto: Pixel-Shot, Shutterstock.com
Jak se zjistí autoimunitní onemocnění
Jaká je cesta k diagnóze? Jde o komplexní proces vyžadující kombinaci anamnézy, fyzikálního vyšetření, krevních testů a zobrazovacích metod (rentgen, ultrazvuk, magnetická rezonance).
Prvním krokem bývá návštěva praktického lékaře, který na základě příznaků odešle ke specialistovi. Specialisté (revmatologové, imunologové, endokrinologové, dermatologové) se zaměřují na identifikaci spojujících příznaků a zjišťují výskyt autoimunitních chorob v rodině. Dojít může i na biopsii (odběr malého vzorku tkáně k mikroskopickému vyšetření) a k funkčním testům orgánů (jater, ledvin, štítné žlázy).
Autoimunitní onemocnění
Autoimunitní onemocnění mohou být orgánově specifické (postihují pouze jednu oblast těla), nebo systémové (postihující více tělesných systémů).
Mezi známá orgánově specifická autoimunitní onemocnění patří cukrovka 1. typu (postižena je slinivka břišní), Hashimotova tyreoitida nebo Gravesova choroba (postižení štítné žlázy), roztroušená skleróza (napadený centrální nervový systém) nebo celiakie (napadené tenké střevo). K běžným systémovým onemocněním se řadí systémový lupus erythematodes, revmatoidní artritida nebo Sjögrenův syndrom.
Jak vypadá léčba autoimunitních nemocí
Většina autoimunitních chorob je chronická a vyléčit se nedá. Léčba se zaměřuje na zvládání příznaků a dosažení remise. Kombinace včasné diagnózy a správně nastavené léčby může pacientům pomoci žít plnohodnotný život. K léčbě se využívají:
- protizánětlivé léky: NSAID
- kortikosteroidy: při akutních vzplanutích
- imunosupresiva: zpomalují hyperaktivitu imunitního systému
- biologické látky: cílená terapie blokující specifické molekuly imunity
- substituční terapie: nahrazování látek, které tělo nedokáže produkovat (třeba inzulin u cukrovky typu jedna nebo hormon štítné žlázy u Hashimotovy choroby)
Doporučují se změny životního stylu zahrnující stravu (protizánětlivé omega-3 mastné kyseliny, listová zelenina, celozrnné obiloviny), pravidelný pohyb (pomáhá zvládat zánět) a také odvykání kouření (může snížit zánět a zlepšit celkové zdraví).
Nově se v nejtěžších případech využívá transplantace kmenových buněk sloužící k resetování imunitního systému.
Odborná konzultace: Martin Pegner, genetik, manažer projektu EuroGeen
