Článek
Když se mi narodilo první dítě, svět se mi smrsknul. Vše ostatní šlo bokem a já se točila jen kolem dítěte a měla jsem pocit, že nemám na nic čas. Byla jsem jen doma, zavřená ve své krabici „mateřství“ a nijak jsem neregistrovala, že jsem si to mohla zařídit úplně jinak. Najednou jsem byla JEN matkou a ničím víc. Pořád jsem jen píglovala a uklízela, hnětla kašičky a žehlila bryndáčky. Četba harlequinek se stala každodenním večerním programem a já jsem při otevření nového dílu hltala slovo od slova až do happy endu. Tyhle přeromantizované slátaniny mě natolik zblbly, že jsem brečela u roztomilé reklamy na dětské plínky. Při těchto situacích jsem se vždycky sama sobě smála, jak mi měkne mozek.
Pak se mi narodilo dítě druhé a já jsem poznala, jaké to skutečně je, nemít čas. Udiveně jsem vzpomínala na svá slova o nedostatku času při prvním dítěti a říkala jsem si, jaká to byla pohoda, mít jen jedno. Najednou mi došlo, že jsem vůbec nemusela sedět večer co večer doma, být vždy po ruce manželovi a dítěti, brečet u reklamy a číst stupidní romance. Klidně jsem si mohla vyjít ven na kafíčko s kamarádkou, zajet do kina nebo jít do divadla. A tak jsem si řekla, že to změním.
Pro začátek mi přišlo tak akorát, když si zajdu někam jednou do měsíce. Prvotní návštěva restaurace proběhla v duchu, jaký jsem popisovala v článku „Děti mi deformují mozek“. Opravdu jsem plácala jen blbosti o dětech a mluvila jako idiot o ceně plínek a přesnídávek. Další měsíc jsem si zašla s kamarádkou do divadla. Vzhledem k tomu, že v divadle jsem byla naposledy na střední škole, bála jsem se, že se ztrapním, a tak jsem se šourala za ní a ptala se jí, co mám dělat. „Kup si lístek, dej ho uvaděčce, sedni si a hleď před sebe.“ Moc se toho asi nezměnilo. Jen v momentě, kdy zhaslo světlo, jsem pubertálně očekávala hromadné pištění a ono nepřišlo. Postupně jsem se začlenila do kulturního života. Ba dokonce už vím, jak to vypadá v multikině. Jen to nutkání sbírat po sobě popadaný popcorn bylo nesnesitelný. Místo mini romancí čtu psychologické romány a vrcholem mého kulturního vybití byl rockový koncert.
Díky těmto pár příležitostem opustit své děti jsem pochopila, že i někdo jiný je schopen se o ně dost dobře postarat a nemusím každou půlhodinu volat, jestli pijí, jedí, dýchají a jestli náhodou nepostrádají maminku.
Zkusila jsem také vyhledat nějaké cvičení, ale jelikož jsem se nikde nechtěla ztrapňovat svými amatérskými pohyby sama a vhodného sparing partnera jsem nenašla, zůstala jsem jen u nácviku ve stylu „plánování“. Prošla jsem i kurzem angličtiny pro pokročilé a momentálně mi visí nad psacím stolem zbrusu nová nádherná korková studijní nástěnka plná barevných připínáčků a nalepovacích štítků jako důkaz mého nynějšího studia. Ambiciózně používám fosforové zvýrazňovače, domácí úkoly plním ještě týž den a nemůžu se dočkat zkouškového období. Jak dlouho mi toto nadšení vydrží, je ve hvězdách.
Chci tím říct, že každá maminka nemusí usínat na vavřínech, zavírat se do krabice a separovat od okolního světa tak, jako jsem to dělala já. Absolvujte kurz kosmetiky nebo manikúry, pokud vás to baví. Choďte do kina, divadla a na koncerty. Vypusťte se do volné přírody a vybijte se trochu. Potřebujete to. Zapojte manžela, babičku, tchyni nebo kamarádku a běžte se jednou za čas bavit.
Klidně si zajděte na squash nebo aerobic, pokud se chcete ještě víc odrovnat. Ale hlavně nechoďte běhat, to je fakt pruda. Zkoušela jsem to jednou a své plíce jsem pak hledala celou cestu zpátky.
