Adéla Gondíková: Chtěla jsem žít vzorově, ale nevyšlo to

Přijíždíte ze zkoušky v karlínském divadle. Copak tam chystáte?

„Zkoušíme hru, která se jmenuje Vztahy na úrovni, ale karlínské divadlo nám jen půjčuje zkušebnu, protože s výjimkou premiéry v Branickém divadle a pár představení v Divadle Bez zábradlí půjde zase o další zájezdové představení.“

Já už si říkal, že jste konečně divadelně zakotvila nastálo v Praze. Takže nadále nic?

„Stále nic. Kdysi jsem byla pár roků na Fidlovačce, ale obávám se, že jsem tam nic zásadního nevytvořila. Od té doby nic nastálo nemám, vlastně jen samá zájezdová představení. Ale vzhledem k tomu, že jsem porevoluční absolventka konzervatoře – ukončila jsem ji v roce 1993 – není pro mě pevný svazek s určitou scénou nic klíčového. Navíc, čím víc prostředí a typů práce člověk střídá, tím víc se snižuje riziko ponorky a nešťastných pocitů.“

Nesnižuje se tím ale zároveň i šance něco opravdu zásadního vytvořit?

„Asi ano. Ale já jsem notně neambiciózní tvor. Jsem ten typ ženské, která porodí, a tím pro ni skončí veškeré ambice. Dítě a zdraví, to jsou nakonec stejně dvě nejdůležitější věci. A budu-li mít na složenky, i kdybych už nikdy neměla nic vytvořit, jak říkáte, stejně budu spokojená.“

Tak jste ale nepůsobila, když vás v jeden čas bylo všude plno.

„Všechno to ale byla jen otázka nabídky a poptávky. Po konkurzech jsem nikdy nechodila, jen pokud mi někdo adresně zavolal. Totéž platí o filmu, pro který evidentně nejsem vůbec ten pravý typ. Ale že bych se živila sny, co bych ještě chtěla udělat, co by mě bavilo hrát, co bych ještě měla stihnout, než budu stará, tohle ve mně není. V tom jsem realistka. V létě mi bude čtyřicet. Před sebou mám ještě tak pět let, kdy se budu moci herectvím se ctí živit, a pak to skončí.“

Ale jděte! Jak to?

„Padesátiletých hereček jsou tuny. A v každé hře je jenom jedna. Jinak jsou všechny postavy mužské. To už mi v patnácti, když jsem šla na školu, řekl táta a měl pravdu. Ale já jsem s tím smířená. Nebo si to aspoň zdárně namlouvám.“

Pokud máte pravdu – já tomu ale moc nevěřím –, co potom budete dělat?

„Tuhle otázku jsem si taky kladla. Chtělo by to nějaká zadní kolečka. Jenže jak známo, podnikání hercům moc nejde. Zatím nevím. Musím něco vymyslet. Určitou nadějí mě naplňuje, že doba se mění. Dnes jsou všude samé seriály, což před deseti lety nebylo. Ještě donedávna vládla zábava a dnes jí kdekdo opovrhuje. Kdoví, co bude.“

Neříkejte mi – dobré herečky v letech bývají na roztrhání. Jenže jste vy dobrá herečka?

„To si právě taky zrovna nemyslím. I když to by asi měl říct někdo jiný než já.“

À propos seriály: ještě hrajete v Ordinaci?

„Skoro vlastně už ne, ale teď mi zase volali, že mě na pár dnů potřebují. To je tak, když seriál má mnoho linek a některá z nich se na určitou dobu umrtví. Já tam hrála sestřičku, která jde pak dělat sekretářku panu Kanyzovi. A to bylo vždycky tak, že když byl pan Kanyza nemocný, musela za něj jeho úkoly zvládat moje postava a já točila a točila. Pak se uzdravil a já zase točila míň, hrála jsem jen takovou civilku, co vaří a nosí kafe. Ani nevím, co se tam teď děje, jak pořád hraju, nestíhám se na Ordinaci dívat.“

Hrajete opravdu tak hodně?

„Paní Háta, která vede náš divadelní spolek Háta, je neuvěřitelně schopná žena, která umí sjednat i třicet představení měsíčně. Žádná jiná divadelní společnost tolik nehraje jako my. To vím, protože se s kolegy potkáváme u benzinových pump a oni nestačí žasnout. Takže ano, hraju hodně.“

Divadlo je vaše srdeční záležitost?

„Řekla bych, že ano. Z toho všeho, co dělám nebo jsem kdy dělala, bych ho řadila na první místo.“

Přesto vaše dlouholeté angažmá v televizní zábavě jako by divadlo zastínilo.

„Jenom zdánlivě. A opět tu šlo o nabídku a poptávku. Po škole mi nabídli práci v rádiu. Nejprve čtení zpráv, na které jsem se zrovna moc nehodila. Zkoušela jsem různé formáty, taky různá rádia, až z toho nakonec vykrystalizovala zábavná dvojice na Evropě 2, já a bratr. A někdo nás slyšel a napadlo ho vyzkoušet nás i v televizi. Zrovna v roce, kdy jsem zkoušela tři hry na Fidlovačce, jedno představení v Divadle v Řeznické a k tomu ještě jednu zájezdovku.“

Byl to snadný přechod, od mikrofonu před kamery?

„Pamatuju se, jak jsem plakala, že vlastně do televize vůbec nechci, že nás teď začnou všichni nenávidět. Vždyť jsme tady v rádiu spokojení, nic nám nechybí, naříkala jsem. Rádio jsem měla a dodnes mám ráda, pro jeho jakoby tajemství – za hlasem, který posloucháte, si můžete představovat vlastně kohokoli. To s televizí skončilo.“

A divadlo jakbysmet?

„Úplně ne, postupně se to jen tlumilo, ale ještě dlouho jsem byla v angažmá na Fidlovačce. To skončilo vlastně až s dítětem. Tehdy jsem si řekla, že budu v divadle zkoušet jen jednou za rok. A to držím dodnes. Vyhovuje mi to.“

Nezanechala na vás televizní zábava punc, který vám komplikuje další umělecké směřování?

„Já hraju stejně jen v samých komediích. A jsme opět u dobové poptávky. Lidé mají svých starostí dost a chtějí se bavit. Přijet do malého města s Ibsenem… no, fajn, ale asi bychom se neuživili. Takže pokud mám punc, o kterém mluvíte, není mi proti mysli. Nemluvě o tom, že dělat humor je nejnáročnější herecká disciplína. Rozesmát diváka je daleko těžší než ho deprimovat. Totéž platí i o televizní zábavě. Není to nic jednoduchého a my jsme se opravdu snažili dělat ji nejlépe a nejpoctivěji, jak umíme. Takže si nemyslím, že bych měla čeho litovat a ani se za co stydět. Dokonce řeknu, že jsem na to spíš hrdá.“

Co vás vlastně přivedlo k herectví? Rodinná tradice? Přebujelé ego?

„Nic takového. Já chtěla dlouhé roky pracovat s dětmi. Pak se to přeskupilo do touhy stát se zdravotní sestrou. O herectví jsem začala uvažovat někdy v sedmé třídě. Asi to bylo tím, že jsme tu a tam jezdili za bráchou uklidit mu pokoj na intru. Viděla jsem tu školu, holky s dlouhými vlasy, zatímco já chodila pořád nakrátko. Tehdy mi nějak křuplo v hlavě, že to by bylo ono. Na druhé straně jsem se ale hrozně styděla. Táta mi později řekl, že tyhle sklony odmalička odhadoval dřív u mě než u bráchy. Má na to asi jako starý divadelní ochotník nos. To je ovšem jediná stopa múzy v předešlých generacích naší rodiny. Možná gen.“

Do těch dob lze datovat onen nebývale pevný vztah, který s bratrem máte?

„Kdepak, ten jsme měli od dětství. Naopak, na škole jsme spíš proplouvali každý ve svých sférách, já na intru se svými kamarády, on, už páťák, zase se svými. Ale tam, kde jsme v Sokolově bydleli, to tak měli všichni naši vrstevníci, takže mně náš vztah s bráchou, kterému se leckdo podivuje, nepřijde nijak výjimečný. Ale asi výjimečný je, protože se nad tím kdekdo pozastavuje, a dokonce, když třeba společně moderujeme nějaký ples, lidé se s námi chtějí fotit a říkají nám, jak taky měli s bráchou tak hezký vztah, než do něj zasáhl protějšek toho druhého.“

Skříplo to mezi vámi někdy nějak závažněji?

„Ani bych neřekla. Jistě, víme, že jsme každý jiný, já spíš po tátovi, on je povahově víc po mámě. Při práci se samozřejmě hádáme a přeme, ale životně, radikálně, že bychom spolu třeba na pár let přestali mluvit, to se nestalo.“

Nevím, co ve vaší rodině znamená být po mámě a po tátovi, ale nepeskuje vás bratr třeba trochu za to, jak nakládáte se svým poněkud neuspořádaným životem?

„To určitě ne. Naopak, když přišla nějaká krize, našla jsem v něm a v jeho ženě Markétě vždycky spíš oporu. A je jedno, co znamená být po mámě nebo po tátovi. Důležité na tom je, že jsme vyrostli v úplné rodině. To se pak každý rodinný či partnerský otřes hůř prožívá a vstřebává. Takže se vzájemně podporujeme a držíme. Nemusíme si často ani nic říkat. Jeden u druhého už dokážeme mnohé vycítit.“

Jste v krizových situacích spíš plakavý nebo silný typ?

„To je pozoruhodná otázka. Myslím si o sobě hrdě, že jsem svým způsobem silný typ. Nehroutím se v slzách z každé vykolejené situace, jsem silná na to, abych zabojovala. Ale zároveň jsem tak rozervaná, že si i při vší síle popláču. Taková plačka. Umím se snadno dojmout. Na pohřbech by mě měli rádi.“

Dívka z úplné rodiny, ze spořádaného manželství. Jak to, že to neumí aplikovat na svůj vlastní život?

„Za to já ale nemůžu. Já chtěla žít spořádaně, vzorově, ale nevyšlo to. Věřte mi, že jsem si svůj život takhle nepředstavovala, a kdybych si mohla vybrat, žila bych ho jinak. To, jak to dopadlo, opravdu nebyl můj sen a není to ani můj styl.“