...a máme doma puberťáka

Časopis Uzlíček únor 2008

Ještě včera se s vámi váš syn nadšeně bavil, dnes vás sotva pozdraví a na dveře pokoje si pověsil ceduli, „nevstupovat, radioaktivní území"? Vaše „malá holčička" chodí celé dny jako tělo bez duše, a když už promluví, tak jen proto, aby zkritizovala váš zjev, názory, no, prostě vás? Pak vítejte ve zkouškovém období rodičů. Zavítala k vám puberta. Její první náznaky se objevují už kolem dvanáctého roku dítěte a od té doby se rodič musí mít na pozoru.

Dítě v pubertě je značně přecitlivělé. Všechny hormonální přeměny s ním prostě mávají. Zjednodušeně řečeno neví, čí je. Cítí se osamělé, nerozumí si, je pod vlivem velkých emocionálních změn a buduje si dospělé sebevědomí. A právě to by měli rodiče podporovat.

„Rodiče -náctiletých by si měli dát pozor zejména na kritické poznámky, které se týkají image či inteligence. Věty typu ‚Ty máš tedy ránu', nebo: ‚Jak můžeš být tak blbá', mohou napáchat velké škody, a to i v případě, že je rodiče vypustí jaksi mimoděk. Teenager je totiž velmi citlivý a následky i těchto nevinných poznámek si může nést hluboko do dospělosti," komentuje největší výchovné prohřešky psycholog Radim Opatrný.

Bohužel je to tak. Váš miláček už je prostě malý dospělý a jako takový si trochu soukromí zaslouží a hlavně ho potřebuje. Samozřejmostí by mělo být před vstupem do jeho království zaklepat. Takže příště žádné zbytečné chození do jeho pokoje, protože se chcete zeptat, jestli nemá hlad - a ve skutečnosti jen chcete zjistit, co že to dělá.

Samozřejmě musíte mít přehled kam a s kým chodí ve volném čase. Vysvětlete svému dítěti, že to není zbytečné „obtěžování", ale nutnost. Seznamte se s jeho kamarády a poznejte místa, která má rád. Zároveň mu dopřejte trochu důvěry a nebuďte mu v patách, kdykoli vyjde z domu. Pokud dodržuje domluvené zásady, v kolik se má vrátit a kde bude, nechte ho. Upozorněte ho ale, že nesmí zradit vaši důvěru, jinak o svou „volnost" přijde.

Nechce se vašemu puberťákovi mluvit a na otázky typu „Co bylo ve škole?" odpovídá zásadně: „Nic?" V průběhu dospívání se děti do sebe uzavírají velmi často. Rodiče to občas vede k obavám, zda dítě psychicky nestrádá nebo nemá nějaké vážné problémy. Dlouhodobé mlčení je frustrující a nulová odezva na snahu zapojit druhého do komunikace dovádí k šílenství i ty velmi „odolné". Ale, zkuste to vydržet...

Myslíme tím samozřejmě experimentování v oblékání, účesech nebo hledání sebe sama. V této době si dítě usilovně hledá svou identitu a chce ji sdělit světu. „Rodiče by měli být tolerantní. Pokud si jejich potomek nastříká vlasy na červeno, nebo má náušnici v nose a nosí kalhoty s rozkrokem u kolen, nemyslí to jako útok na své „zaostalé" rodiče, kteří nic nechápou," s nadsázkou vysvětluje psycholog Opatrný a pokračuje: „Dítě tím dává najevo svůj postoj k životu. S tím souvisí i různé „záchvaty" vegetariánství či náhlé vyhledávání filozofických knih nebo hudby, jejíž texty jsou generační výpovědí. Rodiče by měli zachovat klid a spíš než se rozčilovat, v čem to ten jejich chodí a co to poslouchá za hrůzu, se o něj zajímat. Ptát se, nechat se poučit o novinkách, které dítě zajímají. Zákazy nic neřeší a naopak v potomkovi vyvolají ještě větší pocit vzdoru. A někdy stačí, když si rodiče vzpomenou sami na sebe. Jak vypadali a co si mysleli o starší generaci jako -náctiletí sami. Možná ve vlastních pocitech najdou návod, jak jednat se svým dítětem."

Někteří dospívající nesou pubertu velmi komplikovaně. Zvláště ti s nízkým sebevědomím nebo děti trpící rodinnými problémy se mohou snadno začít chovat sebedestruktivně. Poruchy příjmu potravy, jako je anorexie a bulimie, drogy nebo alkohol, nejsou v pubertě ničím zas tak výjimečným. A myslet si, že vašemu dítěti se všechny nástrahy vyhnou, je přinejmenším bláhové. Otázka je, jakou výchovou jste ho vyzbrojili a jak se dokáže s problémy poprat. Následující příznaky by vás měly varovat, že něco není v pořádku.

Pokud máte podezření, že s vaším dospívajícím není něco v pořádku, zeptejte se ho přímo a nečekejte, až to přejde. Neptejte se ale agresivně a už vůbec nezvyšujte hlas. V klidu si se svým potomkem sedněte a popovídejte. Pokud jste s dítětem zvyklí komunikovat a máte spolu dobrý vztah, nejspíš se vám svěří. Pokud ne, nechte ho. Než abyste svému dítěti vyhrožovali, nebo mu dokonce dali nic neřešící facku, zajděte raději za odborníkem. Dětský psycholog vám určitě poradí, jakou zvolit taktiku.

Časopis Uzlíček únor 2008