Editorial: Lék na splíny? Psi v práci. K nám přibyl další!

Až na Michalovu Chio Chipsovou jsou v redakci samí psi. Možná si ještě vzpomenete, jak jsme sháněli psa i Blance (připomenout si to můžete zde). Teď se Blanka konečně dočkala. Má svého vysněného kokra. Všichni jsme byli trochu nervózní, jak zapadne. Přece jen – Dragoušek to tu má pod palcem.

A zrodila se láska! Naprosto nepravděpodobná, ale zato okamžitá. Dělí je třicet kilo (Bard samozřejmě trochu vyroste, ale momentálně je velký zhruba jako Dragova hlava), původ (výsledek divokého mejdanu v rumunských horách versus čistokrevný, byť nepapírový kokr), barva a nejspíš i povaha. Ale od první chvíle se zbožňují! Navzájem si okusují hlavy a fakt, že ta Bardova dost pravidelně mizí v té Dragouškově, je nijak neruší.

Divoké projevy lásky ostatně Bard nevyvolává jen v Dragouškovi. Zbytek redakce mu sice hlavu neokusuje, ale jinak také předvádí psí kusy. „Šupity dupity, trpaslíčku,“ zašišlala na něj editorka Jana, když ho něžně vracela na zem. Od té doby už Bard není Bardem, ale trpaslíčkem. „Ty už voníš všemi parfémy z redakce, ty jsi jak zájezd ruských turistek,“ huhlala mu do kožichu Lucka. Největší zábavou se tu stala hra zvaná „Rozčílenej trpaslíček“. Návod je jednoduchý: Posaďte si pidi kokra na klín, nasměrujte ho proti dorážející Dragově hlavě a začněte mumlat: „Dej mu, trpaslíčku! Vem si ho, šupáka! Bojuj! Tak je hodný, pašák!“

Zkrátka – občas to vypadá, že nám tu s Bardovým příchodem plošně kleslo IQ :-). Jinak ale můžu přítomnost zvířat v práci vřele doporučit. Mají přímo terapeutický účinek. Když se díváte, jak si hrají, nemůžete mít jinou než dobrou náladu. A když už vás něco rozčílí nebo se nedaří, stačí se s nimi na chvíli pomazlit, vynadávat se jim do kožichu, nechat si olíznout tvář a všechno je rázem v pořádku :-).

Přeji vám příjemný týden!