Hlavní obsah

Za vynálezem SPF ochrany stojí spálený horolezec a další tři muži. Jak to bylo s opalovacími krémy?

Foto: Ground Picture, Shutterstock.com

Foto: Ground Picture, Shutterstock.com

Vyrazit na pláž bez opalovacího krému? Pro většinu lidí nemyslitelné. Bez ochranného filtru mnozí z nás nevylezou ani na zahrádku, natož k vodě nebo do hor. Chráníme se před spáleninami, stárnutím pleti a samozřejmě hlavně před rakovinou kůže. Je to pro nás stejná samozřejmost jako splachovací záchod. Přitom ale SPF krémy zná lidstvo jen pár desítek let.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

SPF ochrana je dnes součástí leckterých kosmetických přípravků. Najdete ji nejen v opalovacích krémech či olejích, ale i v balzámech na rty, make-upech, tónovacích krémech, pudrech a podobně. Před nezdravým slunečním zářením se jednoduše chráníme, jak jen to jde – nikdo se nechce spálit, dostat rakovinu kůže či mít vrásek víc, než je zdrávo. Ale nebylo tomu tak vždy, v podstatě donedávna bylo lidstvo vydáno slunci napospas.

Staré Egypťanky zkoušely kdeco

První zmínky o snahách lidí chránit se před slunečními paprsky pocházejí někdy z dob starověkého Egypta. V módě tam byla světlá, maximálně lehce zlatavá pleť, které ale v tamějším klimatu docílíte jen velmi těžko. Byla důkazem toho, že žena tráví většinu svého času v domě, nikoli prací venku – je z vyšší společenské vrstvy a může si dovolit nepracovat.

Jenže i chudší ženy samozřejmě chtěly mít pleť jako ty z vyšších kruhů, a tak zkoušely kdeco. Nejčastěji nejrůznější směsi z jasmínu, vlčího bobu a výtažků z mladých rostlin rýže. Že to moc nefungovalo, vám asi říkat nemusíme. Starověké Řekyně pak sázely na olivový olej, možná ale spíš jen proto, že byl snadno dosažitelný. A pravda, sluncem vysušenou pleť promastil asi dobře.

Neubližuje teplo, ale sluneční paprsky

Problém byl ale také v tom, že naši předci nevěděli, co víme dnes my. Věřili totiž, že za opálením a spáleninami je teplo, nikoli sluneční paprsky. To zjistil až v první půlce 19. století britský lékař Everard Home. Nezdálo se mu totiž logické, že ačkoli tmavá barva přitahuje teplo víc než světlá, lidé s tmavou pletí se spalují méně než ti se světlou pletí. Jako první tedy přišel s teorií, že viníkem není teplo jako takové, ale sluneční záření.

Zhruba dalších sto let ale trvalo, než se ji podařilo dokázat. Až Karleilham Hausser a Wilhelm Vahle přišli na to, že existuje ultrafialové záření, které za vše může. A že kdyby lidstvo přišlo na způsob, jak tohle záření od kůže lidí odclonit, mělo by vyhráno. Dokonce specifikovali i to, že nebezpečné (spalující) je UV záření v délce 280 až 315 nanometrů a právě to je potřeba odklonit. To je to, co dnes známe jako UV-B záření, které způsobuje opálení či spálení. Že existuje ještě mnohem nebezpečnější UV-A záření (315 až 400 nanometrů), které proniká hluboko do pokožky, se tehdy ještě nevědělo. Přesto to byl první a nejzásadnější krok k vynálezu opalovacích krémů.

Foto: Marija Bazarova, Shutterstock.com

Díky krémům s SPF ochranou se takovému spálení můžeme vyhnout. A pokud ne, je to jen naše chyba.Foto: Marija Bazarova, Shutterstock.com

Kdo vynalezl první opalovák?

Jednoduchá otázka, na kterou ale neexistuje snadná odpověď. Ve stejnou dobu na tomto vynálezu totiž pracovali čtyři lékárníci a každý z nich přišel se svým krémem. A i když ani jeden z nich nedosahoval dostatečné účinnosti, všechny se staly výchozím produktem, jehož zdokonalováním se lidstvo nakonec dostalo tam, kde je dnes.

Počátkem 30. let 20. století pracoval na svém opalováku Australan Milton Blake, ale také Francouz Eugene Schueller. Blake, který je ale znám spíš jako H. A. Milton, věděl, že ultrafialové záření umí absorbovat fenyl salicylát, jen nevěděl, jak ho proměnit v krém, aniž by nepřišel o důležitou schopnost. Zhruba deset let různě experimentoval a v roce 1932 přišel s opalovacím krémem. Vyrobil ho v množství 500 tub a odvážně ho uvedl na trh. A i když ochranný faktor byl minimální, dostavil se finanční úspěch a vznikla společnost Hamilton Laboratories. Než Milton Blake zemřel (v roce 1977), předal řízení své firmy synovi Richardovi, který jeho práci posunul o mnoho dál. Použil novou složku, která filtrovala UV-A záření, a nakonec dokázal zvýšit faktor ochrany svých krémů až na 50. 

Podobný příběh se ale váže i k Eugenu Schuellerovi, který už měl na svém kontě vynález barvy na vlasy. Té říkal L'Auréale (svatozář) a asi tušíte, že to je předchůdce dnešního L'Oréalu. Právě pod touhle značkou Schueller v roce 1936 uvedl na trh svůj opalovací krém Ambre Solaire. A i když i jeho účinnost byla velmi malá, dařilo se mu natolik, že mohl krémy zdokonalovat a ze své firmy vybudovat kosmetický gigant.

Foto: HalfPoint, Shutterstock.com

Dnešní opalovací krémy toho umí hodně.Foto: HalfPoint, Shutterstock.com

Spálený horolezec, nebo doktor?

Zhruba ve stejné době ale přišel s ochranným krémem i americký lékař Benjamin Green. Ten vynalezl tuhou, mazlavou, ale velmi těžce roztíratelnou červenou pastu, která měla pleť chránit před sluncem. Nabídl ji armádě, která jí vybavila své vojáky v Pacifiku. Ti vůbec nadšení nebyli, špatně se jim s pastou pracovalo, obarvovala jim oblečení a před sluncem je moc neochránila. Přesto i Green svůj vynález postupně zdokonaloval, a proto ho nelze z výčtu těch, kdo se zapsali do historie opalovacích krémů, vynechat.

A zmínit je potřeba i Rakušana Franze Greitera. Ten byl vášnivým horolezcem a na vlastní kůži několikrát pocítil, co sluneční paprsky dovedou. Ve svých 19 letech se při výstupu na horu Piz Buin spálil tak ošklivě, že okamžitě začal s pokusy na výrobu ochranného krému. Dělal je v domě svých rodičů, v době, kdy teprve začínal studovat farmacii, nicméně nakonec v roce 1946 měl i on svůj opalovák nazvaný Glacieer Cream. I ten měl k dokonalosti velmi daleko, uvádí se, že měl ochranu, co odpovídá dnešnímu SPF 2. Přesto to byl úspěch a i Greiter dál pracoval na jeho vylepšení. A založil firmu nostalgicky pojmenovanou Piz Buin, která se dodnes zabývá výrobou kvalitních opalovacích prostředků.

Zdroje: TechFocus.cz, Adelaideaz.cm, Omorfia.care, Lidovky.cz, Deník.cz

Načítám