Článek
Čtenářka Vlaďka napsala na mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Vážený pane Hausmanne, ráda bych vás požádala o radu, jak dosáhnout toho, aby můj manžel změnil názor. Je mi 35 let, manželovi 39 let, máme spolu tříletou dceru, nyní jsem těhotná a čekáme syna. Náš spor se týká jména syna. Manžel trvá na zdědění jména po něm, já jsem proti. Zažila jsem to ve své rodině, kdy tam máme dokonce čtyřgenerační opakování jmen po chlapecké linii. Stále slyším, jak se některý z nich ptá ‚to mluvíš na mě?' a ‚malej, velkej' a podobně. Přijde mi to v dnešní době jako přežité, nepraktické – třeba s poštou… A také nefér k dceři, neboť u volby jména pro ni nic takového nepadlo. Vždyť bude mít syn příjmení po manželovi, tak proč ještě stejné křestní jméno??? Děkuji vám."
Vážená paní Vlaďko,
hodně lidí tane v přesvědčení, že pokud má někdo odlišný názor od jejich, není normální, je to blázen, politický blb či zakonzervovaný demagog – to podle toho, v jaké oblasti si s ním názorově nepadnou. Markantní to bylo ve finále posledních prezidentských voleb… V tomto svém přesvědčení se pak tito lidé utvrzují v diskusích s (předem vyhlédnutými) stoupenci stejného názoru. Nevím, jak jste přišla na mě – na svou stranu mě přetahujete zbytečně. Na naší rodinné hrobce se vyzlaceným písmem pod sebou skvěje šest Josefů Hausmannů, já budu sedmý, a kdybych měl mužského potomka, byl by to také Josef a vlak by přes to nejel.
Drobná nedorozumění, o nichž píšete, nestojí za řeč a dají se snadno vyřešit – přezdívkou, (v Americe běžnými) řadovými číslovkami (Oscar Hammerstein IV) či druhým křestním jménem (J. V. Sládek). Úcta k rodovému jménu je ještě zesílena v případě, že jste se přivdala do sídla, které nositelé toho jména zbudovali – což třeba není váš případ.
Argument o tom, že by to bylo nefér k dceři, je logický faul už sám o sobě. Napřed nám podsunete, že být nositelem dalšího rodového jména je z mnoha důvodů pro zlost, a pak to postavíte jako předmět závisti či dokonce diskriminace opačného pohlaví. Navíc tato tradice v ženské rodové linii nebývá zvykem – stejně si po sňatku změní příjmení, tak k čemu by to bylo.
Abyste neodešla s prázdnou, jednu radu vám uštědřím. Perte se, trpte, krvácejte a ničte si vztah kvůli něčemu, co za to opravdu stojí. Být v dlouhodobé rozepři s tak důležitým spoluhráčem, jako je manžel, kvůli takové (promiňte) blbosti, jestli to bude Jiříček nebo Pavlíček, nestojí ani za ztrátu jednoho pomilování – natož pak vícerého. Tak mu nechte Pavlíčka, copak Vás ubude? On vám také jistě nemluvil do jména pro dceru. Hádat se o prkotiny je výsada těch, co se jim dobře daří.
Teprve, kdyby se vám – nedej Bože – narodilo dítě nezdravé, pochopila byste, jak byla celá ta tahanice se jménem směšná. Tak nedrážděte Osud!
