Hlavní obsah

Barbora Kodetová: S Pavlem jsem jen díky tátovi

Foto: isifa

Přesto, že se Bára Kodetová věnuje především rodině, občas si chvilku na společenský život vyšetří. Zde je například na křtu knihy Lapena mezi muži

23. 1. 2013

Že příslušnost k výraznému rodu neznamená u nás vždy jen med, vyplynulo při našem povídání náhodou. A tak to zůstalo i v rozhovoru, protože, jak Barbora Kodetová několikrát zdůraznila, ji to netrápí.

Článek

Vysvětlete mi na úvod jednu nejasnost: když jsme si telefonovali poprvé, pospíchala jste do divadla, ale včera jste mi řekla, že jste na mateřské. Jak to tedy s vámi je?

„Jsem na mateřské, téměř už třináct let. Sice jsem si z ní občas na chvíli odskočila, natočila jsem jednu řadu seriálu Redakce, několik dílů Pošty pro tebe, pohádku Peklo s princeznou, taky jeden velký projekt s Američany. A krásný studentský film s mladým americkým režisérem. To jsem byla ještě doma s Lilynkou. Jenže jak potom dětí přibývalo, ubývalo práce. Času je málo. Teď jsme se ale přestěhovali do Prahy a já očekávám, že až se tu zabydlíme a děti ještě trochu povyrostou, mohla bych pomalu už začít zase dělat své původní povolání.“

Jak to, že jste tedy pospíchala do divadla?

„Skloubit rodinné povinnosti s divadlem je těžké, ale vždy se snažím mít alespoň jedno dvě představení, která by mě udržovala v kontaktu s mou prací. Své zázemí jsem našla v divadle Na Jezerce, kde jsem hrála úžasné představení Válka Roseových a kde teď hraji Olivii v Shakespearově Večeru tříkrálovém. Těším se na další, jistě krásné role, které přijdou.“

Udržet si víc rolí nešlo, nebo jste nechtěla?

„Jsem velice konzervativní člověk, vyznávám tradiční model, kde rodina je na prvním místě. Moje máma se čtyřicet let starala o nás a o tátu. Tohle mám v sobě. Rovněž tak úctu k silnějšímu partnerovi. Neskrývám, že mi divadlo chybí, ale rodina je pro mě důležitější. Takže se nikam neženu, skutečně čekám, co přijde, a každá práce, která mě potká, je pro mě radost a také odměna za tu – ve velkých uvozovkách – oběť, kterou přináším. V takhle velké rodině nemůžou dva dělat kariéru. Pavel je výjimečný člověk i muzikant. Jeho pracovní vytížení je obrovské a on potřebuje zázemí. A já mu je ráda poskytuji. Vážím si ho.“

Foto: isifa

Tři dcery jsou životní radostí Barbory i jejího muže Pavla Šporcla, který tu nejstarší vyženil

Předpokládám, že divadlo ve vašich preferencích vždy vítězilo nad filmem a televizí.

„To každopádně. Televizi i film jsem opět považovala za určitou formu odměny, ale nikdy pro mě nebyly tak stěžejní a důležité jako divadlo. Taky jsem hodně věcí odmítala, protože jsem v zásadě plachý člověk a některé věci se mi příčilo dělat. O divadle jsem měla a stále mám idealistickou představu: že má přinášet určité poselství, obohacovat lidi, učit je vzájemné komunikaci, pomáhat jim chápat situace a vztahy, které život přináší. Jako mladá jsem takové představy měla i o fungování divadla a pracovních vztazích v nich. Ale už vím, že některé věci mi nepřísluší měnit. Že nejdůležitější je svoboda a vnitřní klid.“

Přitom paradoxně se zdá, že film vám přinejmenším v posledních letech přeje víc než divadlo, kde hrajete skutečně sporadicky.

„To je pravda, a mě to začalo hodně bavit. Film je zábava, když se povede, i velká radost, a na rozdíl od divadla není tak pomíjivý. Teď v létě jsem shodou okolností natočila hned dvě krásné věci. S Terezou Kopáčovou-Vrábelovou televizní film Chromozom Ypsilon z cyklu Nevinné lži, kde s Terezkou Brodskou hraju ženu z lesbického páru. A pak, mnoho let poté, co jsem panu režisérovi Cieslarovi odmítla jednu roli právě z důvodu své plachosti a nechuti k odhalování, mi nabídl úlohu ve svém novém filmu Colette, kde hraju zestárlou hlavní postavu dívky, která přežila koncentrační tábor. Bylo to velmi náročné nejen pracným líčením a tím, že se točilo v angličtině, ale hlavně proto, že člověk nesměl nic hrát a jen mít neustále na mysli všechno to, co Colette v koncentráku prožila. Velmi intenzivní, hluboká, krásná práce.“

Z očí tedy nesejdete. Nehrozilo to při tak dlouhém výpadku intenzivní práce?

„Já mám herectví v genech a ve svém srdci. To, že momentálně pracuji méně, je jen pauza, důležitá pauza v mém životě. Neskromně si dokonce myslím, že můj přínos divadlu teprve přijde. Přinejmenším v to doufám a střádám si na to. Mám své sny a představy o tom, co budu dělat, až to půjde. Chtěla bych například učit, na to se moc těším.“

Po čtvrtstoletí u divadla očekávat, že to podstatné teprve přijde…? Zvláštní.

„Právě že jsem od šestnácti pracovala opravdu intenzivně. Byly doby, kdy jsem hrávala i třicet představení do měsíce. Pak ale přišlo období, kdy jsem měla pocit, že už jsem na jevišti všechno řekla a že je čas se zastavit a načerpat další zkušenosti. V tom čase jsem si splnila velkou životní touhu, a tou bylo dítě. A protože jsem v té době točila s Američany Dunu – mimochodem famózní zážitek na celý život, na který nikdy nezapomenu –, byla jsem finančně zajištěná.“

Zážitek na celý život? Povídejte. V čem?

„Úplně ve všem. Třeba v tom, že si opravdu váží herce, respektují jeho osobnost, a když si ho vyberou, mají ho rádi. Mě opravdu milovali. Režisér pokračování Duny mi zase zrovna nedávno poslal SMS, kde mi psal, jak se mu se mnou krásně pracovalo a jak na to vzpomíná. Tam se mi ověřil ten rozdíl: lidé zvenku mě vnímají jen jako mě, Báru, kdežto některé zdejší jako bych pořád něčím provokovala.“

Foto: isifa

Spokojené manželství živí i oboustranná láska k hudbě

Čím?

„To se těžko definuje. Tátu pokládalo hodně lidí za velmi problematického, a když se podíváte na jeho polistopadovou filmografii, moc toho nenajdete. O jeho posledním filmu Sentiment téměř nikdo neví. Určitě se pohled na mě určuje i tím, že jsem Kodetova dcera.“

Je to jen pocit, nebo to cítíte i v konkrétních dopadech?

„Asi i v nich. Ale nemá smysl je konkretizovat. Žiju v téhle zemi. Patřím sem, chci tady vychovat své děti a musím se se svými možnostmi popasovat. Také záleží na tom, s kým pracujete. Naštěstí všechno, co jsem dělala v poslední době, bylo krásné setkání s mimořádnými lidmi. Vždycky záleží na lidech.“

Člověk by si myslel, že být Kodetová, s uměleckými kořeny sahajícími až k Vendelínu Budilovi, je povznášející. A ono ne?

„Jak v čem. Naše rodina je pro zdejší společnost přinejmenším netypická. Plodí to až určité obavy, strach z konfrontace. Dvě stě let kontinuálně trvající herecká linie, obohacená výtvarnými, intelektuálními i jinými složkami. Takových rodů je i ve světě málo. Vendelín Budil je toho dobrým příkladem. V Plzni se má stavět nové divadlo a zase prý nebude pojmenované po Vendelínu Budilovi. Při všem, co Budil pro plzeňské divadlo a pro Plzeň samotnou udělal. Tamní staré divadlo, které právě Budil vybudoval a léta v něm řediteloval, vedl jak činohru, tak operu a balet, měl letní scénu a mnoho dalšího, jmenuje po Josefu Kajetánu Tylovi, který, ve vší úctě k němu, s Plzní neměl společného nic než to, že tam s prominutím zemřel ve škarpě. To je povznášející?“

Foto: isifa

Na křest knihy Jiří Kodet: ty a já vyrazila celá rodina

Myslím, že vnitřně ten pocit náležitosti k takovému rodu může i tak povznášet. A navenek… Víte přece, že doma není nikdo prorokem.

„Je to tak, jak to je, a je to správné. Žijeme v téhle zemi a má to svůj velký význam. Ta rodinná tradice je fascinující a já jsem na ni hrdá. Navíc čas hodně věcí mění a ještě změní. Věřím tomu, že i hodnoty se posouvají.“

Ve vašem rodu převažuje herectví a výtvarné umění. Dá se někde v dávných větvích najít i hudba, nebo vstoupila do rodiny až s vaším partnerem Pavlem Šporclem?

„Umění, včetně hudby, lze najít i v rodině mé mámy, která je Slovenka z ,grófského´ rodu, v němž se vyskytovali politici, faráři, výtvarníci a také operní zpěvačka, která ,soupeřila´ s Emou Destinovou. Prababička Budilová-Steimarová byla herečka i zpěvačka. A k divadlu hudba neodmyslitelně patří. Odmalička jsem poslouchala klasickou hudbu hlavně díky tátovi, který ji miloval. I ve tři ráno mě dokázal přivést ke gramofonu, kde hrál Beethoven, a vysvětloval mi, jak a čím v té které pasáži skladatel trpí a kde je šťastný. Naučil mě klasickou hudbu vnímat, cítit a milovat. Bez toho bych s Pavlem nebyla. A vlastně bych nebýt otce, Pavla asi ani nepotkala.“

Jak tomu mám rozumět?

„Pavel viděl tátu hrát ve Stavovském divadle roli dirigenta Furtwänglera – shodou náhod v ní viděl tátu a ne pana Němce, který s ním alternoval. Náhody neexistují… Protože tátu po představení minul, napsal mu obdivný dopis. Ten se mi časem dostal do rukou, přečetla jsem si ho a šla mu za něj poděkovat. A díky tomu jsme spolu. Vlastně díky tátovi.“

Jak vypadá běžný den ve vaší rodině? Pan Šporcl cvičí denně mnoho hodin na housle, což musí, vy se často učíte role, patrně i nahlas, do toho děti…

„Ano, Violetka už taky hraje na housle a na klavír a rovněž zpívá. Lilynka dělá gymnastiku, takže neustále provádí prostocviky. A Sophinka, která z nich zdědila nejvíc komediantského talentu, se vzteká, ječí k tomu, piští, křičí a zpívá svým chraplavým hláskem. Je to veselé. O Štědrém dnu se holčičky angažovaly i v kolektivní recitaci. Hoj, ty Štědrý večere, ty tajemný svátku, deklamovaly tak výrazně, že by měl táta velkou radost, protože přesně tuhle báseň recitovával se svým dědečkem Jiřím Steimarem.“

Tři holčičky. Další Kodet se nezdařil. Mrzí vás to?

„Myslíte další Šporcl? Nemrzí, protože synové často mívají s výraznými otci konfrontační problémy. Naopak holky budou tátu vždycky milovat a obdivovat, ale poměřovat se s ním tolik nebudou. A kdyby je snad napadlo poměřovat se s mámou, udělám všechno pro to, aby věděly, že já je budu vždycky milovat, a věřím, že je naučím být sebevědomé a silné.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.