Jak to vidí chlap: Manžela mi svádí sekretářka. Jak se mám bránit?

Čtenářka Kristýna napsala na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Pane Hausmanne, byla bych ráda, kdybyste mi poradil… Je mi 36, manželovi 38 let, jsme svoji 10 let, máme dvě malé děti na prvním stupni základní školy a společnou firmu. Podnikáme ještě z dob před manželstvím, letos to je 12 let.

Před dvěma lety jsme přijali zaměstnankyni, asistentku – pracuje pro nás oba dva. Je jí 28 let. Asi před půlrokem jsem si všimla jistých náznaků od této slečny směrem k mému muži, začala více věcí řešit pouze s ním, i ty, které jsme předtím řešili společně, nebo my dva s mužem, na vánočním setkání se od něho nevzdálila ani na krok, pokud jsem já nebyla nablízku, to se tedy na chvíli od nás vzdálila. Je velmi pracovitá, což je dobře, ale volá mu i později večer „údajně pracovně“, často i o víkendu. On jí telefony bere, s tím, že je to přece pracovní hovor, někdy i jede do firmy, kde je několik hodin.

Samozřejmě, že chápu, že jde o firmu, ale já si prostě myslím, že nejen o ni. Mně jako ženě je naprosto jasné, co se děje a je mi to velmi nepříjemné. Pevně věřím a doufám, že mi manžel nevěrný nebude a snad není – po ničem nepátrám, ale už to dlouho nevydržím nečinně sledovat a chovat se jakoby nic. Zatím jsem mu nic neřekla. Ráda bych se vás zeptala, co byste dělal vy na mém místě? Děkuji vám.“

Vážená paní Kristýno,

co bych dělal na vašem místě vám sdělím, aniž bych ale disponoval zárukou, že mám na to dostatek sebeovládání. Radit druhému je vždycky snazší…

Přesto, že žárlivost nesnáším, uznávám, že k ní máte důvod. Emoce žárlivosti má původně sloužit k udržení partnera (znechucením mu touhy lítat za jinými), je to ale zbraň dvousečná, přičemž to druhé ostří je ostřejší než to první. To druhé ostří partnera otráví a posléze zapudí. Svět je plný nespravedlivostí, jedna z nich spočívá v tom, že „po čuni“ dostane nakonec ten, kdo si oprávněně stěžuje – nebo oprávněně žárlí.

Když přijde na lámání chleba, zaštítí se provinilec výmluvou: „S takovou žárlivkou se nedalo vydržet“. Vy snad (ještě) podváděna nejste, ale smutnou zákonitostí mezilidských vztahů je, že pro udržení vztahu musí jít do sebe a zlepšit své služby (zvýšit poptávku po svém zboží) ta podváděná strana. Nepřízeň osudu ji totiž vmanévrovala do situace volebního kandidáta, který nadává voličům za to, že ho nevolí… Každým projevem žárlivosti (jak se mu ale vyhnout?!) ztrácí vaše zboží na kvalitě a nahráváte protistraně.

Problém v sobě dusíte a musí ven. Zaveďte na to hovor, ale (pokud možno) absolutně bez emocí, nářků, výhrůžek a kvílení. Chladně a obchodním tónem, budete-li mít dost sil, tak jakoby v žertu, proneste: „Hele, ta ti volá nějak nápadně často. Že vy spolu něco máte? Ach vy chlapi!“ Váš muž musí vědět, že nejste inkvizitor, že jednorázovou aférku v nejhorším zkousnete, „…pravá láska je v odpuštění“ (už nevím, čí je to citát). Tak se ukáže vaše morální velikost. Výstupy ničeho nedocílíte.

Určitá naděje spočívá v tom, že ona slečna telefonuje k vám do rodiny v nepatřičnou dobu nikoliv proto, že postrádá základní „štábní kulturu“, ale že je to opravdu čistě jen na pracovní bázi. To bych ale nesměl znát chlapy. Mnohem spíše volá kvůli tomu, aby u vás vyvolala hádku.

Jelikož se jako spolumajitelka firmy se svojí zaměstnankyní potkáváte, můžete uplatnit další taktiku, kterou chytré ženy své sokyně eliminují. Spřátelte se s ní. Pozvěte ji na nedělní oběd, na společný výlet (kde vy budete nocovat s manželem a ona sama nebo se svým přítelem), na společný sport, na školní besídku dětí, vyprávějte jí rodinné zážitky s dětmi apod. Buďte na ni milá. V mnoha případech se to osvědčilo – spiklencům pak celá jejich situace přišla trapná. A i kdyby došlo k nejhoršímu, podle statistik zůstane váš manžel nakonec u vás – nebudete-li ovšem trojčit.

Chlapi už jsou takoví – provedou svůj výboj, prozkoumají nezmapované území a vrátí se domů – kde by nejraději o prožitých dobrodružstvích vyprávěli. Komu jinému než svým drahým, na kterých jim záleží.