Článek
Toho ticha se doslova děsím. Nejhorší ticho je to ranní. Když rozlepím víčka a nic neslyším, mám chuť rovnou proskočit oknem. S jistotou je mi totiž jasné, že mí dva uličníci někde něco vyvádějí, anebo už vyvedli, a teď si hrají na mrtvé brouky. Většinou ještě v jistém polospánku se belhám zjistit, co se za tím tichem skrývá.
Jednoho poklidného rána, kdy bych i hlavičku od špendlíku slyšela dopadnout, jsem při cestě k „zjištění“ hned za dveřmi do ložnice stoupla bosou nohou do něčeho neidentifikovatelného a tahle hmota se mi přilepila na chodidlo. Konzistence těsta. Zavolala jsem tedy příjemným hlasem na své děti, abych zvýšila pravděpodobnost, že vylezou. Kdybych po nich hned ječela, mohlo by se stát, že bych je už nenašla. Držím se tedy hesla: „Nejdřív chytit, potom ječet“. Číslo dvě už po cestě hlásilo, že číslo jedna vařilo. „To sakra vidím,“ hučelo mi v hlavě a začínala jsem být vzteklá, i když jsem musela uznat, že to „cosi“ fakt pěkně vonělo.
Po omytí nohou a nalezení všech vhodných prostředků k vyčištění koberce jsem pobídla obě děti k úklidu. Během sbírání hmoty do lopatky mi číslo dvě vysvětlovalo postup přípravy pokrmu. Číslo jedna si namočilo ruce do těsta a začalo dělat stopy po okolí. Vysloužilo si tedy jedno výchovné plácnutí přes ruce. Číslo dvě začalo rychleji uklízet. Při bližším prozkoumání jsem zjistila, že po vysypání instantní kaše s příchutí malina (už vím odkud ta libá vůně), přišly na řadu sáčky od čaje. Číslo dvě se přiznalo, že muselo pod nátlakem od čísla jedna sáčky prostřihnout nůžkami, aby se ingredience vhodně smíchaly. Nechápu, odkud se v něm vzala ta dobrosrdečnost, ale je to fakt hodnej kluk.
Další objevenou surovinou byla rozpustná káva (ta mi to ráno opravdu chyběla), cukr krystal a ve finále bezva vychytávka. Kulinářské umění mých dětí dosáhlo vrcholu v momentě, kdy jsem identifikovala sladký dip, kterým ozdobily své dílo, a tak ho dovedly k naprosté dokonalosti. Borůvkový sirup. Úžasná věc, co za boha nejde vyčistit a zanechává fleky, ale vydává neodolatelné aroma. Po úklidu jsme si vysvětlili, kde a s kým se vařit smí a kde nesmí.
Když tak nad tím s odstupem času přemýšlím, musím uznat, že mé děti působí velice organizovaně. Vzhledem k jejich sourozeneckému vztahu je hezké vidět, že když už dělají binec, tak jsou v tom namočeni oba a provádějí ho důkladně, a hlavně sofistikovaně. Zároveň oceňuji strategickou schopnost jejich myšlení, protože umístit tuto „nálož“ přímo před dveře místnosti, ze které jednoznačně musí maminka vylézt, je naprosto geniální. Možná je to i trochu zákeřné, ale jasně to ukazuje, že jejich logické myšlení je na dobré cestě kupředu. Také ohleduplnost jim byla dána do vínku, jelikož si oba svlékli pyžama a ponožky, abych nemusela prát špinavé oblečení, a oni mi tak nepřidělávali zbytečnou práci navíc.
Ve finále by to dětský psycholog posoudil zřejmě slovy: „Paní Kodrová, ten flek na vašem koberci je důkazem správného rozvoje vašich dětí.“
Závěrem nutno říct, že těchto tichých rán se bojím stále. Není mi totiž známo, kdy se děti začnou opět nápaditě rozvíjet.
