Hlavní obsah

Příběh neústupné advokátky: Exekuce proti dětem jí přišly zrůdné, proto jim pomáhá

Foto: Archiv Aleny Vlachové

Advokátka Alena Vlachová je pro mě superžena. Bez nároku na honorář pomáhá zadluženým dětem a zároveň se snaží upozorňovat na problémy v legislativě, které nezletilého dovedou do finanční patové situace. Za svoji práci byla oceněna titulem Právník roku 2017 v kategorii Pro bono.

Článek

Jen co se narodí, už jsou dlužníky. Přijde vám to padlé na hlavu? Ještě před pár lety to tak opravdu bylo. Mohl za to zákon o místních poplatcích, který zavedl poplatek za systém nakládání s komunálním odpadem, jehož poplatníkem byla každá „fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt“. Zákon tedy ze všech dětí, jejichž matky měly trvalý pobyt v obci vybírající tento místní poplatek, okamžikem jejich narození udělal poplatníky.

Většina dětí má normální rodiče, kteří platí za celou domácnost. Jenže existují i děti, jejichž rodiče poplatky nehradí, anebo vyrůstají v dětském domově, nicméně adresa trvalého pobytu jim zůstane u rodičů. A tak se stanou bez vlastního přičinění dlužníky. V roce 2016 se Aleně Vlachové podařilo prosadit novelu, kde je, mimo jiné, ustanovení, že tento poplatek jde za rodiči. Celý problém s nespravedlivě zadluženými dětmi to však neřeší. Potíže jsou totiž i jinde.

Jak k těmto případům, kdy jsou dlužníky děti, soudy přistupují? Na jedné straně je sice zákon, ale na druhé i morálka, ne?

Tady není rozpor mezi zákonem a morálkou, nebo co si přestavujeme pod pojmem spravedlnosti. Protože zákony, které máme, šly vždycky vyložit tak, že dítě nemá platit. Součástí našeho ústavního pořádku je mezinárodní Úmluva o právech dítěte, jejíž hlavní zásadou je, že „zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti orgánů státu týkající se dětí“.

Což ale asi ne každý bere v potaz.

Pokud jde o úředníky na obecních úřadech, tam se na ně člověk asi ani nemůže zlobit – nejsou to právníci, a tak tohle, zvláště v malých obcích, může být nad jejich síly. Ale soudci by Úmluvu o právech dítěte, která je součástí našeho ústavního pořádku, měli znát a respektovat. Jsou povinni řídit se pravidlem zájmu dítěte třeba v případech, kdy jsou po dětech vymáhány pokuty za jízdy načerno, ke kterým došlo proto, že dítě doma od rodičů nedostalo peníze na jízdné.

Jak to vnímáte z pozice ženy a matky? Není vám těch dětí líto?

Tak to víte, že jo. Jsem máma, dovedu se vžít do situace toho dítěte a připadá mi hrozné, že se setkávám se soudci, kteří to nedokážou. Ano, záleží vždy na jedinci, ale je pravda, že občas mi zůstává rozum stát. Vůbec nechápu, jak si to ti lidé představují. Co má asi tak desetileté dítě dělat, když s mámou nastoupí do tramvaje a ta nekoupí lístek sobě, natožpak jemu?

Foto: Anrephoto, Shutterstock.com

V Praze jezdí děti do patnácti let zadarmo, tady jim tedy pokuty za jízdu načerno nehrozí (jen musí mít u sebe doklad, který prokáže jejich věk)

Jasně, těžko asi řekne „Mami, já s tebou nikam nejedu“.

Přesně. To dítě se ocitne v neřešitelné situaci. Nebo si vezměte dítě, které musí jezdit do školy přes celé město. Ví, že musí chodit do školy, přitom ale nedostane doma peníze na průkazku.

Máte pocit, že žena soudkyně takový případ řeší jinak než muž?

Musím říct že ne. Žádné velké rozdíly mezi nimi nejsou. Asi nejděsivější zážitek v případech dluhů za jízdu načerno mám z odvolacího senátu, který se skládal ze tří ženských soudkyň. Tam, kde bych předpokládala spíše pochopení, protože byly ve věku, že by mohly mít už i vnoučata, byl jejich přístup pro mě úplně neuvěřitelný.

V čem?

Byla to exekuce vedená proti chlapci z dětského domova a já jsem navrhovala její zastavení, protože klient nebyl v nalézacím řízení řádně zastoupen a písemnosti od soudu mu nebyly řádně doručeny. Argumentovala jsem tím, že takové rozhodnutí není pravomocné a nelze na jeho základě vést exekuci, jde mi tedy o zastavení exekuce a možnost znovu projednat žalobu o pokutě. Můj klient totiž vůbec neměl možnost se k žalobě jakkoliv vyjádřit. „Ale koupit jízdenku snad možnost měl, ne?“ odpověděly mi soudkyně a odvolání zamítly. Na to jsem mohla říci jediné: „Bohužel tuto možnost neměl, protože od svých rodičů nejenže nedostal peníze na jízdenku, on často doma nedostal ani najíst.“ Později bylo jejich rozhodnutí zrušeno ústavním soudem.

Foto: Skyward Kick Productions, Shutterstock.com

Dítě někdy nemá na výběr: peníze na jízdenku od rodičů nedostane, přitom do školy musí jezdit kvůli vzdálenosti jedině hromadnou dopravou

Teď bych čekala odpověď ve stylu, že měl jít tedy pěšky, když na to nemá.

To naštěstí už ne, ale řekl mi to jeden soudce–muž, že to tehdy osmileté dítě mělo jít do školy pěšky, že je to přece zdravé. Nevím, jak si představoval každodenní ranní šestikilometrovou pěší túru malého dítěte přes půlku Plzně.

Máte v hlavě nějaké řešení, co s tím?

Moc nemám. Problém je, že není možné chtít po zákoně, aby rozlišoval různé typy dluhů. Může vzniknout různými způsoby a nelze to oddělit jako dluhy za jízdu načerno a pak ty další. Nota bene, je tu pořád dost dětí, které sice peníze dostanou, ale utratí je za něco jiného. Ale třeba v Praze v tomto směru nemám jediného dětského dlužníka. Děti tam jezdí do patnácti let zdarma. A když to jde v hlavním městě, proč ne i jinde? Je to jen na politicích, jak rozhodnou, kdo a za co bude platit.

Jak jste se vlastně k dětským dlužníkům dostala?

Úplnou náhodou. Běžně řeším spíš velké spory velkých firem a nijak se nezaměřuji na malé dluhy ani podobné věci. Ale asi před pěti lety jsem v jednom časopise četla dopis čtenářky, která reagovala na článek o dluzích. Psala, že souhlasí s tím, že člověk má za dluhy, které si nasekal, platit. Ale že ví o lidech, kteří za ně nemohou. Že jsou to děti z dětských domovů, které mají dluh za odpad. Původně jsem myslela, že je to nějaký nesmysl, že děti přece nemohou být takto zadluženy. Napadlo mě, že se možná jen nějaký úředník spletl. Zjistila jsem, že ten dopis psala ředitelka dětského domova v Boskovicích. Spojila jsem se s ní a myslela jsem, že se to bude týkat jednoho dvou dětí, které vyřeším, a tím to bude pro mě vyřízené.

Jenže jich bylo více…

On se totiž tehdy nespletl žádný úředník, ale já. Přečetla jsem si zákon o místních poplatcích a došlo mi, že je to takový legislativní zmetek, úplný paskvil, který vůbec nerozlišuje podle věku a prostě vybírá daň z hlavy už jen za to, že se člověk narodí a žije. Připadalo mi to naprosto zrůdné. Také mi došlo, že buď budu muset všechny ty děti věčně zastupovat, nebo si ulehčím práci tím, že se ten zákon změní. To se po více než tříletém úsilí nakonec povedlo.

Foto: Yuliya Evstratenko, Shutterstock.com

Za dluhy dětí mohou zpravidla jejich rodiče tím, že zanedbávají vyživovací povinnost

Vy jste ale brzy zjistila, že problém se netýká jen dluhů za odpad.

Když jsem začala zastupovat děti z Boskovic, došlo mi, že stejný problém mohou mít i děti v jiných domovech. Tak jsem do všech napsala a nabídla jim pomoc. Jenže místo místních poplatků se mi začali ozývat kvůli exekucím za jízdu načerno.

Víte ještě o dalších podobných zmetcích v zákonech?

Ano, i další zákonná ustanovení ve svém důsledku mohou vést k zadlužování dětí. Ale u žádného z nich není možná tak jednoduchá náprava, jako tomu bylo u místních poplatků. Neopatrné změny by mohly mít komplikované důsledky, které by mohly způsobit chaos zase někde jinde.

O co jde?

Popíšu vám to na modelové situaci, kterou právě řeším. V nájemním bytě bydlela babička, její dcera a vnoučata. Babička, která byla nájemcem bytu, zemřela. Zákon říká, že v takovém případě nájem bytu přechází na všechny členy domácnosti, kteří v bytě ke dni nájemcovy smrti žili. Tím se je zákon snaží ochránit, aby nepřišli o bydlení, pokud jim zemře příbuzný, který uzavřel nájemní smlouvu. Jenže problém je, že nájem přechází i na děti. V mém případě matka dětí nájemné neplatila, ale nájemné je teď vymáháno nejen po ní, ale i po těch dětech, které dle zákona za dluh odpovídají společně a nerozdílně se svou matkou.

To je absurdní. Vždyť normálně by ani nebylo možné s dítětem uzavřít nájemní smlouvu.

Kámen úrazu je v tom, že zákony nepočítají se situací, kdy se rodiče o své děti nestarají a tím jim působí problémy a dělají z nich dlužníky. V rodinách, kde rodiče o děti řádně pečují, platí za ně poplatky za odpady, kupují jim průkazku na MHD, platí i všechny své vlastní závazky, děti žádné dluhy nemají. Jenže takoví nejsou všichni. Existuje i řada rodičů, kteří tyto povinnosti, které jsou součástí vyživovací povinnosti vůči dětem, neplní. Bohužel důsledky pak nepadají na rodiče, ale na děti.

Takže by pykat měli rodiče, ne děti.

Přesně tak. Já obecně nemám problém s dluhy, nesouhlasím s žádným plošným oddlužováním a podobnými návrhy. Jde mi ale o to, aby dluhy platili dospělí a ne děti. Když za mnou přijde dospělý, že má exekuci za jízdu načerno, tak mu doporučím, aby si svůj dluh zaplatil a příště si koupil jízdenku jako všichni ostatní.

Je to takový začarovaný kruh.

Ano. Spousta dětí není třeba v tak extrémní situaci, kdy by je rodiče týrali, prostě jen matka neplatí nájem a za to žádné dítě do dětského domova nedáte. A ani by to nebylo správné. Jenže to dítě pak má třeba dluh osmdesát tisíc. A to je velký problém.

Utkvěl vám v hlavě nějaký případ?

Holčička se narodila se zdravotním postižením a z porodnice šla rovnou do nějakého ústavu, pak do dětského domova. Z něj si ji vzali pěstouni, takže to dítě nestrávilo ani jeden den v místě trvalého pobytu své matky. A ti pěstouni byli tak hodní, že jí ještě navíc založili stavební spoření, aby, až vyroste, měla nějaké peníze. Jenže když pak po určité době byla potřeba obnovit smlouvu a zašli do spořitelny, zjistili, že peníze zmizely. A víte kam? Za poplatky za odpad v místě jejího původního trvalého pobytu, kde jí několik let naskakoval dluh! Naštěstí nakonec vše dobře dopadlo a po mnoha tahanicích jsem s městem uzavřela dohodu, na jejímž základě jí všechny sebrané peníze úředníci vrátili. Dodatečně jsem pak ještě zjistila, že tihle pěstouni mají v péči ještě jedno postižené dítě a navíc, že ten pán je nevidomý. Jeho žena musí mít svatozář!

To tedy. Klobouk dolů, musí mít v sobě tolik síly jako málokdo.

Pro mě osobně je to hrozně zajímavé. Díky tomu, že jsem se začala věnovat této tematice, jsem měla možnost přijít do kontaktu s takovými lidmi, se kterými bych se jinak asi nikdy nepotkala. V tomhle směru to považuji za své vlastní velké osobní obohacení. O spoustě věcí dnes přemýšlím jinak než dříve a moje vlastní vnitřní priority se mi určitě trochu srovnaly. A za to jsem moc ráda.

Také si myslíte, že by na nezodpovědnost rodičů neměly doplácet děti?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama