Kašle na maturitu! Co s tím?

Zkoušky dospělosti byly a jsou již od pradávných dob a našich pradávných předků spojeny se samostatností, odvahou, soběstačností, schopnost nést odpovědnost za sebe i své blízké. Z tohoto hlediska je třeba brát maturitu trochu s rezervou.

Málokterý z našich potomků je složením maturity schopen a ochoten chovat se tak, jak bychom si představovali, natož aby se obešel bez naší pomoci - přinejmenším v podobě finanční nebo pověstných mamahotelů: Má své představy, na kterých trvá, ale potřebuje vyprat, uvařit, mít klid, když je unavený, vaši pozornost, když na ni má náladu, občas nějaký ten finanční obnos... Jak tedy vnímat maturitní a pomaturitní úskalí svých potomků?

Právě v období dospívání mají mnozí mladí lidé úplně jiné představy o kýžené dospělosti než jejich rodiče. Místo odpovědnosti ke vzdělání, rodičům a dalším ambicím mohou získat pocit, že vlastně musejí hledat, co je baví. A že je rozhodně nebaví dělat to, co se od nich očekává.

„Jakub nám krátce před maturitou oznámil, že vlastně nikdy neměl jít na gymnázium, že je to nanic, že stejně nechce studovat dál. Prosili jsme, ať aspoň udělá maturitu, ale on prohlásil, že už dál nechce žít podle našich představ." Takto líčí peripetie se synem Diana. Jakub si nicméně našel zaměstnání v obchodě svého kamaráda a prodává sportovní zboží. O návratu ke studiu neuvažuje. „Nezbývá nám, než se spokojit s tím, že alespoň něco dělá. Přitom zbývalo pár měsíců a do budoucna by měl alespoň snazší přístup na vysokou školu, i v jiných zaměstnáních by se mohl vykázat maturitou," konstatuje poněkud rezignovaně Diana.

„Maturitní zkoušky jsou pro mnohé ze středoškoláků, kteří učení nikdy moc nedali, nejsou zvyklí se systematicky učit a navíc mají jiné zájmy, děsivou představou. Je to vesměs v jejich životě první podnět k dlouhodobějšímu úkolu," říká psycholožka Marta Franclová. Někdy podle ní nemají dospívající dostatek motivace a houževnatosti takovému úkolu dostát, tak to předem vzdají.

Přitom neexistuje jednoznačná souvislost mezi studenty, kteří nepříliš dobře prospívali na střední škole, a jejich pozdějšími úspěchy a životním uplatněním. Větším handicapem může být strach z neúspěchu, neschopnost něco dotáhnout do konce. „V takových případech by rodiče měli v rozumné míře apelovat na užitečnost maturity, ale hlavně na to, že to je zvládnutelný úkol, že nečekají jedničky... zkrátka že maturita je zvládnutelná v zásadě pro každého," míní psycholožka. Koneckonců leckterý vysokoškolák vám potvrdí, že posléze kdejaká zkouška byla náročnější než celá maturita - a to občas stačí dvě tři bezesné noci, pak trocha trémy, a při troše štěstí je zase „malá doma".

V případech, kdy vaše dítě se maturity extrémně bojí, použijte spíše takovéto příklady než ho nutit k drilování nebo k příliš razantnímu omezování volného času.

O něco složitější je situace, kdy se vám dospívající zásadně vzepře, nechce dál studovat, bere svůj odchod ze školy těsně před maturitou jako projev své odpovědnosti za vlastní život.

„Tenhle typ dospívajících má pocit, že je v životě může čekat spousta zážitků, zkušeností a možná i průšvihů, ale chtějí si to všechno vyzkoušet na vlastní kůži. A maturitu berou naopak jako pokračování přesně určeného životního stylu, který by logicky podle přání rodičů měl pokračovat dalším studiem nebo ,perspektivním' zaměstnáním. Tendence projevit opačné představy těsně před maturitou jsou samozřejmě poněkud hloupé. Ale pokud ,dítě' chce v extrémní podobě dát rodičům znát, že bude z principu bojkotovat jejich představy, je to těžký oříšek," přiznává Marta Franclová.

Doporučuje i přistoupit na argument (včetně tak trochu vyděračských připomenutí): „Alespoň udělej tu maturitu, a pak si dělej, co chceš. Snažíme se pro tebe dělat maximum, tak nám v tomhle vyhov, a pak ti už do života nebudeme mluvit" (stejně budete, ale bude to mít ještě menší váhu než nyní).

Mnohým maturantům pomůže, když se mohou učit společně se spolužáky. „Měla jsem strach, že se společně jenom poflakují, měla jsem obavu, že u kamarádky dělají kdovíco. Ale zjistila jsem, že se vesměs skutečně učí, navzájem zkoušejí. Samozřejmě si přitom užívali legraci, ale podle mě se dcera naučila víc, než kdybych ji nutila se biflovat doma samotnou," míní Jarmila, máma loňské maturantky. Psycholožka Franclová s tímto doporučením souhlasí: „Dospívající v tomto věku potřebují kamarády, sdílení společných problémů i úkolů. Společná příprava k maturitě může být jedině k užitku, pokud to není prokazatelně jen výmluva," tvrdí.

Takže držíme palce, pokud se schyluje k maturitě vašeho potomka, aby ji úspěšně absolvoval. Hlavně si zachovejte pevné nervy a správnou míru přísnosti i tolerance.