Hlavní obsah

Alice Nellis o tom, proč jí adopce přišla zcela přirozená, o zneuctění národního klenotu i odpuštění

Foto: archiv Alice Nellis
pátek 10:00

Její nastudování Prodané nevěsty způsobilo pozdvižení. Na premiéře se nesouhlasně bučelo, hanba, takhle znesvětit národní epos! Jak ale jde čas, představení získává víc a víc příznivců. Koho by také napadlo, že se bude na opeře smát nahlas. Režisérka Alice Nellis tohle divákům dopřála.

Článek

Na svém kontě má temná díla, jako byl seriál Pustina, i veselé a hravé přestavení, jako je opera Prodaná nevěsta, která měla premiéru letos na jaře. A právě za ní to režisérka Alice Nellis pořádně schytala. Prý zneuctila národní klenot a měla by se jít zahrabat. Když se člověk ale oprostí od všech negativních recenzí, které někdy vypadaly jako přes kopírák, musí uznat, že Prodanka v novém hávu je prostě povedená. Co režisérka, která se směje, když se o ní říká, že režíruje ženské filmy, chystá, a co má společného s první oficiální webovou stránkou České republiky?

Za svou národní operu jsme si zvolili příběh o lidech, kteří se jeden druhého snaží všemožně ošulit. V tomhle kontextu mi připadá zábavné, že vám vyčítají znesvěcení českých tradic.

Já to vnímám stejně, proto v opeře Prodaná nevěsta nevidím oslavu češství, ale oslavu české kulturní tradice, která má mimo jiné tu vzácnou vlastnost, že si dokáže dělat legraci. A to dokonce sama ze sebe. A to je v opeře velká vzácnost. Protože když už někdo napíše komický kus, tak si většinou dělá legraci z někoho jiného. Karel Sabina se trefuje do české vesnice, tedy defacto do střední třídy. Populární je ale opera podle mého hlavně díky hudbě. Je veselá, bohatá a má lehce zapamatovatelné melodie.

Však Bedřich Smetana to také občas od hudebních intelektuálů schytává. Podle nich jednoduchý a podbízivý. A přitom třeba věhlasný současný klavírista a dirigent Daniel Barenboim ho přirovnal k Beethovenovi.

Smetana sám říkal, že kdyby věděl, že ta operetka bude tak úspěšná, dal by si s ní víc práce. Možná dobře, že nedal, protože výsledek má v sobě lehkost, nadhled, něco, co snese i posluchač, který není hluboce hudebně založen. Je to prostě dobrý! A k tomu ten absurdní, skoro až poťouchlý příběh. Nikoho nezatíží, nejdete z divadla s hlavou plnou otázek, rozebraná. Proto je mi ,Prodanky´ svým způsobem líto, že s sebou pořád nese tu nedotknutelnost. Já na nedotknutelnost umění nevěřím. Protože pokud něco učiníme nedotknutelným, tak to svým způsobem pohřbíme. Proto jsem nechtěla jen přešívat kroje. Notabene když Prodaná nevěsta, která se v Národním divadle hrála dosud, je vcelku tradiční. Její režisérka, Magdalena Švecová, je nesmírně šikovná. A taky to chudák schytala. A mimochodem, i Josefu Ladovi za kostýmy k téhle opeře natrhli zadek.

Foto: archiv Alice Nellis

Zatímco jedni nenechají na Prodané nevěstě Alice Nellis nitku suchou, druzí si představení nemohou vynachválit, má totiž vše, co by mělo mít

Ocitla jste se v dobré společnosti.

To ano. Přesto mi samozřejmě není příjemné, když o mě píšou, že jsem zneuctila národní klenot a měla bych se jít někam zahrabat. Nicméně vím, že kdybych udělala operu tradiční, bude pravděpodobně zase moc tradiční. Kdybych ji udělala hodně moderní, taky to asi taky bude špatně. Takže pokud člověk nechce být za Prodanou nevěstu propírán, je jediná cesta – obloukem se jí vyhnout.

Pojďme tedy k filmu. Vás označují za režisérku ženských filmů. A vy se tomu, stejně jako teď, smějete.

Slyšela jste, že by se třeba Honzy Svěráka ptali, jestli natočil mužský film? Mě se ptají vždycky. Pak je už lepší říci, ano, můj film je ženský. Je to rychlejší a dovoluje mi to dostat se dřív k zajímavějším otázkám, protože jestli moje pohlaví automaticky znamená, že jsem natočila ženský film, pak ano, točím ženské filmy. Ale mezi námi, copak třeba film Revival o čtyřech stárnoucích chlapech je ženský film?

Anebo seriál Pustina, který jste spolurežírovala. Baví vás seriály?

Jako filmařce je mi líto, že se vzdávám filmového plátna, toho velkého obrazu, který nabízí intenzivní zážitek, jenž neruší nic kolem. Na druhou stranu mě ale formát minisérie baví jako autora, a i jako diváka. Ve filmu není čas spoustu věcí dohrát, takže třeba pro klasickou detektivku jsou minisérie lepší. Postavy, aby fungovaly, musí mít nějaké motivace, měnit se. Jako v seriálu Perníkový táta. Hlavní postava projde absolutní, ale pořád tak detailně zdůvodněnou proměnou, že bych to ve filmu nedokázala předvést.

Jste autorkou scénáře k minisérii podle knihy Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. Osud Němců na českém území, to je hodně těžké téma. Jak se vám psalo?

Když jsem tu práci vzala, vyslovila jsem přání. Postava Gerty je daná do strašné bezvýchodnosti, což v knize zvládnete, ale film je trochu něco jiného. Je to mnohem kratší, intenzivní zážitek, který nemůžete uprostřed odložit, vydýchat, zpracovat a pak zase pokračovat. Chtěla jsem mít možnost najít v celé té hrůze nějakou naději. Kateřina Tučková mi velkoryse dovolila rovinu naděje přidat. Pro mě ten příběh totiž není o omluvě, ale o odpuštění. Cokoliv hrozného se nám v životě stane, tak nemáme šanci jít dál, dokud neodpustíme. Bez odpuštění neexistuje budoucnost, tedy ani naděje.

Foto: DORIAN Films

Alice Nellis při natáčení zatím posledního filmu Buko

Vy dokážete odpouštět?

Naštěstí mi nikdo v životě neprovedl něco tak strašného, co by odpustit nešlo. Takže nevím. Ale vzpomínám si, že když jsem byla mladá a zemřel mi otec, byla jsem uražená na svět. Na „něco“, co hýbá našimi životy. Proč něco takového provedlo zrovna mně? Postupem času jsem pochopila, že musím tomu „něčemu“ odpustit. Ale asi to bylo lehčí, než kdybych měla odpustit někomu konkrétnímu. Tak doufám, že budu mít i nadále štěstí a do takové situace se nedostanu.

Z jaké rodiny pocházíte? Ptám se proto, že jste vystudovala technicky zaměřené gymnázium, pak jste přešla na anglistiku, pracovala jako překladatelka. Ještě tu máme konzervatoř a také jsem se dočetla, že stojíte za první oficiální webovou stránkou České republiky. Kde se ve vás tohle všechno vzalo?

Moje rodinné prostředí bylo normální, hezké. Rodiče byli lékaři, mám dvě starší nesmírně chytré a šikovné sestry. To, co jste vyjmenovala, souviselo spíš s dobou. Dospívala jsem na přelomu dějin. Kam půjdu po gymplu, jsem se rozhodovala ještě před sametovou revolucí. Hledala jsem něco, kde si budu moci dělat, co chci, což byla hudba. K tomu jsem si představovala, že budu překládat starou anglickou poezii, do čehož mi nikdo nebude mluvit. Ale když jsem byla v prváku na filozofii, přišla revoluce. Tím chci říci, že jsem se dětstvím a raným mládím připravovala na dobu, která nepřišla.

Takže bylo třeba změnit plány? 

Ano, a připravit se na dobu, která přišla. Zároveň jsem se musela něčím živit. V devadesátkách bylo možné cokoliv, v tom byly úžasné. Já jsem třeba pracovala na Ministerstvu zahraničních věcí. Nikdo nic neuměl a kdo se to první naučil, tak to dělal. Když se tady objevil internet, bylo jen pár lidí, kteří se o něj zajímali. A já jsem byla díky kamarádovi Pavlovi mezi nimi. Odtud ten web. Během studií jsem si vyzkoušela i spoustu dalších profesí, aranžovala jsem kosmetiku a šperky, pracovala na veterině. Čím absurdnější práce byla, tím víc mě bavila. Přišlo mi to jako vyzkoušet si spousty různých rolí a ještě za to dostat zaplaceno.

Foto: archiv Alice Nellis

Když někdo Alici Nellis řekne, že točí ženské filmy, musí se tomu smát. Vždyť co je třeba na Revivalu ženského?

Co jste si ze své normální rodiny přinesla do své současné?

Toužím vytvořit funkční rodinu pro děti, protože mně se tohoto dostalo. Rodina pro mě znamená prostor, ve kterém věřím, že lidé se mají rádi, kde všemi směry funguje základní pocit bezpečí a respektu. Můžeme se na sebe naštvat, ale když se pohádáme, dokážeme se usmířit a také omluvit, chováme se k sobě slušně a s láskou. Samozřejmě tento stav není jednoduché udržovat - je to spíš takový vnitřní prostor, do kterého se člověk znovu a znovu musí vracet, když se ta rovnováha ztratí.

Dvě děti ze tří jste adoptovali. To bylo v plánu?

Jedna z mých báječných kamarádek je adoptovaná. A protože je to opravdu skvělý člověk, říkala jsem si, když mám sílu a prostředky, proč to neudělat? Vždyť je to normální věc. Takže když jsme začali přemýšlet o dětech, šli jsme do toho. No a pak, to zná mnoho rodičů, když mají jedno, zatouží brzy po druhém dítěti. Takže nebylo nad čím moc přemýšlet. Být rodičem je strašně složitá i krásná věc. Ať už se jím stanete jakkoliv.

Ve vašem posledním filmu Buko, který přijde do kin v září, si jedno z vašich dětí zahrálo. A krom něho také další člen rodiny, kůň Láďa. Jaké to je, režírovat koně?

Díky tomu, že je Láďa náš, bylo vše jednodušší. Navíc on je něco jako vysloužilý herec, často vystupoval a k nám přišel vlastně na důchod. Fyzicky namáhavé scény, do kterých bych ho v jeho letech už nehnala, obstaral kůň Johany Spáčilové, která trénuje koně pro světové hvězdy. K tomu se ještě přidali další koně, kteří Láďovi dělali společnost, protože normálně žije ve stádě. Takže nakonec jsme s sebou na natáčení měli stabilně čtyři koně.

Foto: archiv Alice Nellis

Ve filmu Buko si zahrál i kůň Láďa, který patří režisérce

Film ale není o koních, nýbrž o strachu. Proč zrovna o něm?

Strach je součástí našeho života. Děti ho znají a umějí pojmenovat hodně dobře. My dospělí se často tváříme, že neexistuje. O to je to ale složitější, protože strach najednou přestane mít tvar. A ve chvíli, kdy něco přestane mít tvar, tak se s tím člověk hůř vyrovnává. Což nás dost omezuje. Náš film není o tom, jak se strachu zbavit. Ale jak se s ním naučit žít. Jak přijmout určitou nejistotu bytí, která je součástí života. Když to člověk dokáže, v mnohém ho to osvobodí. Takže film je vlastně hlavně o svobodě. A taky o tom, že život je často velmi směšný a absurdní. Když si tohle dokážeme uvědomit, dost to pomáhá.

Vy se svým strachům umíte postavit?

To je asi silný výraz. Spíš se strachu zkouším postavit. Protože víc než strachu se bojím toho, co ten strach se mnou provede. Pokud jde o mou práci například, nemohu se dopředu bát neúspěchu. Protože ve chvíli, kdy začnu dělat věci s tím, aby hlavně nebyly neúspěšné, vydávám se na cestu do pekel.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek