Hlavní obsah

Jak to vidí chlap: Lze se zbavit ženy?

Foto: Thinkstock

Co se ženou, když ji muž už nechce?

Příručkami, návody a zaručenými doporučeními, jak ženě zaimponovat, jak ji okouzlit a posléze ji získat, jsme průběžně zásobováni ze všech stran. Co si ale s touto ženou počít, když se po jisté době promění v balast vašeho života?

Článek

Řeklo by se – odejít, rozvést se, zmizet k nějaké jiné, leč ne vždy to jde tak snadno. To proto, že žena je pro řešení této okolnosti geneticky vybavena – umí totiž do mysli dotyčného muže zanést červíka neklidu (dneska by se řeklo mikročip), který v jeho mozku neustále křičí: A co bude se mnou? Ohlodal jsi mě a zapudil jako prašivého psa! Na vychování dětí jsem ti byla dobrá, co?

Žena se navíc kvůli neschopnosti nalézt si vlastní, na muži nezávislý program, s nástupem mužovy nechuti nadále jí umožňovat spoluúčast na programu svém (lyžařské víkendy, dovolená, ano – i sex) náhle ocitá na vedlejší koleji prázdného života, ve kterém ji (zvláště po odletu dětí z domovského hnízda) už zřejmě nic nečeká. A tak začne bít na poplach.

Chlapa, pro kterého dosud neměla nic než nadávky, slova výčitek a nespokojenosti, vzpurný nesouhlas se všemi jeho názory a činy a odpor k jeho zpocenému tělu, začíná poslouchat a dávat mu za pravdu. Sex, který mu z pozice jeho monopolní majitelky dříve draze odvažovala na lékárenských vahách, je nyní ochotná dávat mu zdarma na kila. Teď, když o to už nikdo nestojí! Vaří, pere, nedržkuje, a dokonce se snaží držet žárlivost na uzdě. Teď, když je to odcházejícímu muži už stejně jedno!

Zdálo by se, že by takto vzorně fungující ženu opustil jen blázen. Jen blázen by ale zapomněl, jak ho po léta dusila kvůli malé výplatě, blbým kecům v hospodě, špatnému vlivu na děti, koníčkům, kamarádům, neschopnosti něco opatřit, zařídit, vyšmelit, ukrást, neschopnosti se o ni, chudinku, pořádně postarat. Jen blázen by uvěřil tomu, že až žena ustojí tzv. „vyřešení to s tou druhou“ a bude se chvíli chovat slušně, mu to po kapkách nedá všechno sežrat a postupně nenastolí původní (zoufalý) status quo, vítězoslavně opřený o všeženskou tezi: Spí se mnou, tedy je můj. (Neplést si s Descartesovým: Myslím, tedy jsem.)

V tomto umění „vzít zpátečku“, když jí teče do bot, má žena jednoho mocného spojence – mužské svědomí. I v něm se odrážejí evolučně výhodné geny – bohužel výhodné pro přežití lidstva jako rodu (tedy i žen), nikoli pro výhodnější přežití mužů samotných. A díky tomuto, po prapředcích zděděnému a dnes již jistě zbytečnému povahovému rysu, máme my muži tendenci těmto ženským apelům naslouchat, brát je vážně, uvěřit jim, ba dokonce obětovat jim své vlastní štěstí a posledních pár let života. Všude kolem vidíme, že mužů, kteří tento krok nedokázali učinit (k zármutku jejich čekajících milenek), je nepřeberné množství.

V zapeklitých situacích by se měl člověk rozpomenout, jak je řešili velikáni. Ale v tomto ohledu je pohled na pantheon světových velikánů tragický. Od Mozarta ke Šlitrovi, od Sokrata ke Lvu Tolstému, všude byly ženy olověnou koulí na obtíž. Ale jeden z nich nějaké řešení přece jen nalezl – Leoš Janáček. Na vyčítavé dopisy zapuzené manželky geniálně odpověděl: „Věnoval jsem Ti celý svůj život. Těchto posledních pár let už mám od osudu navíc. A tento nastavený čas si nechám pro sebe, na ten mi, prosím, nesahej.“

Výstižné, řekl bych.

ynezorPumanzeSaNyknalC