Diabetikům pomůže pochopení, hlavně dětem. Není možné, aby se nesměly při vyučování najíst!

Diabetes I. typu je závažné autoimunitní onemocnění, při kterém je člověk odkázán na celoživotní aplikaci inzulinu. Choroba se často projeví v dětství nebo v pubertě, ale může se rozvinout i v dospělosti a je spojena s mnoha mýty, které nemocným život ještě víc komplikují.

Kateřina Fortelková se o tom, že má cukrovku I. typu, dozvěděla v osmnácti. „Byla to velká rána, život se obrátí vzhůru nohama… Neměla jsem ponětí, co všechno diabetes obnáší,“ vzpomíná. „Nejvíc mi pomohlo, když jsem se rozhodla, že začnu pomáhat. Šla jsem na sociální sítě a zjistila jsem, že je tam načančaná realita, jak se diabetikům daří – ale ono to tak vůbec není.“

Celý život si hlídat hladinu cukru v krvi není jednoduché. „Diabetik si musí vážit veškeré jídlo, počítá sacharidy, někdy i tuky a bílkoviny, na to si píchá inzulin. Hladinu cukru rozhazuje i stres, emoce, váha, podnebí, hormony,“ vysvětluje Kateřina Fortelková, která si i s cukrovkou I. typu dokázala splnit cestovatelské sny, vystudovala vysokou školu a stala se maminkou dvojčat.

Proč o cukrovce mluvit i s lidmi, kteří ji nemají? „Myslím, že se to týká chronických onemocnění obecně. Někdy jsou lepší období, někdy horší a společnost by měla mít pochopení, že se to životem daného člověka nějakým způsobem táhne…,“ popisuje psycholožka Judita Konečná.

Rodina a blízcí chtějí pomáhat, ale mnohdy si nevědí rady. „Někdy má okolí velkou snahu, ale s bezmocí se jim pracuje těžko, protože cukrovka nemá řešení. Takže se snaží nabízet ‚zaručené‘ rady, ale neuvědomují si, že nejdůležitější je, že tam jsou, respektují a nabídnou prostor,“ popisuje psycholožka.

A Kateřina Fortelková se smíchem souhlasí: „S čím jsem se setkávala, bylo hodně rad, které bohužel nedávají smysl a diabetika shazují: ‚Vždyť je to jednoduché, vždyť jenom stačí nejíst cukr.‘ Nebo: ‚Tak sis málo píchnula.‘ A podobně.“

S neznalostí cukrovky 1. typu se váže také nepochopení ve škole i v práci. Zaměstnavatel například neumožní diabetikovi dát si krátkou pauzu na jídlo, aby tak mohl vyřešit hypoglykémii (= nízkou hladinu cukru v krvi). „Trochu víc pochopení by pomohlo hodně diabetikům. I dětem. Děje se, že si z nich spolužáci utahují, učitelé jim zakazují jíst během hodiny…,“ popisuje Kateřina Fortelková, s čím se jí rodiče nemocných dětí svěřují.

Plně si „zvyknout“ na život s vážným chronickým onemocněním je takřka nemožné. Pacienti by proto měli mít možnost vyhledat odbornou pomoc. A to nemusí být vždy jednoduché. Ale možnosti tu jsou. „Nemusí to být vyloženě psycholog – spoustu věcí zvládne i lékař nebo nutriční terapeut, který s člověkem naváže vztah,“ ujišťuje psycholožka Judita Konečná. „Snažím se lidem říkat, ať necílí jen na psychology se zkušeností s diabetem, ale na jakékoli terapeuty. Aby se nebáli oslovit někoho, na koho mají třeba doporučení.“

Velice náročná je cukrovka 1. typu i pro rodiče malých pacientů. „Trápí je, že potomek nebude mít normální život. Ale já se jim snažím ukázat, že ano, je to náročné, ale dítě bude mít úžasný život – takový, jaký si bude přát,“ říká Kateřina Fortelková. A dokonce si myslí, že lidé s cukrovkou jsou empatičtější a mají větší pochopení pro ostatní.