Hlavní obsah

Stále nemám odvahu říct, že jsem spisovatelka, míní Alena Mornštajnová

Foto: Vojtěch Vlk

Svoji první knihu psala více než deset let, dnes je uznávanou autorkou a její díla se dočkávají nejen dotisků, ale i překladů do mnoha světových jazyků. Alenu Mornštajnovou nejvíce proslavila Hana, prvních hejtů se jí dostalo s Listopádem.

Článek

Naprosto přesně si pamatuji, kdy jsem Alenu Mornštajnovou (58) objevila. Psal se rok 2017 a lidé v mém okolí začali houfně sdílet nadšení z knihy, která měla na přebalu žloutkový věneček. Hana. Byla jsem v té době poblázněná do severské krimi a české autory jsem trochu opomíjela.

Rok se s rokem sešel a Hanu stále všichni opěvovali. To už mě zaujalo a sáhla jsem po ní. Přečetla jsem ji na jeden zátah, úplně mě uhranula. Okamžitě jsem si sehnala předchozí autorčina díla a nemohla jsem uvěřit, že mi tenhle čtivý a zároveň hodnotný literární skvost unikal. Velká očekávání jsem měla i od dalších jejích knih, nikdy jsem nebyla zklamaná.

Rozhovorů jste za svou spisovatelskou kariéru dala nespočet. Která otázka se opakuje a na jakou naopak stále čekáte?

Nejčastější je asi na knihu, kterou právě píšu. A to je přesně ta otázka, na kterou nemůžu odpovědět, protože vlastně sama nevím, jaká kniha z mé původní myšlenky nakonec vznikne. Text se během psaní vyvíjí, některé původní nápady zmizí a nové se objeví. Nechci tedy čtenářům slibovat něco, co v textu nakonec vůbec nebude. A taky jsem v tom trochu pověrčivá. Věřím, že o knize se nemá mluvit, dokud není hotová.

A pokud jde o otázku, kterou bych chtěla dostat, upřímně – myslím, že jsem odpověděla na všechny možné otázky. I na ty, které jsem nikdy nedostala.

Jakou cestu jste musela ujít, než jste se stala jednou z nejprodávanějších českých spisovatelek? 

Napsáním první knihy jsem si splnila přání. Samozřejmě jsem chtěla, aby kniha vyšla a lidé ji četli, ale důležité pro mě bylo už to, že jsem knihu vůbec dopsala. Nebylo to vůbec snadné, psaní Slepé mapy mi trvalo více než deset let a dokončení textu jsem považovala za úspěch.

Když se potom v nakladatelství Host rozhodli Slepou mapu vydat, byla to třešinka na dortu. Tou dobou už jsem psala další knihu, ale stále ještě jsem učila a překládala a nepočítala jsem s tím, že by se psaní mohlo stát mým hlavním zaměstnáním. Ale čtenáři si mých knih všimli, povídali si o nich na sociálních sítích, začala jsem dostávat pozvání na besedy a mé knihy se začaly překládat do cizích jazyků. Najednou jsem zjistila, že veškerý svůj čas věnuju knihám – psaní, besedování o knihách, cestování za čtenáři a zase psaní.

Foto: Vojtěch Vlk

Alena Mornštajnová učila angličtinu a překládala, ale v současnosti se věnuje už jen psaní

Kdy jste se začala cítit jako spisovatelka a kdy jako úspěšná spisovatelka?

Spisovatel je pro mě Karel Čapek. Já stále ještě nemám odvahu říct, že jsem spisovatelka. To mi přijde příliš sebevědomé. Považuju se za autorku knih, povídek, pohádek, textů… A úspěch? Každý za něj považuje něco jiného. Pro mě bude úspěch, až si budu moct říct: „Jo, tohle se mi povedlo. Přesně to jsem tím textem chtěla říct, tak to má vypadat.“ Prostě – výsledek může být vždycky lepší.

A jak byste se představila té hrstce lidí, kteří vás a vaši tvorbu neznají? Jaké knihy píšete?

Snažím se, aby každá má kniha byla trochu jiná, ale všechny texty mají určitě jedno společné. Ať se jedná o knihu odehrávající se v minulosti, nebo současnosti, ať se jedná o příběh na základě skutečných událostí, nebo naprostou fikci, vždycky stojí v centru mého zájmu rodina a mezilidské vztahy. Rodina a dobré vztahy je to nejdůležitější, co v životě máme. A velkou roli samozřejmě hrají takzvané velké dějiny, které ovlivňují životy každého z nás. Pandemie a současné dění na Ukrajině jsou toho důkazem.

První knihu jste psala víc než deset let, protože jste se dle svých slov musela psaní naučit. Co to obnášelo?

Věděla jsem přesně, co chci psát, jakou myšlenku do knihy vložit a jaký příběh vyprávět, ale neuměla jsem obrazy, které jsem viděla před očima, převést do slov. To jsem se musela naučit a nebylo to vůbec snadné. Vlastně dodnes nepíšu snadno. Každou větu přepisuju a proškrtávám, aby byl text výstižný, ale působil lehce a svižně. Proto mi psaní trvá tak dlouho.

Kde sbíráte témata? V rodině máte hodně lékařů a rozhodně ne tak vyhrocené vztahy, jako bývají ve vašich knihách. Z vlastních zkušeností tedy nečerpáte, nebo ano?

Idylické to není nikde a i my občas zažíváme těžké chvíle, ale je pravda, že mám v rodině velkou oporu. Uvědomuju si, že to nemůže říct každý. A kromě lékařů najdete v mé rodině pestrou paletu povolání jako všude jinde. Témata ale ze své rodiny nečerpám. Takové knihy prostě nepíšu, i když jsou jistě i autoři, kteří klidně zavedou čtenáře do svého soukromí. Klobouk dolů, já bych tak otevřená být nedokázala.

S tématy ale potíž nemám. Žiju mezi jinými lidmi, potkávám se s nimi, dívám se kolem sebe, a aniž si to uvědomuju, všechno se mi ukládá někde v hlavě a vyplave na povrch v tu pravou chvíli, kdy to potřebuju.

Foto: Vojtěch Vlk

Ač patří mezi nejpopulárnější české spisovatelky, sama se považuje spíše za autorku knih

Jak poznáte, že je téma nosné, že z toho bude dobrá kniha?

Takto nad tématy nepřemýšlím. Píšu prostě o tom, co mě momentálně zajímá a o čem chci vyprávět.

Co obnáší příprava na knihu a jaké psací rituály máte?

Podstatnou část práce na knize zabere rešeršování. Takže si čtu o daném tématu, dívám se na filmy, mluvím s pamětníky nebo přímými svědky událostí. A pak prostě píšu. Většinou celý den a při šálku kávy.

Být spisovatelka je osamělé povolání. Nechybí vám společnost, kolegové?

Zjistila jsem, že v mém případě psaní vůbec osamělé není. Naopak, jsem obklopená lidmi snad ještě víc, než když jsem učila a překládala. Samotou rozhodně netrpím, spíš ji vyhledávám.

Píšete knihy o vztazích, ale říkáte, že je recenzenti vnímají jinak. Jak?

Často se o mých knihách píše jako o rodinných ságách. Ano, do jisté míry je to pravda. Pro mě jsou ale nejdůležitější vztahy mezi postavami. Proto říkám, že mám stále ještě na čem pracovat, co zlepšovat.

Co na vašich knihách oceňují čtenáři a zajímají vás názory literárních kritiků?

Doufám, že mé knihy jsou zajímavé pro všechny. Nebo bych si to alespoň přála. Ohlasy na knihu sleduju pár týdnů po vydání, abych viděla, jak čtenáři knihu přijali. Recenze nevyhledávám, ale samozřejmě na ně narážím. Už u první knihy jsem ale zjistila, že jak čtenáři, tak odborní recenzenti vkládají do svých referencí o knize svá očekávání. Nepíšou o tom, jestli je kniha dobrá nebo špatná a v čem, ale jestli jsem naplnila jejich představu, jak by měla kniha vypadat, nebo ne. A každý čeká něco jiného, takže přirozeně všechna očekávání naplnit nemůžu, ani kdybych napsala tisíc variant jedné knihy. Takže nemá cenu se tím zabývat.

Na Listopád prý přišly i první hejty?

Právě – to je kniha, u níž bylo jasné, že zastánce socialismu a rusofily nepotěší. A to se také stalo.

Foto: Vojtěch Vlk

Průlom Alena Mornštajnová zaznamenala s Hanou. Po jejím dokončení si udělala radost knížkou pro děti

Kterou svou knihu máte nejraději, která vám dala zabrat? Třeba o Listopádu jste říkala, že jste si nebyla jistá, zda ho dokončíte...

Každá má kniha je svázaná s určitou etapou mého života, s každou mám spojené jiné vzpomínky a všechny je mám stejně ráda. Listopád pro mě byl možná těžší, protože je to kniha o něčem, co se (naštěstí) nestalo (pozn. red.: příběh je o tom, jak bychom žili, kdyby v listopadu 1989 socialismus neskončil). Musela jsem víc fabulovat, ale přitom se snažit být co nejvíce pravděpodobná. Ale když už jsem začala a napsala první kapitoly, věřila jsem, že knihu dokončím. Nerada cokoli vzdávám.

Někteří herci se na svoje filmy nedívají, protože už nemohou svůj výkon změnit. Co vy a vaše knihy, změnila byste s odstupem času něco?

Ne. Nikdy už je znovu nečtu. Raději se zabývám novými texty.

Jak jste se dostala k psaní pro děti?

Je to pro mě odpočinek a návrat do krajiny dětství. Vlastně je píšu spíš pro sebe než pro děti. Strašidýlko Stráša je kniha, která mi pomohla trochu ze sebe setřást hrůzu, která se na mě nalepila při psaní Hany. Knihu Teribear – Tajemství modré krabice jsem napsala pro nadaci Terezy Maxové, která pomáhá najít dětem domov a i můj červený plyšový medvídek Teri v knize hledá své místo ve světě. A kniha Kapka Ája, která vyjde během jara, byla mou potěchou pro duši po napsání Listopádu.

Kdo je váš první čtenář? Konzultujete s někým již samotný námět?

Mám dvě první čtenářky. Dceru a švagrovou. Ale před dokončením knihu nedávám číst nikomu. A co píšu, zpravidla řeknu jen svému nakladateli, aby věděl, na co se připravit.

Foto: Vojtěch Vlk

Díky učení si Alena Mornštajnová zvykla vystupovat před lidmi a besedy s čtenáři si užívá

Podle Hany byla nastudována divadelní hra. A měl být i film. V jaké je to fázi?

Hanu hrají v brněnském národním divadle a v Klicperově divadle v Hradci Králové. Obě představení jsou výborná. A film se stále připravuje. Už čtvrtým rokem.

Co děláte, když nepíšete? 

Psaní mi zabírá většinu času, ale taky hodně čtu. Už dlouhá léta cvičím každé ráno jógu, když to jde, tak si jdu zaplavat, mám ráda svou zahradu, když jsem doma, chodím do kurzu keramiky, chtěla bych mít víc času na osvěžení svých základů cizích jazyků, ale ve španělštině budu asi věčný začátečník. Skoro každý večer hrajeme s mužem šachy. Jsem špatná, ale nadšená šachistka. A popovídání s kamarádkami u šálku kávy, to je ta nejlepší relaxace.

Covid vám překazil plány cestovat s Hanou – chtěla jste potkat čtenáře za hranicemi. Vynahradíte si to?

Pár zahraničních cest už mám za sebou a další před sebou, tak doufám, že mi plány opět něco nezhatí. Cestuju ráda, i když je to někdy dost únavné a stresující.

Na jaké knihy se můžeme letos těšit a na čem právě pracujete?

Tak přece jenom došlo na nejčastější otázku! Jak jsem už řekla, společně s Galinou Miklínovou dokončujeme knihu pro děti o kapce vody, která se jmenuje Ája, chodí do školy pro vodní kapky, a než se vydá do světa, musí se toho hodně naučit: třeba jak se proměnit v kroupu, jak se vypařit nebo jak se vyhnout nepříjemné proceduře spláchnutí do záchodu. Je to kniha veselá a i docela malinko poučná. Já chci totiž dětem především dělat radost. Té není na světě nikdy dost. A taky mám samozřejmě rozepsanou další knihu pro dospělé.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek