Barbora Hrzánová: V seriálech bych se zbláznila

Má ta Slavia i jiné důvody?

„Má, ale veskrze prozaické a vždy jiné. Jednak to mám kousek domů, a dnes navíc mám představení vedle ve Viole.“

Kam jdete hrát pásmo cikánské lidové slovesnosti Šunen, Romale, zatímco smutný lid televizní vás marně vyhlíží v některém seriálu.

„V tom ale nemusíte hledat apriorní negativní postoj. Nejsem sama sobě dobrým dramaturgem. Dám na instinkt. Když instinkt mlčí, použiju kyvadýlko. Ale ze všeho nejvíc mě zajímá společnost, ve které budu, lidi kolem mě, protože to je na volné noze to úplně nejzásadnější. A podle toho se rozhoduju. Nechci být a nemusím být s žádnými pitomci a taky nejsem. Tohle se ale týká spíš divadla. Že mě není vidět v seriálech, má poněkud jiné důvody.“

Jaké?

„Těžce nesu, když někdo ovládá můj volný čas. Nepřeju si, aby produkce měla v moci všechny mé volné dny. Z toho bych se zbláznila. Vím, jak to vypadá. Ve čtyři ráno vás někde naloží, učíte se litanie textů na jedno použití a hrajete do skla. To je reálný odhad sil, skutečně bych to fyzicky nezvládla. To raději pojedu na pět zájezdů na Moravu, než si vydělám jeden takhle vydřený honorář. Neříkám to s absolutní platností, herec nikdy neví, co ho potká, ale v této fázi jsem šťastná, že z žádných důvodů něco takového dělat nemusím.“

Prý neumíte lhát, a i proto prý řeknete každému všechno narovinu. Herečka jste ale výtečná. Cožpak se lhaní nedá zahrát?

„Herectví je hra, to je něco docela jiného. Ne, skutečně, kdybyste mě někdy viděl při pokusu lhát, pochopíte, že to s herectvím nemá nic společného. Výsledek je tak příšerný, že pocit trapnosti přepadne i toho, kdo měl být původně obelhaný. Prostě mi to nebylo dáno. Táhne se to už odmala, kdy jsem se naučila všechno na sebe prásknout, průšvihy ve škole jsem vykřikovala už na schodech, protože jsem věděla, že jakkoli by to bylo lákavé a jistě i bezpečnější, pouštět se do lhaní nemá smysl. Za tu žaludeční újmu, kterou mi to působilo, to nestálo.“

Dokážete tedy říct otevřeně, že v téhle partě hrát nebudete, protože je tam jmenovitě ten a ten a ta a ta?

„Ano. Taky skutečně s některými lidmi nehraju. Překvapivě to nebývá z politických důvodů, protože takových lidí jednak už moc nezbylo, a navíc by se u nich dal najít úhel pohledu, z něhož by je člověk snad i pochopil. Spíš jde o kolegy, kteří v sobě nosí černotu nebo kteří mají tak zbytnělé ego, že už se vedle nich nikdo nevejde. A být tam jen proto, abych mu dělala odrazovou zeď pro jeho monolog, to si ráda odpustím. To budu raději třeba v lese na houbách.“

Zase mi oči zajely naproti ke Zlaté kapličce. Vám ne? Po angažmá, jakémkoli angažmá, se vám nestýská? Je to bez něj lepší?

„S manželem Radkem jsme oba bez angažmá od roku 1999. Tehdy jsem odešla z Divadla Na zábradlí, kde to už nešlo dál, a neměla jsem tušení, co budu dělat. Už jen proto, že v divadle jsem vyrostla a představovala si do té doby, že bez dennodenních divadelních rituálů nemůžu existovat. Ale dnes bych opravdu neměnila. Když pánbůh dá a půjde to dál jako doposud, budu si užívat svobody, protože ta se nedá ničím vykoupit.“

Určitá jistota, kterou divadlo skýtá, vás neláká?

„Myslíte sociální jistotu. Jediná sociální jistota je smrt. Podívejte, když jsem odcházela, brala jsem v divadle pět tisíc, Radek to krátce předtím dotáhl asi na tři. Měli jsme malé dítě, po odchodu z divadla nebylo ani na plínky. Nechci to nijak dramatizovat, ale už jsem byla domluvená s panem ředitelem Fejkem z pražské zoo, že k němu půjdu pracovat.“

Hrát Čechova plameňákům?

„To sotva, ale jakoukoli pomocnou práci. Za vyšší plat, než jsem měla v divadle. Důležité ale je, že jen co jsem se tou myšlenkou začala zaobírat, jako lusknutím prstů se začali ozývat producenti a režiséři, a najednou to šlo.“

Kdybyste zůstala v angažmá, zřejmě by ani neměl šanci vzniknout Hrdý Budžes, představení příbramského divadla. Jak se vám žije v jeho záři – nebo snad stínu? Nepřehlušuje tak trochu všechno jiné, co děláte?

„Takhle se na to nedívám. Spíš ho opět vidím z toho pohledu, že jsem ve velmi dobré společnosti, včetně techniků, garderobiérek, inspicientky, a je to dohromady s kolegy tak vzácné společenství, že si užíváme každý zájezd a děkujeme, že to představení máme.“

Chystáte třeba něco, co by stín Budžese převýšilo?

„Nejsme ve sportu, takže nepřevyšujeme, nepřekonáváme, necháváme spíš volně plynout. Ale za tu otázku jsem ráda, i když stíny, které vidíte, nerozptýlí. Připravili jsme v Divadle Na Jezerce dramatizaci třetí knihy Ireny Douskové, Dardu. Bude mít premiéru v prosinci a Helenka Součková už je v ní dospělá, je herečkou dávno po čtyřicítce a ocitá se v dramatickém zlomu života.“

„Zrovna včera jsme byli v Ústí nad Labem ve velké opeře, která byla nacpaná, a bylo to krásné představení. Ale cítila jsem z hlediště určitou rozpolcenost, zvláštní napětí, které nezahnal ani závěrečný potlesk vestoje. Ptala jsem se tedy potom, kdo tam vyhrál volby, a když mi řekli, že komunisti, už mi to bylo jasné.“

Nesvádějí takové momenty k aktualizacím textu, k dobovým narážkám? Nebo aspoň k zapálenějšímu výkonu?

„Aktualizace nemám ráda ani jako divák, takže v žádném případě. A Budžes je navíc pro mě něco tak snad až posvátného, že ho nehodlám špinit nějakými dobovými půtkami. A současně je ta hra pro mě příkladem tak čirého antikomunismu, že už nic přidávat nepotřebuje, ani do textu, ani interpretačně.“

Nemobilizuje vás současná situace k nějakému mimouměleckému aktivismu?

„Přiznám se, že jsem přestala kupovat tisk, nemám televizi, zprávy poslouchám jen na Vltavě, kde jsou přijatelné. A jen co jsem se o politické dění přestala zajímat, takhle se to otočilo. Pobídlo mě to ale k tomu, abych byla ještě důslednější v řešení problémů, na které dosáhnu, abych si pořádek udělala na dosah ve svém okolí. Vysoká politika v mém dosahu není, protože, jak vidíme, ať je to Petr nebo Pavel, to vždycky skončí u prachů.“

Včera jsem si uvědomil, že vám už je o hezkých pár let víc, než bylo tatínkovi, když odešel. Taky si to uvědomujete?

„Uvědomuju, a to dost často. A dokonce jsem si po dosažení čtyřicítky, což byl i jeho věk, život otočila docela dost jiným směrem. A protože nevěřím na náhody, přisuzuju to tomu vlivu.“

Vzpomínáte na něj často? A v dobrém?

„Ano, už jen proto, že náš Tonda je mu víc a víc podobný. Máme doma kudrnaté, šedomodrooké stvoření, malýho Hrzána. A nemám proč na něj vzpomínat jinak než v dobrém.“

Stále v dobrém, i když žena, za kterou lezl po fasádě domu a spadl, nebyla vaše maminka?

„Vždyť už byli dlouho předtím rozvedení. Od mých čtyř let k nám jezdil na návštěvy, vídali jsme se, ale jinak měl přece svůj vlastní život.“

Vzpomínáte na něj lidsky i profesně? Co vám z toho i onoho soudku dal?

„Víc a víc si uvědomuju, že v typu, jaký představoval, při tom, jak vypadal, i při tom, co uměl, hrál s nebývalou něhou. To ve spojení s komediálním talentem, který měl, i s tím, jak byl drobný a křehký, ale přitom zůstával chlapem, mi s odstupem let, jak  jsem starší, přijde ojedinělé.“

Jaké vlastnosti po něm máte?

„Jo, to kdybych věděla! Daleko víc asi budu po babičce z máminy strany, cholerická, impulzivní. I když teď už jsem skoro beránek. Roky na sobě v tom směru tvrdě pracuju. Dospěla jsem už do toho potěšitelného stadia, že když taková situace nastane, sice stejně vybuchnu, ale dokážu se sama na sebe s pobavením podívat a už mě to nestráví jako dřív.“

Tatínek nebyl cholerik?

„Vlastně taky. Ale já už vím, co po něm mám! Vzpomínám si, že mi máma vyprávěla, jak ten malej Jirka chodil domů a chlubil se, jak to nandal nějakému o dvě hlavy vyššímu chlapovi. Tak to mám po něm. Jako bych v některých momentech zapomínala, jak vypadám. Nedávno jsem na punkovém koncertě svého syna umravňovala nějaké dvoumetrové habány, evidentně starší, kteří dělali, že pogují, ale přitom brutálně strkali a vráželi do skupiny šestnáctiletých holčiček pod pódiem. Tak jsem si je podala, pěkně za flígr a: Co to děláš, ty vole! Na tohle už jseš starej! A vypustila jsem ho. Chvilku na mě z té vejšky koukal a pak schlíple zabrumlal: Promiňte… Pouštím se do zdánlivě ztracených bitev. Ale překvapím. Možná proto ještě žiju.“

Jste celá, takže i tentokrát vám boj s větrnými mlýny prošel. Zaujala mě jiná věc: Tonda hraje v punkové kapele?

„Nejen to. Už asi osm let hraje na housle, právě jste se minuli, pospíchal do hodiny. Se svými vrstevníky hraje na baskytaru v kapele Sirotčinec a učí se na ni hrát ještě lépe u mého kamaráda Franty Raby. A nejnověji se ještě se spolužákem z lycea stal členem naší skupiny Condurango. Ta teď bude vydávat první album a já na stará kolena musela napsat pár bigbítů, aby kluci měli co hrát.“

Může z rodiny do x-tého kolena herecké vzejít neherec? Že bychom se toho v Tondově případě dočkali?

„To teď vůbec nevím. Beru to zatím vylučovací metodou: ekonom nebude, právník nebude, lékař nebude. To je vcelku jasné. Technický typ taky není. Manuálně je na tom po mně, to znamená nula. Takže toho moc nezbývá. Hodně sázím na jazyky, pro které bude mít z francouzského lycea průpravu. Zbývá muzika, film… a už jsme u herectví. Je v divadle odmalinka, na zkoušky Hrdého Budžese se mnou chodil, a nebylo mu ještě ani pět let. Kojila jsem ho v rádiu. Byla bych popravdě dost překvapená, kdyby si vybral něco jiného.“