Hlavní obsah

Když rodiče učí děti: Kdo víc trpí?

Foto: Thinkstock

Mezi základní dovednosti patří jízda na kole

Lyžování, plavání, jízda na kole. To vše je potřeba děti naučit. A kdo to zažil, ví, jaká dřina to je a jak si nás ti malí špunti umí vychutnat. A tak není divu, že je „blbej“ nejen sníh a lyže, ale třeba i tatínek. Nebo že se malý Honzík na to kolo může zvysoka „vypldnout“. Přečtěte si, jak to také dopadá, když se rodiče snaží své ratolesti něco naučit…

Článek

Někdy se vztekají, někdy se vymlouvají a někdy to s rodiči dokonale „koulí“. Skamarádit tříleté nebo čtyřleté dítě například s kolem nebo mu vysvětlit, že ačkoli se zatím většinu času válí ve sněhu, je lyžování velká zábava, to může být nadlidský výkon. Rozhodně to chce notnou dávku trpělivosti, fyzické zdatnosti a hodně (opravdu hodně) rodičovské lásky.

Já se snad radši utopím

Janičce bylo pět let, a přestože její rodiče vlastnili hausbót, neuměla plavat. Možnost udržet se nad vodou ji nijak nelákala, stačilo jí, když se rochnila na mělčině maximálně po kolena ve vodě. „Jenže naše Janička byla taky dost neohrabané dítě, takže když chodila po hausbótu, stávalo se, že zakopla a zahučela do vody. Manžel pro ni vždycky skákal a já to pak půl dne nemohla rozdýchat,“ vzpomíná Markéta. Když se Janička zřítila do vody potřetí za sebou, jejímu otci došly nervy.

„I když se Jana pořád nechtěla učit plavat a my ji nechtěli nutit, měla smůlu. Manžel ji vzal, ukázal jí, jak se dělají tempa, přivázal ji na lano a spustil do vody. Lanem ji jistil a ona musela plavat, dokud se to nenaučila,“ popisuje Markéta. Ale na věty, které si její manžel od Janičky přivázané na laně vyslechl, nikdy nezapomenou. „Nejdřív brečela, pak se vztekala, pak prosila a nakonec z vody jen volala: ,Tatínku, já bych se snad radši utopila, než se učila plavat',“ vypráví Markéta.

Foto: Thinkstock

Začátky plavání si určitě pamatuje každý

Blbý, blbá, blbé

To čtyřletá Lucinka byla o dost vzpurnější. Když se její otec (vášnivý lyžař) rozhodl, že do tohoto krásného sportu zasvětí i svou dcerku, netušil, jak rychle prohraje. „Vyloženě jsem se na to těšil. Jenže jakmile jsem Lucince nazul lyže a ona zjistila, že to není jen tak, začal normální teror,“ vzpomíná Miloš. Jeho dcerka dvakrát spadla, a už se odmítla zvednout. „Nakonec pronesla dnes už legendární větu ,blbý lyže, blbej sníh, blbej táta'. Mně ruply nervy, sbalil jsem Lucku i lyže a šupajdila do lyžařské školičky,“ popisuje Miloš, jehož žena se tehdy jen smála, protože jí bylo jasné, jak tohle skončí. „Ale ve školičce sekala dcerka latinu a během týdne jezdila jak drak,“ dodává Miloš.

To u sedmiletého Michala to dopadlo mnohem hůř. Jeho rodiče s lyžařskou výukou trochu zaspali, a když se rozhoupali, jejich synek se jim doslova vysmál. „Pořídili jsme mu lyže, helmu, jednoduše veškerou lyžařskou výbavu. A on místo nadšení jen zakoulel očima a pronesl, že lyže nejsou in, že frčí snoubič,“ vypráví Katka s tím, že minimálně pět minut trvalo, než jim došlo, co jejich synek myslí tím snoubičem. „Nakonec jsme ho nějak přemluvili, že lyže jsou základ a pak zkusíme snowboard, ale rozčarování to tedy bylo,“ směje se Katka.

Foto: Thinkstock

Lyžování vypadá poměrně snadně

Kolo jen na vlastní nebezpečí

Malý Kubík toužil po kole bez podpůrných koleček. Chtěl jezdit jako ti velcí kluci! Rodiče mu ho tedy k narozeninám koupili a nadšený synek s tatínkem okamžitě vyrazil na „zkušební jízdu“. Jenže mu to nešlo, nemohl udržet balanc, a jen díky tátovi si nenatloukl. „Pozoroval jsem, jak je čím dál tím naštvanější. Už nevýskal, už vlastně ani moc nemluvil. Pak už jen zarytě mlčel, držel se řídítek a bojoval o každou vteřinu, co udrží rovnováhu,“ popisuje Kubíkův tatínek. Jenže malému cyklistovi najednou došla trpělivost. Zničehonic slezl z kola, třískl helmou o zem a dost znechuceně se na otce podíval. „Já se na to kolo můžu vypldnout. To jsi měl říct, že je to takhle těžký. Já jsem ještě dítě přeci,“ obvinil tatínka a nasupeně kráčel k domovu.

To malý Marek si se svým dědečkem doslova pohrál. Také se učil jezdit na kole bez postranních koleček a jeho děda ho zezadu přidržoval a běhal za ním, jen aby vnouček nespadl. A Mareček šlapal a šlapal a děda běhal a běhal. „Až mi z toho rupla záda a nemohl jsem se hnout. V záchvatu té ukrutné bolesti jsem kolo pustil a jen s úžasem sledoval, jak vnuk na kole normálně jezdí i bez mého přidržování,“ popisuje Josef. Jeho vnouček se pak přiznal, že se mu jednoduše líbilo, jak za ním děda „tak legračně“ běhá.

Zdá se, že se opět potvrzuje pořekadlo, že učení je mučení. V tomto případě ale spíš pro rodiče.

No není to legrace? Jak jste své děti učili sportovním dovednostem vy? Zaplatili jste jim raději výuku ve školiččce? Podělte se o své veselé historky v naší diskusi.

ynezorPumanzeSaNyknalC