Článek
Nedávno v tomto článku Josef Hausmann obhajoval situaci, kdy muž ženě lže do očí o své nevěře. A co kdyby to bylo obráceně? Tak se ptá čtenářka Lenka na e-mailu jaktovidichlap@prozeny.cz!
Čtenářka Lenka: „Říkáte, že žena by měla muži poděkovat za to, že jí lže, když byl nevěrný. A co to obrátit. Jak byste reagoval vy, když by vám žena tvrdila, že nevěrná nebyla, i když by pravda byla jiná? Byla by odpověď totožná?“
Vážená Lenko, říkal jsem, že když muž ženě ohledně své nevěry lže, znamená to, že mu na ní pořád ještě záleží a nechce to s ní skončit, zatímco kdyby jí na rovinu do tváře vmetl, že má jinou, oznámil by jí tím automaticky rozchod. Z tohoto pohledu je pro ženu (a pro rodinu) lepší, když jí muž lže – i když tato situace jí mnoho důvodů k díkům nezavdává.
Než zodpovím vaši otázku, zopakujme si, co je podstatou mužské a ženské žárlivosti. Ta podstata totiž není totožná, a tudíž nemohou být totožné ani vzorce chování, které ji řeší. Podstatou ženské žárlivosti je neochota dělit se o mužovy statky (včetně jeho času) s nějakou jinou. Nedokázat zajistit tok těchto statků (skrze mužovu péči, starostlivost a lásku) svým směrem znamenalo pro ženy (a jejich potomstvo) značnou evoluční nevýhodu.
Dnešní ženy – včetně vás – jsou potomkyněmi těch, které to zvládly, mimo jiné i díky schopnosti žárlit jako obranné reakci ke znechucení a torpédování mužových záletů. V tomto světle také ženy ochotněji odpouštějí mužům jednorázové avantýry čistě sexuálního charakteru, po nichž se muž (osvěžen) vrací rád domů pokračovat ve své roli starače a zaopatřovatele (dovolil jsem si je nazvat benigními), než by jim odpustily milostné aféry (třeba i nesexuální), při nichž je odklon toku mužových statků značně nepřehledný. Deklaruje-li (svou lží) tedy muž ochotu nadále žít po boku původní ženy, může tato PODĚKOVAT BOHU, že to tak dopadlo.
Muži ovšem žárlí z jiného důvodu. Hmotné statky žen (včetně jejich času) jsou jim celkem ukradené. Dovedou si je opatřit (a naplnit) sami. Jim jde u žen o komoditu jedinou, které se odborně (a tedy slušně) říká: reprodukční zdatnost. Ta musí sloužit výhradně muži, aby měl jistotu, že vychovává své genetické potomstvo. Investice do genů (parchantů) někoho cizího vede k zániku genů vlastních.
Žárlivost muže je tedy obranná reakce proti investicím do kukaččích mláďat. To, jestli v posledních desetiletích existují testy DNA, nehraje roli – lidské povahové rysy se utvářely v průběhu milionů let. Kdyby mně tedy žena (milosrdně) lhala, ale pravda byla jiná, tak před 40 lety bych ji vyhodil za tím jejím amantem. Dnes (být mladým mužem) bych jí dal šanci – nechal bych provést genetické testy „našich“ dětí.
Coby dědek svého věku bych se tím příliš nevzrušoval, nota bene kvůli ženě, pro niž je otázka mláďat (i kukaččích) dávno passé. Spíše bych byl naopak rád, že na mně zas až tak moc nelpí a až se něco provalí na mě, budu mít v rukávu schovaný trumf.
