Hlavní obsah

Monika Zgustová: Do gulagu šly v nejlepších šatech a přežily

Foto: Antoni Sella

Narodila se v Československu, s rodiči emigrovala do USA a žije v Barceloně. Monika Zgustová je spisovatelka a překladatelka. Nyní jí u nás vyšla unikátní kniha Oblečené k tanci na sněhu. Devět žen v ní líčí, díky čemu přežily stalinské lágry a proč byl návrat do civilu tak těžký.

Článek

Dělat rozhovor s autorkou knihy Oblečené k tanci na sněhu byl podobně silný zážitek jako čtení knihy samotné. Vzdělaná žena, distingovaná dáma s chraplavým smíchem zažila emigraci, procestovala svět a za hrdinky svých knih si vybírá ženy z Česka nebo Ruska, které jsou podle ní vyhraněné typy. A taky strávila roky povídáním s Bohumilem Hrabalem (†82).

Oblečené k tanci na sněhu je knížka, u které se vám rosí oči již v úvodu. Silné příběhy tu moc mají. A pak se prostřednictvím devíti hrdinek dostanete do ruského gulagu. Každá měla jiný osud, ale všechny byly silné, vnímavé a statečné. Nezahořkly, naopak se mnohé Monice Zgustové (63) svěřily, že by tuto zkušenost chtěly zažít znovu.

Jak jste se k tématu žen v gulazích dostala?

Můj dobrý známý, ruský historik Šentalinskij připravil setkání s lidmi z gulagu, na které jsem šla plná zvědavosti. Trochu jsem se bála, že ti lidé budou trosky. Samozřejmě někteří byli, ale více mezi muži. Ženy se nad svou životní situaci povznesly, byly silné, smály se, i když jim do smíchu nebylo. Popíjely víno, recitovaly básně a bylo to krásné. A já si tam řekla, že by bylo zajímavé se s některou potkat a udělat rozhovor. A pak jsem potkávala další a už to nebylo jen na reportáž, viděla jsem, jak vynikající ten materiál je a rozhodla se napsat knihu. Moje máma mě přiměla k tomu, abych ji rychle dokončila, že ty ženy si zaslouží, aby se o nich svět dozvěděl.

Kniha vyšla v roce 2017 ve Španělsku. Kdy probíhala vaše setkání?  

V letech 2008 až 2016 v Moskvě, Paříži a Londýně. Moje knížka je unikát nejen v tom, že mluví o ženách a gulagu, ale je to první a poslední kniha o nich, protože mnohé z nich už nežijí, anebo jsou na tom již zdravotně špatně a nechtějí dávat rozhovory. Mně velmi pomáhali moji známí, díky kterým mě tyto ženy přijaly, a důležitá byla i moje znalost ruštiny.

Foto: Nakladatelství Argo

Oblečené k tanci na sněhu, Monika Zgustová, nakladatelství Argo, 256 stran

Co je podle vás důvodem, že se ženy s tou těžkou situací vyrovnaly lépe než muži?   

Jsou podle mě silnější, proto měly i sílu pomáhat druhým a psát básně. Přátelství a kultura je v gulagu humanizovala.

Byl v gulagu jiný přístup k mužům a ženám?  

To mě také zajímalo, k ženám se chovali hůř. Byly obětmi mužské zvůle, v tom to měly horší než muži a podmínky pro ně byly stejně tvrdé jako pro muže.

Co jste chtěla knihou Oblečené k tanci na sněhu předat? 

Že v člověku je síla překonat i ty nejhorší situace. Žena v jednom z prvních příběhů říká, že ji gulag posílil, protože věděla, že nikdy nic horšího nezažije. Na gulag vzpomínaly jako na tvrdý zážitek, kterému se už nic nevyrovná. Vznikala tam pevná přátelství. Několik z nich mi řeklo, že když se vrátily z gulagu do normálního života, zjistily, že je to nenaplňuje. Postrádaly ta přátelství, která je naplňovala a polidšťovala.

Co jim pomáhalo, kromě přátelství, ještě přežít?  

Zachraňovaly je krása a umění. Neměly přístup ke knihám, některé skládaly básně, ale nemohly si je zapisovat, tak si verše zapamatovaly, recitovaly je ostatním a díky tomu se předaly dál. Když je měly v mysli, nevnímaly tolik tu tvrdou práci, špínu, to příšerné prostředí.

Foto: Archiv Moniky Zgustové

Je typická světoběžnice, usazená se Monika Zgustová (vpravo) necítí nikde

Ptala jste se jich i na to, co dělaly, když z lágru vyšly? 

Samozřejmě. V gulagu dělaly, co mohly, aby přežily, a když vyšly, tak se s tím každá vyrovnávala po svém. Společné měly to, že chtěly být prospěšné. Jakkoli. Jedna byla zdravotní sestra, druhá vědecká pracovnice. Zůstala v nich chuť žít, pomáhat. Některé mi řekly, že kdyby mohly, v příštím životě by se do gulagu rády vrátily. Na rok, či dva, aby poznaly ty pravé hodnoty. Dalo jim to průpravu do života, poznaly samy sebe. Shodly se, že jim po návratu připadal běžný život povrchní.

Jak vás napadlo dát jim jména z řecké mytologie? 

Byly to hrdinky naší doby, a proto jsem je podle hrdinek i pojmenovala. Dělala  jsem obsah, viděla před sebou jejich jména a napadlo mě, že ta žena je Psyché, jiná úplná Minerva… tak jsem si to poznamenala. A nakonec jsem je tak opravdu pojmenovala.

K čemu odkazuje název knihy? 

K jedné z hrdinek, která pořádala večírek se svou sestrou a přímo z něj ji odvedli. Měla na sobě nejlepší šaty, byla oblečená k tanci a takto se dostala do vězení a do přecpaného vlaku na Sibiř.

Foto: Archiv Moniky Zgustové

Ráda píše o Češkách a Ruskách, jsou to podle ní vyhraněné typy

Měly strach? Z mnohých jsem měla pocit, že jednaly velmi dospěle svému věku navzdory.

Byly vyděšené, některé byly velmi mladé a myslely si, že to bylo nedorozumění, že se jen vysvětlí, jak se věci mají, a pustí je na svobodu.

Všechny se smály, když jsem se ptala, proč byly zatčeny. Důvod se vždy našel a někdy ani žádný být nemusel. Komunističtí papaláši hlavně potřebovali odvézt co nejvíc lidí na Sibiř, aby měli bezplatnou pracovní sílu. Zatýkali děti rodičů, které zatkli deset let předtím. Zatýkali vlastně, koho mohli.

Vy jste knihu psala ve španělštině a do češtiny byla přeložena. Děláte to tak vždy?

Většinou píšu česky. U téhle jsem si nebyla jistá, že v Česku vyjde, tak jsem zvolila španělštinu. Ale rozhovory jsem dělala rusky a přepisovala si je česky.

Vaši rodiče s vámi kdysi emigrovali. Jak to bylo?

Rozhodli se odjet z Československa v půlce 70. let, když mi bylo šestnáct. Moc se mi nechtělo opustit kamarádky, babičky. Emigrovali jsme přes Indii a řekli mi, že se můžu kdykoli vrátit. Odjeli jsme do Ameriky s jedním kufrem a bylo to těžké pro nás všechny. Neuměli jsem pořádně anglicky, americké děti mě i mladšího bratra šikanovaly, ale to mě popohnalo a jazyk jsem se brzy naučila. Po půl roce jsem si začala zvykat, ale že bych tam patřila, to jsem necítila nikdy.

Foto: Archiv Moniky Zgustové

Za překládání českých knih do španělštiny dostala Monika Zgustová v roce 2004 Cenu Gratias agit udělovanou za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí

Čím to je?

Můžu žít kdekoli, zejména v Evropě, a najít si dobré kamarády, ale pocit zakořenění nemám. Lidi dělím na stromy a mraky a já jsem spíš ten oblak, co pluje. Tam, kde žiju, v Barceloně, se cítím dobře. Do Česka jezdím dvakrát ročně na pár týdnů, ale stále jsem v obraze a sleduji, co se tu děje.

Na co, podle vás, můžeme být pyšní?  

Jsme malý národ s obrovskou kulturou a mělo by se to víc ukázat. Vždycky ale spráskáme ty nejlepší, co máme. Když Havel napsal Odcházení, byly na to příšerné kritiky, on z toho byl tak nešťastný. Nebo poslední Menzelovy filmy, to bylo stejné. Neuvědomujeme si, co v těch velkých osobnostech máme.

Jak jste se dostala k překladům české literatury do španělštiny?

Jednou mi nakladatel v Barceloně navrhl, abych přeložila do španělštiny svoji oblíbenou českou knihu. Zvolila jsem Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy. Pak dostal Seifert Nobelovu cenu a přicházely další nabídky, třeba Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí. Obrovský úspěch měl Švejk a našla jsem nakladatele i pro Hrabala, Havla, Vančuru a Škvoreckého.

Foto: Archiv Moniky Zgustové

Pro její hrdinky z knihy Oblečené k tanci na sněhu bylo důležité přátelství, láska a umění. V tom s nimi autorka souzní

A nakonec jste psala i Hrabalovu biografii a strávila rozhovory s ním čtyři roky. Jaké to bylo?

Náročné. Okolo Hrabala byli většinou jen muži. Navíc když s ním člověk seděl, musel udržovat rytmus pití piva a já nejsem pivař. Ale zvykla jsem si. Byl opravdu zvláštní osobnost a chtěla jsem předat čtenářům, jak pracoval, jaký byl jeho život a životní fáze. Většinou jsem ho nechala mluvit a neptala jsem se, ale občas jsem se doptávala, a když neměl dobrou náladu, posílal mě do různých míst. To dělal těm, které měl rád. Když jsem se urazila, tak přede mnou i klečel na kolenou.

Co vás na Bohumilu Hrabalovi nejvíc překvapilo? 

Jak se na něj dívala česká kritika. Pro ně byl pivař, který přijde od Tygra domů a něco sepíše. Tak to ale nebylo! Byl jeden z nejjemnějších a nejvzdělanějších lidí, co jsem poznala, byl neuvěřitelně kultivovaný, znal filosofii, stýkal se s básníky a malíři, pozorně je poslouchal.

Foto: Monika Drew Stevens

Psaní se věnuje každý den a stejně tak se snaží každý den objevit něco hezkého, co jí udělá radost

Na čem teď pracujete?  

Po knížce Oblečené k tanci na sněhu jsem napsala román o Věře a Vladimiru Nabokovovi, který už vyšel a jmenuje se Revolver v kabelce. Teď pracuji na dvou románech o vztahu dcery a matky – první díl je o dceři a matce a druhý jen o matce, která byla jiná, než ji dcera viděla. Psaní miluju, píšu každý den, abych nevyšla ze cviku. Chtěla bych nové romány vydat, až se život vrátí k normálu, protože ráda dělám čtení a setkání s lidmi a to teď nejde.

Jak vás zasáhla koronavirová epidemie? 

Měla jsem naplánovanou cestu po USA s knížkou Oblečené k tanci na sněhu a z patnácti akcí, kde jsem měla vystoupit, se většina musela zrušit. Když jsem knihu představovala ve Španělsku, byla zase rozbouřená doba kvůli hnutí Katalánců za nezávislost. Asi to k té knížce patří.

Na co se těšíte?  

Koronavirus dává spisovatelům čas a klid na tvorbu, budu tedy dělat to, co mám nejraději. Psát.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek