Hlavní obsah

Deník samoživitelky: v lázních se moc neušetří

Foto: Profimedia.cz

(ilustrační foto)

I tady v lázních to na mne občas padá, je tu 24 h v kontaktu s plno lidmi, řádí tu viróza, plno dětí nemocných, takže červíček pochybností a strachu je tu pořád. Večer volám Vojtovi, pro kontrolu a klid, že je všechno v pořádku, jeho odpovědi mě jenom utvrzují v tom, že mu nechybíme, že si tu pomyslnou svobodu užívá.

Článek

Renáta je samoživitelka. Žije se dvěma syny, Vojtou (17) a Kubíčkem (7) v malém městě na severu Čech. Má ještě starší dva, Marko (28) je dospělý a Štěpán (18) žije u svého biologického otce nedaleko. Aby toho nebylo málo, nejmladší syn trpí hematologicko-onkologický syndromem. A nedávno mu potvrdili ještě Aspergerův syndrom. Jak vypadá takový běžný týden matky samoživitelky? Renáta se s námi bude pravidelně dělit o svůj deníček.

Tak konečně jsou tu ty lázně! I já se těším jak malé dítě, čeká mě sice náročný měsíc, ale zároveň poznám nové lidi, Kubíček nové kamarády a už teď jsem si jistá, že až za měsíc pojedeme domů, bude Kubíček zas o pár krůčku vepředu k tomu, aby byl na stejné úrovni jako zdravé děti.

Výhled na kopce, lesy mě tu uklidňuje. Vybalit kufry, a už na nás ťukají, přivezli nám oběd, který si sníme na kuchyňce. Přišla jsem si jako v pohádce, milý personál, oběd až pod nos, náš miláček veterán čtyřkolový nás dovezl bez poruchy, co víc si přát?

Jediné, co mi kazí dojem, je neustálé nošení respirátorů v celém areálu lázní. Vždy mi to připomene, když coronavirus přišel poprvé do naší republiky. Ten strach, hrůza, co se může stát. Nikdo vám není schopen říci fakta, pro všechny jedna velká neznámá. Ve chvíli, kdy máte nemocné dítě, je to o to větší noční můra, co když to chytí? Je téměř bez imunity. Byla jsem přísná i na Vojtu, s kým se stýká, kam chodí, že nesmí k nikomu domů, jen ven, prostě ten šílený strach byl všude kolem nás. Nakonec jsme skončili v izolaci celé vánoční svátky až do nového roku. Naštěstí Kubíček ani já jsme neonemocněli.

Strach ale nezmizel ani po roce a půl, tím spíš, že v mém okolí mám několik úmrtí známých, jak nemocných, tak i zdravých, silných lidí v produktivním věku. Proto, jakmile byla možnost, běžela jsem jak o zlatou medaili pro vakcínu. I když mě plno lidí odrazovalo, jsem ráda, že jsem to udělala, nikdy bych nechtěla být tím, kdo to Kubíčkovi přinese, nedej bože ho ohrozí na životě.

I tady v lázních to na mne občas padá, je tu 24 h v kontaktu s plno lidmi, řádí tu viróza, plno dětí nemocných, takže červíček pochybností a strachu je tu pořád. Večer volám Vojtovi, pro kontrolu a klid, že je všechno v pořádku, jeho odpovědi mě jenom utvrzují v tom, že mu nechybíme, že si tu pomyslnou svobodu užívá.

Máme denně několik procedur. Po ránu bazén. Uf, při pohledu na sebe v plavkách si dokola opakuju, že bych se sebou měla něco dělat, omezit jídlo, začít cvičit, když pak rozložím mokré plavky na topný žebřík, vidím, že zabírají plavky celou jeho šíři, tak už uvažuji, že si pusu nechám zašít tak, aby zůstal jen průchod na brčko. Asi by ta zrcadla tady neměla být, nebo jen na obličej.

Kubíček maká na fyzioterapiích, snaží se, baví ho to, v bazénu plave jak delfín , prostě si to tu užívá. Našel si dva kamarády, hrají si v herně, kde hrají bitvy s polštáři. Odpoledne chodíme na procházky, prozkoumáváme okolní kopce. Chtěla bych s ním jet lanovkou na Černou horu, na stezku a vyhlídku ve stromech, ale při pohledu na ceník mi spadla brada, cesta lanovkou dospělý a dítě téměř 500, to samé stezka ve stromech. Pro nás šílené částky. Stačilo, že po příjezdu nám bylo řečeno, že parkování se platí, za měsíc, co tu budeme šílená částka 1400 korun . Možnost někde jinde zdarma nebo za méně není. To jsem si myslela, že nějaké peníze ušetřím, bohužel. Nic, je odpoledne, máme dvě hodiny volna, tak směr kopec, Kubíček s lehkým krokem a nadšením, já funím, potím se, ale já to dám, musím s těmi kily zatočit a kde jinde, než v kopcích na horách.

Starší články Renáty si můžete přečíst v jejím Deníčku samoživitelky, který, krom problémů rodiče samoživitele ukazuje, jaké to je starat se o nemocné dítě. Na veselejší notu si pak dejte starší fejetony Lucie Šilhové v jejím blogu Očima padesátky.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek