Chůva od vedle

Kapacita mateřských škol nestačí a ještě nějakou dobu stačit nebude. Na státní dotace do předškolních zařízení peníze nejsou. Vláda chce proto zavést institut „maminky od sousedů" či „chůvy od vedle".

Nic nového pod sluncem. Maminky si vzájemně hlídají děti odjakživa. Celodenní péče o cizí dítě by však měla být poněkud sofistikovanější a měla by se odehrávat na smluvním základě. Vzájemná rodičovská výpomoc v podobě tzv. Tagesmutter existuje například v Německu, Rakousku a Švýcarsku a je stále oblíbenější. „Denní matky" jsou ženy, které se ve své domácnosti pravidelně a za úplatu celoročně věnují dětem od věku nemluvňat až po školní docházku. Ve Vídni je dokonce v soukromé péči „denních matek" více než polovina dětí. V zemi se snad nejkvalitnější rodinnou politikou, Francii, je pečovatelek o děti více než půl milionu.

Český stát chce pro tuto službu zavést co nejjednodušší pravidla. Maminka, která sama pečuje o dítě do šesti let, nemusí mít žádnou speciální kvalifikaci. Ve svém bytě se může celodenně starat o další čtyři děti. Z částky, kterou bude za jejich hlídání pobírat, nemusí platit sociální ani zdravotní pojištění. Podléhala by pouze dani z příjmu, která by vzhledem k výši výdělku byla minimální.

Vypadá to jednoduše. Dáte si inzerát u sídlištní samoobsluhy, zajdete na úřad pro registraci, doma přestavíte nábytek a děti mohou přijít. V praxi to však bude trochu náročnější. Nezapomínejme na únavu, zodpovědnost, trpělivost... Než se rozhodnete, můžeme se podívat, jak vypadá denní režim takové matky ve Spojených státech.

Zkušenost ze Spojených států ukazuje, že stát se „denní matkou" není snadné. Domácí školka musí být dostatečně velká, aby se tam vešly nejen hračky, ale i postýlky pro všechny děti a další nezbytnosti. Domácí školka ve Spojených státech může přijmout i více než šest dětí, v tomto případě ovšem musí mít hlavní pečovatelka asistentku. Navíc musí mít i přesto, že je sama matkou, vzdělání v oblasti výchovy v raném věku. Ženy, které se rozhodly založit domácí školku, to často udělaly proto, že chtěly zůstat se svými dětmi doma, ale neměly dost prostředků. Přesto nelze tvrdit, že by si školky pořizovaly kvůli výdělku. Mzda pečovatelek se totiž pohybuje na hranici podprůměrné mzdy.

Ve Spojených státech není placená rodičovská dovolená, na jakou jsme zvyklí u nás. Maminky dostávají určitý příspěvek jen několik měsíců. Pokud se chtějí nebo musejí vrátit do zaměstnání, využívají nejrůznějších „hlídacích" institucí. Domácí školky si rodiče vybírají z několika důvodů: jedním z nich je, že nejlépe simulují jejich vlastní domov. Děti navíc zůstávají ve stejné lokalitě a pečovatelky jsou většinou ze stejné sociální a ekonomické třídy.

Zalistujme knihou We Are Not Babysitters, která podrobně mapuje životní strasti žen, které se vydaly na cestu pečovatelek.

„Ráno vstávám ve čtvrt na šest. Nejdříve se postarám o své děti, vypravím je do školy. ... Pak začnu připravovat snídani pro děti, které dnes přijdou. ,Mám jim dát vdolečky, nebo corn flakes?,‘ přemýšlím. Mezitím volají rodiče a informují mne, jak bude probíhat jejich den. Kdo děti přivede a kdy, jak dlouho u mne budou. Jakékoliv změny v denní rutině mi rodiče ráno hlásí. Beru papír a zaplním ho poznámkami...." Janice otevírá v 7.30, na rozdíl od ostatních pečovatelek celkem pozdě. Většina začíná už v 6.00 nebo 6.30.

„Otevírám v půl osmé, tenhle luxus jsem si rozhodla tento rok dopřát. Skupinka dětí, které hlídám, nevyžaduje dřívější příchod. V půl osmé začnou chodit rodiče s dětmi, ti, kteří mi to neřekli po telefonu, mi shrnují svůj program, poví mi, zda se děti něco nového naučily, jakou mají náladu, prostě všechno. Nejvíce je toho v pondělí ráno, to musím chytit všechno, co se přes víkend změnilo a co se chystá na celý týden. ... Ve tři čtvrtě na osm už mám docela dobrý přehled o tom, kdo dnes přijde, kdo nestihne snídani a také kdo kdy odejde. Můžu začít vařit. Mezitím se snažím děti odtrhnout od jejich rodičů, v pondělí to snášejí o něco hůře: po víkendu nechtějí své rodiče opustit. V osm přichází má pomocnice Debbie, snídaně je na stole a den může začít..." Tak vypadá časné ráno Janici, domácí pečovatelky dvanácti dětí.

„Po snídani ale začíná ta aktivnější část. Děti se rozdělí do skupin, některé zůstanou u stolu a stavějí si stavebnice či puzzle. Jiné chtějí být aktivnější. Například dnes jsme připravovali kostýmy na Halloween. ... Ven chodíme všichni pohromadě..." V 11.30 dostanou děti oběd a v jednu začíná odpolední spánek: pro Janici čas na administrativu, úklid, pečení a přípravu odpolední svačiny a vymýšlení dalšího programu. „Děti vstanou tak o půl třetí, do tří je vzbudíme všechny a o půl čtvrté dorazí děti, které chodí do školy. ...O půl páté si přicházejí první rodiče pro své děti, opět nás čeká hodně povídání: probrat celý den. Tento čas mám velmi ráda, rodiče nadšeně poslouchají, jak jim vyprávím o celém dni, o nových zážitcích a náladách jejich dětí atp. I pro mne je to důležitá rekapitulace." Poslední rodiče si chodí pro děti mezi půl šestou a šestou, den tím ale nekončí, často zůstávají, povídají si a společně si hrají.

Kniha je vhledem do každodenního chodu domácích školek v Americe. Vypráví příběhy dvaceti žen, které se rozhodly věnovat se domácí péči o děti. Na základě jejich společenské, politické a ekonomické situace kniha vysvětluje, co je k této práci přivedlo. Ženy, které vyprávěly své příběhy, se shodly, že rozhodně pracují více než obvyklých osm hodin denně, spíš deset a s přípravou až dvanáct.

Milé maminky, nepřinášíme vám americkou zkušenost proto, abychom vás od sousedského hlídání odradili. V našich podmínkách by byla vaše práce jednodušší, staraly byste se o méně dětí, rodiče by si pro ně chodili dříve, neměly byste povinnost být pedagogickou profesionálkou. Chtěli jsme jen upozornit, že tato práce je náročná, zodpovědná a že bez lásky a vztahu k dětem - nejen svým - ji vykonávat nelze.

Zdroj: Mary C. Tuominen: We Are Not Babysitters: Family Child Care Providers Redefine Work and Care. Rutger University Press, 2003. Knihu si můžete vypůjčit v knihovně Gender Studies.