Hlavní obsah

Dětství v 80. a 90. letech aneb Mončičák a plísňáče

Foto: Profimedia.cz

Foto: Profimedia.cz

Reklama

Aktualizováno

Když dnes vidíte mládež přilepenou na mobilech a počítačích, také si vzpomenete na léta bez elektroniky? Vybavíte si atributy dětství odehrávajícího se v osmdesátých letech? Pojďte si zalistovat minulostí, která určitě měla něco do sebe.

Článek

Posledních dvacet třicet let je všeho dostatek, ale před rokem 1989 to bylo jinak. Kvůli (nebo možná díky) uniformitě tehdejší doby zažívala většina dětí podobné věci a sdílely podobné radosti. Dnes, s odstupem času, se nad nimi rádi pousmějeme.

Pamatujete na žvýkačku ve tvaru cigarety? A na tu v červeném obalu s obrázkem chlapce v mexickém klobouku? Daly se z ní dělat parádní bubliny. Když jsme nežvýkali, měli jsme v dlani nasypaný barevný, mírně štiplavý prášek, který jsme lízali. V lednu nebyly jahody, maliny, ba ani rajčata a okurky a místo salátu se jedl kompot.

Stačilo nám málo 

Když jsme přišli ze školy, převlékli jsme se do tepláků a šli ven hrát soft tenis, vyvolávanou s míčem nebo třeba krvavé koleno. S kamarády jsme si vyměňovali céčka, skládali jsme Rubikovu kostku a poslouchali Kotvalda s Hložkem (hit „Holky z naší školky“) a Josefa Melena (další hit „Né, pětku ne“) – nejlépe z přehrávače zvaného dvojče. Děti prahly po pětibarevné tužce, autíčku na ovládání nebo po autodráze, a kdo měl vlastního walkmana (později diskmana), byl král.

Holky si hrály s mončičáky, některé měly z Tuzexu nebo od tetičky ze zahraničí i barbínu (a nikoho tehdy nenapadlo, že by Barbie či Ken mohli obživnout). Bylo ale hodně her, které byly skoro zadarmo. Takové nebe, peklo, ráj nebo pletení náramků z bužírek, stejně jako skákání gumy či přebírání provázku nestálo skoro nic a vystačilo na nejedno odpoledne. Když bylo ošklivo, hrály se stolní hry jako Z pohádky do pohádky nebo Dostihy a sázky. A ano, někteří si nehráli, protože trénovali recitaci na Puškinův památník (mimochodem, víte, že tato soutěž stále existuje?).

Foto: Profimedia.cz

Pamatujete? Někdo Rubikovu kostku složil za pár minut, jinému to trvalo hodinyFoto: Profimedia.cz

Pionýrský šátek a šusťákovka

Jednou za týden bylo (skoro)povinné odpoledne ve znamení hesla „K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven!“, tedy v Pionýru. Některé soboty byly pracovní a šlo se normálně do školy. Ta byla vůbec hodně ukázněná – přestože jsme nenosili školní uniformy, na tělocvik jsme „jako jeden muž“ oblékli cvičební úbor: kluci červené a holky slušivé modré trenýrky a bílé tričko nebo tílko a k tomu cvičky zvané spartakiádky neboli jarmilky.

Když už jsme u oblečení: na ulicích většinou panovala nudná šeď, ale něco z disko stylu osmdesátek k nám ze Západu dorazilo, takže frčely lesklé legíny a v pastelové šusťákovce se chodilo i na diskotéku. Děvčata musela mít letní vietnamky a naopak nesnášela kamaše a hnědé bavlněné punčocháče. Legendou jsou džíny zvané plísňáče – tvrdé modré kalhoty z české džínoviny se doma dřely rýžákem nebo upravovaly bělidlem, aby vypadaly moderně sepraně. Na lyže se jezdilo ve šponovkách nebo šusťákové kombinéze, zatímco na pláži u rybníka měli všichni muži pěkně vykrojené plavky.

Foto: Profimedia.cz

Svazákovi s rudou kravatou předcházel pionýr s červeným šátkemFoto: Profimedia.cz

Místo internetu byla televize

Samostatnou kapitolou byla televize, tedy dva kanály té Československé. Hlasatelky, které před sobotním filmem „nastavovaly zrcadlo“, zároveň udávaly módní trendy a babičky a maminky inspirované jejich modely šily halenky s vázačkou podle střihů z Burdy.

S rodiči jsme se mohli dívat na zábavný Videostop a někdy i na nedělní večerní seriál: legendární jsou třeba Sanitka (1984) nebo Chlapci a chlapi (1988). Dětským televizním svátkem byla neděle. V půl deváté nás vítali Jůheláci nekňubáci ve Studiu Kamarád (vysílá se dodnes), střídala je Dáda s žížalou Jůlií či maďarský animovaný seriál Smolíkovi (pamatujete na zvolání „Že já si nevzala Pištu Hufnágla!“?). Menší hltali příběhy včelky Máji doprovázené zpěvem Karla Gotta, starší milovali Šmouly. Středeční odpoledne patřilo dětskému pořadu Vega (od roku 1987), ve čtvrtek se vysílal podobný Magion (od roku 1984).

Foto: Profimedia.cz

Žížala Jůlie nás provázela dětstvím a někdy i mluvila a zpívalaFoto: Profimedia.cz

Zážitky byly reálné 

Většina našich rodičů tehdejší dobu vnímala jako období plné nesvobody, devizových příslibů a dohledu téměř nad vším a ani my jsme této atmosféry nebyli ušetřeni. Na rozdíl od dnešních dětí jsme více žili přítomností, naše životy neřídila virtuální realita ani internet. Pod pojmem přátelství jsme si nevybavili ikonku na sociální síti, ale opravdové pouto s kamarády. Navštěvovali jsme se doma, běhali jsme po lese (někdo více po sídlišti), vysedávali na lavičkách a na zábradlí, povídali si, někdy se nudili, dělali vylomeniny... Prostě jsme zažívali společné chvíle.

Jaké dětství jste měli vy? Přidáte nějakou perličku?

Reklama

Načítám