Hlavní obsah

Květa (64): Na stará kolena jsem se stala tetou v Klokánku

Foto: Archiv Fondu ohrožených dětí

Celý život pracovala v obchodě, ale vysněné povolání našla teprve nedávno. Už třetím rokem je z Květy Mrkůsové teta v Klokánku. Co obnáší takové zaměstnání a jak zvládá dvojnásobná babička odchody svých svěřenců?

Článek

Květa Mrkůsová (64) má srdce na pravém místě. A protože jí nejsou lhostejné osudy dětí, které se ocitly v ohrožení, nelenila a začala jim pomáhat: dva týdny v měsíci se stará o děti, kterým vlastní rodiče nejsou schopni poskytnout adekvátní péči či milující domov. Rozhodnutí stát se tetou v Klokánku nelituje a těší se na každý den. Prozradila nám, co její práce obnáší i to, který příběh ji chytl za srdce nejvíc.

Vaše práce je ohromně záslužná, ale řekněte: Jak jste se k ní vlastně dostala? 

Celý život jsem byla zvyklá pracovat, a jak se mi blížil odchod do důchodu, začala jsem přemýšlet, co budu dělat dál. Sedět s rukama v klíně není nic pro mě. Když mi kamarádka řekla, že ji vzali v Klokánku, rozhodla jsem se to zkusit také. Děti miluju, vnoučata mám odrostlá, a tak už mě ani moc nepotřebují. Měla jsem ideální předpoklady k tomu, stát se tetou.

Foto: Archiv Fondu ohrožených dětí

Květa Mrkůsová má na starosti vždy čtyři, maximálně pět dětí. Když má zrovna volný týden, zastupuje ji druhá teta. U dětí se střídají pouze dvě, aby se se svými svěřenci dobře poznaly a dokázaly správně odhadnout jejich potřeby

A ono to opravdu vyšlo… 

Ano, do hostivického Klokánku u Prahy dojíždím z Hodonína dvakrát měsíčně už třetím rokem. Abych se práci s dětmi mohla věnovat, musela jsem si na stará kolena dodělat vzdělání.

Co máte konkrétně na mysli? 

Potřebovala jsem mít kvalifikační kurz pro pracovníky v sociálních službách, to jsem zvládla prezenčně po nástupu do práce. Pak jsem si dělala různé kurzy a osvědčení, jako například základy komunikace, týmová spolupráce a podobně.

Je zkrátka vidět, že vás tahle práce opravdu naplňuje. Co vás na ní baví nejvíc? 

Všechno. Baví mě, že člověk vidí, jak se z těch drobečků, kteří leckdy přijdou zbídačení, bosky, neoblečení, vyklube šťastné dítě. Pomáhám jim naučit se základním návykům, hygieně, učím je, že je normální chodit do školy. Jsou to základy, které si děti v rodinách osvojují odmala, například svým dětem jsem říkala, že raději dvakrát pozdravit než nepozdravit vůbec. Některé děti mají problémy i se základní komunikací, o to větší odměna je, když se rozmluví a jsou mnohem více v pohodě. To mě těší nejvíce.

Jaké jsou nejčastější osudy dětí, které se k vám dostávají? 

Často jde o děti, jejichž rodiče přišli o bydlení. Jakmile se znovu postaví na nohy, děti se vrací zpět domů. Nezanedbatelnou část tvoří bohužel i děti týrané, zneužívané či jinak ohrožené nebo ty, které jsou na útěku z domova. Klokánky jsou tu rovněž od toho, aby pomohly v případě nenadálé krize. Ve dvě ráno k nám putoval například osmiměsíční chlapeček, protože jeho otec napadl svou partnerku, maminku dítěte, a navzdory pokusu o útěk byl zadržen policií. Hned po výslechu si pro miminko maminka dorazila.

Foto: Archiv Fondu ohrožených dětí

Na začátku pandemie se zoufalí rodiče, kteří přišli o bydlení, sami obraceli na Klokánky s žádostí o umístění dětí. Současná situace ztěžuje práci i samotným tetám: skloubit distanční výuku s běžným programem je někdy náročné

Stává se, že se děti ocitnou v Klokánku i víckrát? 

Bohužel ano. Třeba teď se nám vrátil jeden chlapeček už potřetí. Má sice milujícího tatínka, ten se ale o něj nezvládne postarat, protože je na něho sám. Maminka má zdravotní potíže, které jí péči o dítě neumožňují. Se synem není v kontaktu od narození. Chlapeček byl na rok v pěstounské péči, pak si ho otec vzal, ale teď je už zase u nás.

To je moc smutné. Vzpomenete si na nějaký příběh, který vás nejvíce dojal? Nějaký se šťastným koncem… 

Těch příběhů je opravdu spousty a každý je jedinečný a vlastně i dojemný. Ale snad nikdy nezapomenu na dvouletého chlapečka, u kterého jsme hned od začátku věděli, že se do své rodiny nebude moct vrátit, jelikož vyrůstal jen s matkou, která o něj nejevila zájem. Za tu dobu, co u nás byl, udělal spoustu pokroků. Ze začátku vůbec nekomunikoval, jak byl vystrašený. Během prvních měsíců jsme ho rozmluvili a krůček po krůčku začali učit všechny normální věci. Naučil se držet lžičku, sám se najíst, dojít si na toaletu. Stále se před ním však neotvírala přijatelná budoucnost.

Co mu hrozilo? 

U nás mohou být děti umístěné maximálně jeden rok a jak běžel čas, chlapečkovi hrozilo, že půjde do dětského domova. Možnosti pěstounské péče několikrát selhaly, nakonec se ale přece jen objevila rodina, ke které přilnul, jako by byla jeho vlastní. Pozorovat tu vzájemnou chemii bylo neuvěřitelné. Kéž by všechny příběhy byly takové.

Foto: Archiv Fondu ohrožených dětí

Do Klokánku se mohou dostat děti od narození až do osmnácti let, nemohou tu však zůstat déle než rok. Když je nelze vrátit zpět vlastním rodinám, připadá v úvahu pěstounská péče, v poslední řadě dětský domov

Ne každý by měl asi odvahu dělat takovou práci jako vy. Musí to být psychicky velmi náročné. Jak to zvládáte? 

Ze začátku mě dcera trochu zrazovala. Myslela si, že na to nemám, protože jsem velmi citlivá. Pak ale viděla fotky z výletů, které s dětmi pořádáme, a povídá mi: Já jsem tě snad nikdy v životě neviděla tak rozesmátou a šťastnou! Víte, já jsem se v té práci našla. Člověk s dětmi omládne, a i když třeba děcka někdy zlobí, nebo vše nejde tak, jak bych si přála, prostě jdu dál a problémy řeším v momentě, kdy nastanou. Nicneděláním se nikdy nic nevyřešilo. Ono je to i o nastavení člověka. Já jsem se v životě snažila vždy brát vše pozitivně, brát věci tak, jak jsou, a nestrkat hlavu do písku.

Zajímalo by mě, jak vypadá váš běžný den v Klokánku? 

Nás tety přirovnávám k maminkám na mateřské. Ráno vstanu, připravím snídani a svačiny do školy, dohlížím na děti při jídle, hygieně, oblékání i odchodu do školek či škol. V současné situaci je to malinko jiné, protože žáci třetích a vyšších tříd zůstávají doma. Skloubit denní režim všech dětí při on-line výuce bývá obzvlášť náročné. Zvládat učivo a umět ho vysvětlit není jen tak. Jakmile uděláme úkoly, je čas na zábavu. Pokud je hezké počasí, vyrážíme do přírody nebo si hrajeme na zahradě, a když je zima nebo prší, přesouváme veškeré aktivity do vnitřní herny. Pak přichází na řadu večeře, koupání a předčítání pohádek, u kterých už děti usínají. Ještě než si odcházím lehnout i já, musím poklidit a vyprat. Jakmile ale uslyším náznak zakňourání či pláče, jsem opět na nohách a jdu se přesvědčit, že je vše v pořádku. Teprve poté mohu v klidu usnout.

O kolik dětí momentálně pečujete a kolika z nich už jste za dobu svého působení v Klokánku pomohla? 

V bytě mám zpravidla čtyři děti, výjimečně pět. Většinou mám na starost ty, které v Klokánku zůstávají delší dobu, takže za ty tři roky mi jich prošlo rukama zhruba třicet.

Foto: Archiv Fondu ohrožených dětí

Vaření teplých obědů i večeří patří ke každodenním povinnostem Květy Mrkůsové. I proto svou práci s nadsázkou ráda přirovnává k maminkám na mateřské dovolené

Už jste mi prozradila, jak to chodí ve vaší práci. Ale co ráda děláte, když v ní nejste? Zbývá vám vůbec čas na osobní život? 

Jasně. Pracuju totiž v týdenních turnusech – od úterý do úterý. Po sedmi dnech služby mě v Klokánku vystřídá další teta a já odjíždím domů. Žiju vlastně dva životy. Jeden s vlastní rodinou: mám dvě dospělé dcery, dvě vnoučata a dva psy, o které se v době mé nepřítomnosti stará jedna z dcer. Ve volném čase vyřídím vše, co potřebuju, odpočívám, užívám si roli babičky a dokonalý relax je pro mě také kvalitní knížka. Druhý život mám s dětmi v Klokánku, které mě potřebují. Pokaždé mě nabijí neskutečnou energií, ale týden s nimi je celkově velmi náročný – nejen na fyzičku. Když jsem pak doma, zase se soustředím na to, kde mě co bolí a píchá. Každý týden se těším na ten další, který přijde. Je to pocit, který bych přála každému.

Když už jsme u těch přání, kdybyste mohla mít jedno jediné, co by to bylo? 

Nejvíce bych si přála, aby žádné Klokánky nebyly zapotřebí, aby děti mohly být se svou milující rodinou.

Třeba to tak opravdu jednou dopadne. Co vám dělá největší radost?

Největší radost pro mě je, když se dítě může vrátit zpátky ke svým rodičům, kteří se zvládnout postavit na nohy, například seženou bydlení. Trpím, když děti musí do dětského domova. Když se vrací domů, to mi dělá největší radost.

Foto: Archiv Fondu ohrožených dětí

Loučení bývá pro Květu Mrkůsovou vždy nejtěžší, o to větší radost pak má, když se děti po čase samy ozvou nebo se za tetami přijedou podívat na návštěvu

Nedokážu si představit, jaké to musí být se s dětmi loučit. Určitě vám vždy přirostou k srdci, nebo se mýlím? 

Jsem přesvědčená, že se na to nedá zvyknout. Loučení je vždy neuvěřitelně těžké a neexistuje ani jediné dítko, které jsem neoplakala. Během našeho společného soužití si vytvoříme silné pouto, a i když třeba vím, že se budou mít dobře, emoce udělají své. Jakmile děti odejdou, do jejich životů už nesmíme zasahovat. Proto jsem ráda, když se ozvou samy nebo třeba přijedou na návštěvu a podělí se s námi o všechny novinky a radosti.

To úplně chápu. Mám na vás ještě poslední otázku. Co mohou lidé udělat, kdyby vám chtěli pomoct? 

Kromě finanční pomoci uvítáme i pomoc materiální. V Klokáncích pravidelně potřebujeme drogerii, potraviny všeho druhu, školní potřeby a v současné době i notebooky, které využívají děti k distanční výuce. Lidé se ale mohou zapojit a pomoci i nákupem výrobků Podravka, jelikož tím přispívají dětem z Klokánků na letní prázdninové zážitky.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek